26. Div.
Byl jednou rybář. Jednou vyšel na jezero, rozestřel síť a vytáhl štiku; vylezl na břeh, rozdělal oheň a počal štiku péci: jeden bok upekl, obrátil ji na druhý. Upekla se, jenom jísti, ale tu vyskočí štika z ohně a rovnou cestou do jezera. „To je div! povídá rybář, upečená ryba utekla opět do vody.“ — No, mužíčku! ozývá se mu štika člověčím hlasem; jaký je to div! tam v té a té dědině bydlí myslivec, tomu se přihodil div: zajdi k němu, poví ti sám.“ Rybář šel do dědiny, vyhledal myslivce, poklonil se mu: „Pozdrav Pán Bůh, dobrý člověče!“ — Dejž to Pán Bůh! proč přicházíš? „Tak a tak, pověz mně, jaký se s tebou stal div.“ — Poslouchej, krajane. Měl jsem tři syny a chodil jsem s nimi na lov. Jednou honíme celý den a zabili jsme tři kachny. Večer jsme přišli do lesa, rozdělali oheň, oškubali kachny a počali je vařiti k večeři; uvařili jsme je a sedáme za stůl. Najednou jde stařec: Požehnej Pán Bůh, jonáci! — Dejž to Pán Bůh, stařečku! Stařeček přisedl, všechny kachny snědl a potom pohltil mého nejstaršího syna. Zůstal jsem s dvěma syny. Druhý den ráno jsme šli na lov; celý den jsme chodili, tři kachny zabili a večer jsme udělali v lese oheň a strojíme večeři. Opět jde stařec: Požehnej Pán Bůh, jonáci! — Dejž to Pán Bůh, stařečku! Sedl, všecky kachny snědl a zakusil prostředním synem. Zůstal jsem s jedním synem; vrátili jsme se domů, přespali noc a ráno opět na lov. Zabili jsme tři kachny, rozdělali oheň uvařili je a chceme právě večeřeti, když ten samý stařeček jde: Požehnej Pán Bůh, jonáci! — Dejž to Pán Bůh, stařečku! Sedl, všecky kachny snědl a zakusil nejmenším synem. Zůstal jsem sám jako prst; přenocoval jsem noc v lese, nazejtří jsem se jal loviti a nastřílel jsem tolik ptactva, že jsem ho sotva domů dovlekl. Přicházím do jizby a synové moji leží na posteli — všichni tři živí a zdraví. Rybář to vyslechl a povídá: „Toto je div, opravdový div!“ — Není, krajane! odpovídá myslivec; ale toto byl div! Div tento přihodil se v jedné dědině u jednoho sedláka; jdi k němu a zvíš sám.
