jako děcko v plénkách. „Ach Ivane! Ach Ivane!“ vzkřiklo jako živé a zatřepalo ručkama a nožkama ve sněhu právě tak jako děcko v plénkách. Ach Ivane! Ach Ivane! vzkřikla Marie a třásla se radostí: „To nám Bůh dítě dává!“ I chopila Sněhurku do náruče, ale se Suěhurky se všechen sníh sloupl, jako skořápka s vajíčka a Marie měla již opravdu na rukou živé děvčátko. „Ach ty moje Sněhurečko drahá!“ zvolala stařenka objímajíc své žádoucí a očekávané dítě a běžela s ním do světnice. Ivan s těží spamatoval se od takového zázraku a Marie div se nezbláznila radostí.
A ejhle, Sněhurka roste ne po dnech, ale po hodinách, a každým dnem je krásnější. Ivan a Marie nemohou se s ní ani dosti natěšiti. A radost zavítala k nim do domu. Děvčata ze vsi od nich nevycházela. Zabavují, strojí babiččinu dcerku zrovna tak, jako loutku dětskou, rozprávějí, zpívají písně, hrají s ní všeliké hry a učí ji všemu, jak co samy dělávají. A Sněhurka je taková vtipná: Vše pozoruje, vše pochopuje, i byla z ní za tuto zimu dívčina právě 13letá, všemu rozumí, o všem hovoří, a to takým sladkým hlasem, že milo poslouchati. A taká ona dobrá, poslušná a ke všem přívětivá.
A sama ona — bělounká jako sníh, očka jak nezabudečky, světlorusé vlasy až do pásu; ani jednoho ruměnce není, zrovna jakoby ani kapky živé krve neměla v těle… Ale i bez toho byla hezká a dobrá, že bylo milo na ni pohlédnouti. A když časem se rozehrála, tu bývala taková roztomilá, že duše v těle nad ní plesala. A všichni nemohou se nabažit Sněhurky, ale starušce Marii jde ona nade všecko.
„Hleď Ivane!“ říkávala muži, „přece nám Pán Bůh dopřál radosti k starosti! pominul přece můj srdečný zármutek!…“
A Ivan jí říkal: „Buď Pánbůh za to pochválen! Zde na světě radost netrvá věčně a zármutek není bez konce.“
Minula zima. Vesele rozehřálo se na nebi jarní slunečko a začalo zemi zahřívati. Na stráních zazelenala se tráva a pod nebem zašveholil skřivánek. Již i děvčata sebrala se pod vsí
