sebrala se, položila loutku do kapsy a požehnavši se šla do hustého lesa.
Jde a chvěje se. Najednou uhání mimo ni jezdec: je bílý, oděn bíle, kůň pod ním bílý a i pochvy na něm jsou bílé, — počalo svítati.
Jde dál, tu uhání druhý jezdec: je červený, oděv červený a na červeném koni, — počalo vycházeti slunce.
Vasilisa šla celou noc i celý den, teprve k následujícímu večeru přišla na palouk, kde stála chaloupka baby-jagy. Plot okolo chaloupky byl z člověčích kostí, na plotě trčí lidské lebky s očima; místo veřejí u vrat jsou nohy člověčí, místo závor ruce, místo zámku ústa s ostrými zuby. Vasilisa strnula leknutím a stála jako vrytá. Najednou jede opět jezdec: je černý, v černém oděvu a na černém koni. Přijel ku vratům baby-agy a zmizel, jako by se byl do země propadl, — nastala noc. Ale tma netrvala dlouho; všecky lebky na plotě svítily očima a na celém palouku udělalo se světlo jako uprostřed dne. — Vasilisa třásla se strachem, ale nevědouc, kam utěci, zůstala na místě.
Brzo rozlehl se v lese strašný hluk: stromy praštěly, suché listí chřestělo; vyjela z lesa baba-jaga — v hmoždíři jede, trdlem pohání, pometlem stopu zametá. Přijela ku vratům, zastavila se a počichavši vůkol sebe zvolala: Fu, fu! ruským duchem páchne! Kdo je tu? Vasilisa přistoupila k stařeně se strachem a poklonivši se nízko řekla: To jsem já, babičko! Macešiny dcery poslaly mě pro oheň k tobě. — Dobře, řekla baba-jaga, znám je; buď napřed u mne a popracuj, potom ti dám ohně; a jestli ne, tak tě sním! Potom obrátila se ku vratům a zkřikla: Ej, závory moje pevné, odemkněte se; vrata moje široká, otevřete se! Vrata se otevřela a baba-jaga vjela pohvizdujíc, za ní vešla Vasilisa, a potom se opět všecko zavřelo. Vejdouc do jizby baba-jaga roztáhla se a povídá Vasilíse: Podej sem, co tam je v peci; chci jísti. Vasilisa zažehla louč od těch lebek, co byly na plotě a počala vytahovati z peci a podávati babě jídlo, a jídel bylo přistrojeno pro deset
