38. Sněhurka.[1]
Byl jeden sedlák Ivan a měl ženu Marii, ale neměli děti. Žili v lásce a svornosti; tak i sestarali a dětí pořád neměli. Velice se proto rmoutili a toliko pohledem na cizí děti se těšívali. Ale co bylo dělati? Tak již patrně Bůh jim usoudil; vše zajisté ve světě děje se ne po našem rozumu, alebrž po Božím soudu.
Tu jednou, když přišla zima a napadlo mladého sněhu po kolena, děti vysypaly se na ulici pohrát, a starouškové přisedli k oknu se dívat na ně. Děti běhaly a skotačily a na konec začaly si lepiti bábu ze sněhu. Ivan s Marií dívali se mlčky na ně. V tom se Ivan usmál a pravil: „Což, abychom šli i my a slepili si bábu?“ Marii přišla patrně také dobrá chvilka. „Dobrá,“ řekla, „pojďme, povyrazme se na stará léta! Ale nač by bylo lepiti bábu? Budeš míti i mne jedné dosti; slepíme si raději dítě ze sněhu, když nám Bůh nedal živého.“ „Máš pravdu,“ řekl Ivan, vzal čapku a šel na zahradu se staruchou.
A opravdu začali lepiti děťátko ze sněhu; udělali tílko s ručkama a nožkama, přidali na hoře kulatou hroudu sněhu a uhladili z ní hlavičku. „Pomahej Pánbůh!“ řekl kdosi, jda mimo. „Dejž to Pánbůh!“ odpověděl Ivan. „Boží pomoc na vše dobré,“ doložila Marie. „Co pak to tu děláte?“ — „Inu, jak vidíš,“ odpověděl Ivan. „Sněhurku,“ doložila Marie, zasmávši se. Potom vylepili nosík a bradičku, udělali dva důlky do lebky a sotva byl Ivan čarou naznamenal hubičku, dechlo z ní teplým dechem. Ivan honem utrhl ruku a hledí: důlky v lebce jen jen se vyvaliti; a ejhle z nich prohlídají modrá očka, hle již i rtíky, jak maliny a usmívají se. „Co to, pane Bože! snad to nebudou nějaké čáry?“ řekl Ivan, znamenaje se svatým křížem, a děťátko sklání k němu hlavičku, zrovna
- ↑ Z M. Maksimoviče (v Erbenově Slov. čítance) přel. prof. Ant. Krondl. Tato jakož i následující pohádky jsou přeloženy z Erbenovy Čítanky.
