-
- Formou.
- Sokrates neučil za mzdu, nýbrž zdarma, následuje vnitřního popudu.
- Vynikaje vznešenou prostotou své bytosti nad naduté a marnivé sofisty, opovrhoval strojenými jejich řečmi (λόγοι ἐπιδεικτικοί) a vybavoval prostými otázkami pravé poznatky z jinochů (τέχνη μαιευτική).
- Obsahem.
- Kdežto sofisté popírali objektivní pravdu a všeobecně platné zákony tvrdíce, že jen to je pravdou, co se každému zdá (relativismus individualných mínění): Sokrates uznával objektivné, všeobecně platné vědění, jehož ovšem možno dosíci teprv účelným hledáním. (Sofistů δόξαι stojí proti Sokratově ἐπιστήμη.)
- Vůdčí myšlenkou Sokratovou bylo reformovati mravní život pravým věděním; sofistům šlo o to, aby rozmnažili vědomosti žáků k účelům praktickým.
- Formou.
3. Učení Sokratovo.
Sokrates nenapsal sice sám nic, ale o učení jeho dovídáme se hlavně z Pamětí Xenofontových a ze spisů Platonových.
Sokratovo zkoumání směřovalo po výtce k otázkám, které se týkají mravného blaha lidského. Tím stal se Sokrates zakladatelem ethiky.[1]
Dle něho ctnost je vědění (ἀρετή ἐστιν ἐπιστήμη), jest jedna a učebná. Nikdo není dobrovolně zlý (οὐδεὶς ἑκὼν), nýbrž jen z nevědomosti; neboť, poněvadž dobro dle Sokratova mínění jest tolik jako užitečno a poněvadž každý dbá svého prospěchu, nelze mysliti, že by někdo chtěl něco jiného, než co považuje za dobro. Aby tedy lidé konali ctnost, k tomu jest jen třeba, aby věděli, co dobro jest. Sebepoznání (γνῶθι σεαυτόν) jest tedy cestou k dokonalosti.
Obsah mravouky Sokratavy byl velmi šlechetný a čistý. Žádalť
- ↑ Známa jsou v té příčině slova Ciceronova nahoře (str. 78. pozn. 1.) citované.