Zle se děje: štika všecky sní, vyhubí. Sebraly se všecky drobné rybice a počaly přemýšleti, jak by zahubily štiku zubatou a takovou mrštnou. Na radu přišel také Ježdík Ježdíkovic a mluvil tak: Nač ještě přemítati a hlavu lámati, nač mozek kaziti; poslouchejte, co já vám povím. Zle jest nám všem nyní v Šeksně, sebeřme se raději a pojďme do malých říček, do Sizmy, Konomy a Slavenky; tam se nás nikdo netkne, i budeme žíti vesele a v bázni boží. I sebrali se všickni ježdíci, pražmy, okouni ze Šeksny do malých říček Sizmy, Konomy a Slavenky. Po cestě, jak šli, chytrý rybář mnohé pochytal na udici. Od té doby jest v Šeksně velmi málo drobných ryb.
Zapsána v čerepovském újezdě novgorodské gubernie.
7. Věďma a Sluncova sestra.
V kterémsi carství, dalekém mocnářství žil car s cařicí; měli syna Ivana carovice, němého od narození. Bylo mu dvanáct let i zašel jednou do konírny k milému svému pacholkovi. Tento pacholek vypravovával mu vždycky pohádky; také nyní Ivan carovic přišel poslouchat pohádky, ale neuslyšel. Ivane carovici! řekl pacholek, tvé matce narodí se brzo dcera a tobě sestra; bude strašná vědma (čarodějnice), sní otce i matku a všecky poddané lidi; tak jdi, vypros si u otce co nejlepšího koně, žebys jel na procházku a jeď odsud, kam tě oči povedou, chceš-li ujíti neštěstí. Ivan carovic přiběhl k otci a od narození ponejprv promluvil; car tak se tomu zradoval, že se ani netázal, nač potřebuje koně. Ihned přikázal co nejlepšího koně ze svých stád osedlati pro carovice. Ivan carovic sedl a jel, kam ho oči vedly. Dlouho, dlouho jel; přijíždí ke dvěma starým švadlenám a prosí, aby ho vzaly k sobě. Stařeny řekly: My bychom tě rády vzaly, Ivane carovici; ale už nám nezbývá dlouho žití. Až dolámeme truhlu jehel a vyšijeme truhlu nití, tu chvíli umřeme. Ivan carovic zaplakal a jel dále. Dlouho, dlouho jel; přijíždí k Vrtodubu a prosí: Přijmi mne k sobě, Rád bych tebe přijal, Ivane carovici, ale mně samému zbývá
