nívá. Avšak strýčku můj! mne to mnoho peněz, darů, lichocení, poklon, potu a mnoho stálo namáhání, než jsem se do jejího srdečka vkrásti mohl! Dobře; máme se už třebas, nechcu právě říci, několik let hodně rádi. Teď když už všechny překážky jak ze strany rodičův a příbuzenstva, tak i ze strany jmění docela jsou odstraněny, když už ohlášky byti mají; teď ach! jaká by to pro mě byla hrůza a hromová rána, kdybych tak žádného neměl dostati povolujícího listu k ženění následkem vyjádření od představeného obce?! Nyní ale bude halleluja! Já si najdu nevěstu s penězmi anebo bez peněz, jak budu chtěť, půjdu na fáru, bude ohláška a pan farář nám štolou ruce sváže a dobrá! Nevěsta nepadne do mdlob, nýbrž v náruč mou. Okresní úřade a počestné představenstvo obce mějte se dobře! já jsem vás nepotřeboval, a mnohý groš ještě k tomu na svatbu uschoval. — Co říkáte na to, strýčku můj ? Nebude-li to faňácké? Kruťte si hlavou jak chcete, já zůstávám při svém. A víte-li proč? Snad mi to sladký můj strýčenku nezazlíte, dím-li, že to tak zvané „politycké povolení“ anebo řeknu vám to po židovsku: ten tak zvaný „konsens“ k ženění velice často za pouhou zbytečnost pokládám. Takto n. p. Ferda, pololáníkův syn, ale strýčku! výborné to kvítko z Čertovy zahrádky, který mnoho a mnoho nadělal obci mrzutosti už za svobodna, dostal beze všeho a ještě s hlubokou poklonou od místního úřadu povolení k ženění hlavně z té příčiny, že prý má živnosť, že nebude pro obec břemenem. Brzo na to přisel Jura, syn hoferův, ale strýčenku! dobrý to chlap, zdravého pohledu, silných a mozolovitých rukou co důkaz pracovitosti a pilnosti. „Co chceš“ táže se ho půdmistr:
Prosím pane půdmistře, rád bych se ženil. —
„Odkud máš nevěstu!“ —
Z B…, je hoferská dcera, nemá nic, jen trochu poctivosti —
„Marš chlape! já ti dám ženit se; luzu vztahovat do dědiny a žebračinu rozmnožovať!
Hle milý strýčku! ubohý Jura musel sirky táhnout, dostal po nosu, že prý žádné nemá živnosti, žeby obec toliko obtěžoval. — A přece jsem z nejhlubšího srdce přesvědčen, žeby rodina Jurova tisíckráte ku většímu sloužila prospěchu obci, nežli rodina onoho pověstného Ferdy! Než strýčenku milý, nesmějte se, co vám nyní ještě doložím. Chuďas Jura plakal a nevěsta jeho kvílela — však dobře věděla proč?! I zažaloval Jura místní úřad , kde měl totiž matryku; avšak politický úřad naň ani nedbal a hle, ohlášky už vypršely, svadba byla, na kterou i mě ženich zval ale toliko — skrz zuby.
