starci peníze nazpátek, všecko to nepomohlo nic; na popu zůstala kozlí kůže. Pán Bůh ho patrně potrestal za velikou lakotu.
29. Sestřička Helenka a bratříček Ivánek.[1]
Jdou dva sirotci — sestřička Helenka s bratříčkem Ivánkem cestou dalekou, polem širokým, a trápí je vedro veliké. Zachtělo se Ivánkovi píti: „Sestřičko Helenko, mně se chce pít!“ — Počkej, bratříčku, přijdeme k studni. Šli, šli — slunce stojí vysoko, studně je daleko, vedro sužuje, pot vystupuje. Tu je kraví kopyto plno vody. „Sestřičko Helenko, mám se napít z kopyta?“ Nepij, bratříčku; budeš telátkem. Bratříček poslechl, šel dál. Slunce stojí vysoko, studně je daleko, vedro praží, pot se vyráží. Tu je koňské kopyto plné vody. „Sestřičko Helenko, mám se napít z kopyta?“ — Nepij, bratříčku; budeš hříbětem. Ivánek vzdychl a šel dál. Slunce stojí vysoko, studně je daleko, vedro praží, pot se vyráží. Tu je beraní kopyto plno vody. Bratříček je uviděl a neptaje se Helenky vypil do dna. Helenka volá Ivánka, ale místo Ivánka běží za ní bělounký beránek. Dovtípila se, zalila se slzami, sedla pod stoh, pláče, ale beránek podle ní po travěnce skáče. Jel mimo pán, zastavil se a táže se: „Proč pláčeš, krásná dívčinko?“ Pověděla mu své neštěstí. „Vdej se za mne; já tě vystrojím šatstvem i stříbrem, a beránka neopustím: kde budeš ty, tam bude také on.“ Helenka poslechla, oddali se a žili tak, že dobří lidé hledíce na ně se radovali a zlí jim záviděli.
Jednou nebyl muž doma, Helenka zůstala sama. Čarodějnice přivázala jí kámen na krk a hodila do vody; sama se přistrojila do jejích šatů a ubytovala se v panském domě. Nikdo ji nepoznal, sám muž se oklamal. Jenom beránek všecko věděl, on jediný se kormoutil, svěsil hlavu, nebral pokrmu,
- ↑ V Erbenově Slovanské čítance (Výbor z prostonarodních pohádek a pověstí slovanských v nářečích původních. V Praze, 1863.) otištěn jest pod nápisem „Carevič kozlíček“ první variant pohádky. Tu je přeložen druhý variant. U Afanasjeva jsou všeho tři varianty.
