půjdu a přichystám oběd. Carovic sedl a pobřinkuje na huslích; vylezla z díry myška a povídá mu člověčím hlasem: Zachraň se, carovici, utíkej rychle! Tvá sestra odešla zuby brousit. Ivan carovic vyšel z jizby, sedl na koně a jel nazpátek; a myška běhá po stranách, husle břinkají, a sestra neví, že bratr odešel. Nabrousila zuby, běžela do jizby - ale nikde živé duše, jenom myška sklouzla do díry. Rozhněvala se vědma, až skřípala zuby, a pustila se za ním. Ivan carovic uslyšel hluk, ohlédnul se - hle, žene se za ním sestra; machnul šátkem i povstalo hluboké jezero. Nežli věďma přeplula jezero, Ivan carovic daleko ujel. Rozejela se ještě rychleji… již je blízko. Vrtodub uhodnul, že carovic před sestrou utíká, jal se vytrhovati duby a váleti na cestu; celou horu jich naházel; věďma nemůže projíti. Počala si cestu raziti, hryzla, hryzla, sotva se prodrala, ale Ivan carovic byl už daleko. Pustila se za ním znova, ještě kousek a dohoní ho. Vrtohor spatřil vědmu, vzal nejvyšší horu a obrátil ji v pravý čas na cestu a na tu horu postavil druhou. Co se vědma vzhůru drápala a lezla, Ivan carovic jel a jel a daleko se octnul. Přelezla vědma přes hory a opět se hnala za bratrem. Spatřila bo a praví: Nyní mně neujdeš! Už je blízko, už ho dohání. V touž chvíli přijel Ivan carovic k palácům Sluncovy sestry a zakřikl: Slunce, slunce, otevři okénce! Sluncova sestra otevřela okno, a carovic skočil do něho i s koněm. Vědma počala prositi, aby jí vydali bratra. Sluncova sestra neposlechla a nevydala ho. Tehdy praví věďma: Ať Ivan carovic jde se mnou na váhu, kdo koho převáží. Jestli já převážím, sním ho, a jestli on převaží, nech mě zabije. Šli; napřed sedl na váhu Ivan carovic, potom lezla vědma; jenom vstoupila nohou, vyletěl Ivan carovic vzhůru a s takovou silou, že padl přímo do nebe, do paláce Sluncovy sestry; a věďma zmije zůstala na zemi.
Zapsáno na Ukrajně.
8. Vazuza a Volha.
Volha s Vazuzou dlouho se hádaly, která je z nich rozumnější, silnější a hodnější větší úcty. Hádaly se, hádaly,
