Stránka:Afanasjev, A. I. - Ruské národní pohádky.djvu/112

vím kam, přinésti to — nevím co?“ Všichni plazové a všechny ryby odpověděli jedním hlasem: „Ne, o tom jsme nikdy neslýchali.“ Najednou protlačila se napřed stará kulhavá žába, která už třicet let na odpočinku žila, a povídá: „Kva kva! já vím kde najíti takový div. „Nu, milá, tebe potřebuju! řekla stařena, vzala žabku a kázala velikanům, aby ji i zetě zanesli domů. V okamžení octnuli se v paláci. Stařena vyptávala se žáby: „Jak a kterou cestou má jíti můj zeť?“ Žabka odpovídá: „To místo je na kraji světa — daleko, velmi daleko! Já bych ho sama provázela, ale jsem už velmi stará, sotva nohy vleču; tam bych za padesát let nedoskákala.“ Stařena přinesla velikou baňku, nalila do ní čerstvého mléka, posadila do ní žábu a dává ji zeti: „Tuto baňku, praví, nes na rukách a žabka nechať ti cestu ukazuje.“ Střelec vzal baňku s žabou, rozloučil se se stařenou a jejími dcerami a vydal se na cestu. On jde, a žába mu cestu ukazuje. Či blízko, či daleko, či dlouho, či krátko — přichází k ohnivé řece; za tou řekou stojí vysoká hora, v té hoře viděti dvéře. „Kva kva! povídá žába, vypusť mě z baňky; musíme se přes řeku přepraviti.“ Střelec ji vyndal z baňky a pustil na zem. „Nu, dobrý jonáče! posaď se na mne a neměj strachu; neboj se, neumačkáš mne!“ Střelec sedl na žábu a přitlačil ji k zemi; žába se počala nadouvati, dula se, dula se a udělala se takovou velikou, jako stoh sena. Střelec myslí pořád, aby jenom nespadl: „Jak spadnu, udeřím se do smrti!“ Žába se nadula a jak skočí — přeskočila přes ohnivou řeku a udělala se opět maličkou. „Nyní, dobrý jonáče, jdi do těchto dveří, a já na tebe tady počkám; přijdeš do jeskyně, tam se pěkně schovej. Za nějakou dobu přijdou tam dva starci; poslouchej, co budou mluviti a dělati, a potom, jak odejdou, mluv a dělej co oni!“ Střelec přistoupil k hoře, otevřel dvéře — v jeskyni bylo tma jako v pytli. Lezl po prstech a ohmatával rukama; nahmatal prázdnou truhlu, sedl do ní a zavřel se. Nedlouho potom přišli tam dva starci a mluví: „Ej, Šmat rozume, dej nám jísti.“ V tu chvíli — Bůh ví kde se vzaly — zapálily