vidí tam zelenou louku a na té louce sedí chlapeček a hraje si s kvítkami. Pomocník oznámil to pánovi; pán šel sám, vzal chlapce, zavinul do kožicha, sedl na vůz a jeli. Přijíždějí k Markovi Bohatému. Tu se jich Marko vyptává, kde vzali toho chlapce. Kupci pověděli a on se ihned dovtípil, že je to Vasil Nešťastný, jeho křtěnec. Vzal ho na ruce, podržel a odevzdal dceři: „Tu máš, dcerko, chovej!“ — a sám častoval kupce různými nápoji, a prosil je, aby mu toho chlapce dali. Kupcům se jaksi nechtělo; ale když řekl Marko: „Já vám všecek dluh odpouštím!“ dali mu chlapce a jeli pryč. Anastasije byla tomu tak ráda, že hned vyhledala kolíbku, opatrovala chlapce, neodcházela od něho ve dne ani v noci. Minul den a druhý; třetího dne vrátil se Marko domů trochu později, když už Anastasije spala, vzal chlapce, posadil ho do bečky, zalil smolou a spustil v přístavu do vody.
Bečka plula, plula a připlula ke klášteru. Tehdy vyšel jeden mnich pro vodu. Uslyšel dětský křik; ohlídl se a spatřil bečku; ihned sedl na loďku, vylovil bečku, rozbil ji, a v bečce bylo dítě, vzal ho a přinesl do kláštera k opatovi. Opat nazval chlapce Vasilem a dal mu příjmení Nešťastný. Od té doby bydlil Vasil Neštastný v klášteře šestnáct let a naučil se číst a psát. Opat si ho oblíbil a udělal ho klíčníkem.
Marko Bohatý jel jednou do jiné země, aby vymáhal dluhy, tu se zastavil na cestě v klášteře. Přivítali ho jako bohatého člověka. Opat kázal klíčníkovi jíti do kostela; klíčník jde, rozžíhá svíce, zpívá a říká. Marko Bohatý táže se opata: „Jak pak je dávno u vás v klášteře?“ Opat mu pověděl všecko, jak ho vyndali z bečky a kolik je tomu let. Marko počítal a shledal, že je to jeho křtěnec. I povídá opatovi: „Kdybych měl takového obratného člověka, jak je váš klíčník, udělal bych ho hlavním správcem a svěřil bych mu celou kasu; nemohli byste mně ho dáti?“ Opat se dlouho zdráhal. Marko slíbil za něho klášteru pětadvacet tisíc rublů. Opat se poradil s bratřími; poradili se a dali mu Vasila Nešťastného. Marko poslal Vasila domů a poslal po něm ženě toto