Stařena nastrojila se jako cařice, vystoupila na balkon s generály a s bojary, počala vojska prohlížeti a rozestavovati: bubny třeští, hudba hřmí, vojáci křičí urá! Ani mnoho, ani málo času neminulo, omrzelo stařenu býti carovnou, kázala vyhledati starce a představiti před svoje oči světlé. Nastal zmatek, generali lítají, bojaři běhají: Jaký stařec? Sotva ho našli v zadním dvoře a přivedli k carovně. Poslouchej, starý čerte, praví mu stařena: jdi k zlaté rybce a řekni jí: Nechci býti carovnou, chci býti mořskou panovnicí, aby všecka moře a všecky ryby mne poslouchaly. Stařec netroufal si odmlouvati. Jak nepůjdeš — hlava dolů! Dodal si srdce, šel k moři, přišel a praví: Rybko, rybko! Staň v moře chvostem, ke mně hlavou. Zlaté rybky nikde není. Stařec volá po druhé — opět nic. Volá po třetí — najednou moře zašumělo, rozvlnilo se; bylo světlé, čisté, a nyní docela zčernalo. Připlula rybka ku břehu: Čeho je ti třeba, starče? — Stařena ještě více se zbláznila; již nechce býti carovnou, chce býti mořskou panovnicí, nade všemi vodami vládnouti, nade všemi rybami panovati. Nic neřekla starci zlatá rybka, obrátila se a odešla do hlubiny mořské. Stařec vrátil se nazpátek, dívá se a očím nevěří; paláce jako by nebývalo, a na jeho místě stojí neveliká, vetchá chaloupka, a v chaloupce sedí stařena v sedrané sukni. Počali žíti jako prve; stařec jal se opět loviti ryby; jakkoli často rozestíral sítě do moře, nepřihodilo se mu více chytiti zlaté rybky.
5. Pohádka o Ježdíku Ježdíkovici, synu Štětiníkově.
Ježdisko neposedisko, ježdisko kazisvětisko sebral se na saňky se svými malinkými dítkami; šel do Kam řeky, z Kam řeky do Tros řeky, z Tros řeky do Kubenského jezera, z Kubenského jezera do Rostovského jezera a v tomto jezeře vyprosil si, aby směl zůstati jednu noc, z jedné noci dvě noci, ze dvou nocí dvě neděle, ze dvou neděl dva měsíce, ze dvou měsíců dvě léta a ze dvou let žil tam třicet let. Počal po všem jezeru choditi, drobné i hrubé ryby hubiti. Tehdy drobné i hrubé ryby sebraly se v jeden kruh i počaly sobě voliti soudce
