Tu máš oheň pro macešiny dcery, vezmi jej; však tě proto sem poslaly.
Vasilisa dala se během na cestu; lebka jí svítila a shasla teprve na úsvitě; k večeru druhého dne došla domů. U vrat chtěla zahoditi lebku, myslila, že už doma ohně zajisté nepotřebují. Ale najednou ozval se hluchý hlas z lebky: Nezahazuj mne, zanes k maceše! Pohledla na dům macechy a nevidouc ani v jednom okně ohně, šla tam s lebkou. Napřed přivítali ji vlídně a řekli, že od té chvíle, co odešla, neměli v domě ohně: vykřesat žádného nemohli a který oheň přinesli od sousedů, ten jim shasl, jak s ním vstoupili do jizby. Snad se tvůj oheň udrží! řekla macecha. Přinesli lebku do jizby; oči lebky tak hledí na macechu a její dcery, že pálí. Ty se schovávají, ale kam se obrátí, oči je všude následují; k ránu byly spáleny na uhel; jediné Vasilisy oheň se nedotkl.
Ráno Vasilisa zakopala lebku do země, zavřela dům na zámek, odešla do města k jedné samotné stařence. Tu žije a očekává otce. Promluvila ku stařence: Je mně smutno seděti bez práce, babičko! Jdi, kup mně lnu co nejlepšího; budu aspoň přísti. Stařenka koupila pěkného lnu; Vasilisa sedla ku práci, práce jí jde od ruky až milo, příze je rovná a tenká jako vlasek. Napředla mnoho příze; byl by čas dáti se do tkaní, ale takových brd není, aby se hodily na Vasilisinu přízí. Vasilisa počala prositi svou loutku; ta praví: Přines mně jakékoli staré brdo a starý člunek a koňské hřívy; já to všecko popravím. Vasilisa přinesla všecko, čeho třeba, a lehla spat, a loutka za noc zhotovila překrásný stav. Ku konci zimy bylo plátno natkáno, ale tak tenké, že je skrze jehlu místo nitky provléci lze. Na jaře plátno vybělili a Vasilisa povídá stařence: Prodej, babičko, toto plátno a peníze si vezmi. Stařena pohlédla na zboží a vzdychnula: Ne, dítě, takovéto plátno nemůže nikdo nositi kromě cara; zanesu je do paláce. Stařena šla k carskému paláci a prochází se kolem oken. Car ji uviděl a otázal se: Čeho je ti třeba, stařenko ? — Vaše carské veličenstvo, odpovídá stařenka, přinesla jsem podivuhodné zboží;
