Stránka:ŠEBESTA, František - Žalmy Davidovy.djvu/84

8. Lid, kterýž nás v své léčky chytá,
Vždy nad námi svou hlavou zmítá;
Kdo bídu naši vysloví?
Již národům jsme v přísloví.
Jáť musím vždy se styděti,
Když vidím, jak zle nám se daří,
A hanbu naši viděti
Dnem každým s uzarděnou tváří.

9. Vždy slýchám řeči utrhačů,
I potupný smích posměvačů,
A nepřátelé zlobiví
Jsou krve naší žízniví.
Ač to vše na nás přichází,
Však tebe z mysli nepouštíme;
Ač jsme v tak mnohé nesnázi,
Tvé smlouvy přece nerušíme.

☛10. Když srdce naše v smutku bylo,
Přec však se nazpět nezvrátilo;
Ni uchýlil se též krok náš
Od stezky tvé, jak ty sám znáš;
Ačkoli jsi nás hubíval
Na místě draků v prchlivosti,
A stínem smrti přikrýval
Pro mnohé naše nepravosti.

11. Kdybychom Boha svého byli
Kdy ze své mysli vypustili,
Neb rukou svých, nevěříc
Pozdvihli k bohu cizímu:
Zdaližby ve své přísnosti
Bůh toho nebyl vyhledával?
Pán, jenž zná srdce skrytosti,
Dle toho by nám též mzdu dával.

12. Anobrž pro tebe den každý
Lid dopouští se na nás vraždy,
Jsme jmíni jako bezbranné
K zabití ovce oddané,
A zlým v moc dáni bezděky.
Ach procitiž, proč spíš, o Pane?
O nezažeň nás na věky,
Dejž, ať tvá pomoc nám se stane!

13. Proč ty, jenž svých vždy blízek býváš,
Tak dlouho již nám tvář svou skrýváš?
Proč nedbáš našich trápení
I všechněch našich soužení?
Ach, duše naše sklonila
Se již až k prachu