Vzpomíná-li lid náš v písni své jen letmo někde událostí na Moravském poli? Pěje-li o slávě a záhubě svého Otakara? Zná-li píseň česká bojovníky národa svého, kteří za víru, volnosť a lidstva nejdražší ideje životy své kladli a spěchali vstříc smrti mučenické? — Žalno, trudno přirovnávati!
Kosovo pole — česká Bílá hora. Na něm odzvonili svobodě staré Srbije. Pusto, smutno jest pole to, ni travičky na něm nenajdeš, ni hrudy černé země, by nebyla nasycena lidskou krví. Jak ovce na louce nebo labutě na jezeře, na poli tom srbská srdce leží a zemi pokrývají, ve které zničil a zvrátil jeden nešťastný den štěstí od staletí, štěstí, sílu a slávu zahynulou s Nemaniči a carem Lazarem. Mohyl tu jako na posečeném poli žitném; v každé mohyle dřímá junák, jenž za druhý domov, za svatou víru krev svou vycedil!
Může-liž býti látky pro pěvce důstojnější? Znáš-li něco jiného, čím by lid více se rozehřál? Čím by víc a žalostivěji se rozplakal nežli upomínkou na ztracenou svobodu a slávu? (Pokračování.)
