staň se vůle Boží!“ Královic sebral sílu nesmírnou a obstoupil celé mocnářství. Nevěda shodil se sebe kůži, sňal měchýř, vyšel do širého pole, zapálil žíni a křiknul hlučným hlasem, bohatýrským hvizdem. Tu stojí před ním jeho zázračný kůň — kůň uhání, země duní: „Hej jsi dobrý jonák! co mně chceš tak brzo?“ — Je čas na vojnu! Nevěda sedl na svého dobrého koně a kůň se ho ptá: „Jak tě mám vysoko nésti — do, půl stromu nebo nad lesem stojícím?“ — Nes mě nad lesem stojícím. Kůň se zdvihl od země a letěl na nepřátelské vojsko. Nevěda udeřil na nepřátele, jednomu vyrazil meč bojový, druhému strhl zlatou přilbu a dal sobě na hlavu, pokryl se skraboškou a počal bíti sílu mouřenínskou: kam se obrátí, tam lítají hlavy — zrovna jako kdyby seno sekl! Král a královny dívají se z městské zdi a diví se: „Co je to za hrdinu? odkud se vzal? či pomáhá nám sám Jiří Chrabrý?“ ale to nikomu nepřišlo na mysl, že je to ten Nevěda, který plaší v zahradě vrány. Nevěda pobil mnoho vojsk, ne tolik pobil, kolik koněm sdupal; na živě nechal jenom samého mouřenínského královice a deset mužů k průvodu na zpáteční cestu. Po té veliké bitvě přijel k městské zdi a pravil: „Vaše královské veličenstvo! líbí-li se vám moje služba?“ Král mu děkoval, k sobě zval; ale Nevěda neposlechl: odejel do širého pole, pustil svého dobrého koně, vrátil se domů, navlekl měchýř a kůži a počal jak dříve po zahradě choditi, vrány strašiti.
Neminulo ani mnoho ani málo času, opět píše královi mouřenínský královic: „Nedáš-li mně nejmladší dceru, vypálím všecko mocnářství a ji vezmu do zajetí.“ Královi se to nezdálo; odepsal, že ho očekává s vojskem. Mouřenínský královic sebral vojsko větší než prvé, obstoupil mocnářství se všech stran, tři mohutné bohatýry napřed postavil. Dověděl se o tom Nevěda, shodil se sebe kůži, sňal měchýř, zavolal svého dobrého koně a jel do bitvy. Vyjel proti němu jeden bohatýr; sjeli se, pozdravili se, udeřili se kopími. Bohatýr udeřil Nevědu tak prudce, že se sotva v jednom střemenu
