praví sumec; hořelo-li naše jezero Rostovské od Petrova dne do Eliášova dne? Štika ryba odpovídá: Nikdy nehořelo naše jezero Rostovské. Kdo ježdíka zná, ať ví, že vždycky bez chleba obědvá. Ježdík nezoufá, ale v Boha doufá: Mám, praví, na to svědky a moskovské listy, písemné listiny: Mník ryba byl při požáře, nosil hlavně a jest posud černý. Střelec bojec, karas kat, dvě hrsti drobných rybiček, tudíž chycených, přicházejí ke mníku rybě a praví: Mníku rybo! volá tebe ryba sum s velikým vousem před svoje veličenstvo. — Ach, bratři, tu máte hřivnu na práce a na chůze; já mám rty tlusté, břicho veliké, v městě jsem nebýval, před soudem nestával, mluviti neumím, klaněti se nemohu. Tu chytili ježdíka a posadili do vězení. Na ježdíkovy modlitby Bůh dal déšť a sychravice. Ježdík z vězení vyskočil; šel do Kubenského jezera, z Kubenského jezera do Tros řeky, z Tros řeky do Kam řeky. V Kam řece jdou štika a jesetr. Kam vás čert zanesl? praví jim ježdík. Uslyšeli rybáři ježdíkův hlas tenký i počali ježdíka loviti. Vylovili ježdíka, ježdisko neposedisko, ježdisko kazisvětisko. Přišel Broďka — hodil ježdíka do loďky, přišel Petruška — hodil ježdíka do koše: Navařím, praví, rybí polívky a sním. Taková byla smrt ježdíkova.
6. O štice zubaté.
V noc na Ivanův den narodila se, štika v Šeksně, a taková zubatá, až Bože chraň! Pražmy, okouni, ježdíci — všichni sebrali se, zevlovali na ni a divili se takovému divu. Voda tou dobou v Šeksně vzkypěla; šel prám skrze řeku a div neutonul, a krásné dívky procházely se po břehu a všecky se rozběhly. Jaká štika narodila se zubatá! I počala růsti ne po dnech, ale po hodinách: co den, to jí přibylo o dlaň, i počala štika zubatá v Šeksně choditi a pražmy, okouny loviti: zdaleka uvidí pražmu a chňap ji zuby — pražmy jakoby nikdy nebývalo, jenom kostečky zachruply v zubech štiky zubaté. Jaká příhoda stala se v Šeksně! Co si počnou pražmy a okouni?
