nedlouho žíti. Jak vytrhám všecky tyto duby s kořeny — ten okamžik umru. Více než dříve zaplakal carovic a jel pořád dál a dále. Přijíždí k Vrtohoru; počal ho prositi, a ten odpo- vídá: Rád bych tě přijal, Ivane carovici, ale mně samému nebude dlouho žíti. Vidíš, jsem ustanoven, abych horami otáčel; až budu se všemi hotov — ten okamžik umru. Zalil se Ivan carovic hořkymi slzami a jel ještě dál. Dlouho, dlouho jel; přijíždí konečně ku Sluncově sestře. Ta přijala ho k sobě, krmila, pojila a jako vlastního syna chovala. Dobře bylo žíti carovici; ale je mu smutno, rád by zvěděl, co se doma děje. Vystoupil na vysokou horu, pohlédne na svůj palác a vidí, že je všecko snědeno, jenom stěny zůstaly. Vzdychl a zaplakal. Sluncova dcera táže se: Od čeho jsi, Ivane carovici, uplakaný? On praví: Vítr mně do očí nafoukal. Po druhé podobně; Slun- cova sestra zakázala větru foukati. I po třetí vrátil se Ivan carovic uplakaný; už nebylo nic platno, přiznal se ku všemu i prosil Sluncovu sestru, aby ho propustila, dobrého mládce, žeby se šel domů podívat. Ona ho nepouští, ale on ji uprošuje; konečně ji uprosil, pustila ho domů podívat se a dala mu na cestu kartáč, hřeben a dvě mladá jablka: Budiž člověk sebe starší a sní jablíčko - ihned omládne. Přijel Ivan carovic k Vrtohoru, zůstala mu všeho všudy jedna hora; vzal kartáč a hodil v šíré pole; kde se vzaly tu se vzaly — najednou vyrostly ze země vysoké převysoké hory, vrškami se do nebe opírají; a tolik jich tu je — množství nesmírné! Vrtohor zara- doval se a dal se vesele do práce. Za dlouho-li, za krátko-li — přijel Ivan carovic k Vrtodubu, zůstaly mu všeho všudy tři duby; vzal hřeben a hodil v šíré pole: ihned zašuměly, zdvihly se ze země husté dubové lesy. Jeden strom tlustší nežli druhý! Vrtodub zaradoval se, poděkoval carovici a šel stoletě duby vyvracet. Za dlouho-li, za krátko-li — přijel Ivan carovic ku stařenám, dal jim po jablíčku; snědly, ihned omládly a daro- valy mu šátek: jak máchne šátkem, — povstane za ním celé jezero. Přijíždí Ivan carovic domů; sestra vyběhla, přivítala ho, laskala ho: Posaď se, dí, bratříčku! pohrej na huslích[1], já
- ↑ Gusli = ležatá harfa.
