Stránka:ŠEBESTA, František - Žalmy Davidovy.djvu/74

A dokudž bude hříšník vládnouti.
Chci ústa v uzdu pojmouti.

2. Tak k odporu též mlče pravému,
Byl jsem v tom roven němému;
Však mlčení mne tím víc bolelo,
I srdce ve mně hořelo;
A nemoha se ohně zbaviti,
Jal jazyk můj se mluviti.

3. Dej znát mi, Pane, konec mých všech cest,
A počet dnů mých jaký jest;
Ať krátkost žití svého prohlédnu.
Aj, na dlaň odměřils mi dnů;
A věk můj, byť let čítal sebe víc,
Jest před tebou jen jako nic.

4. Ach, nejpevněji člověk stojící,
Jest marnost rychle míjíci;
Tak pomíjí vždy člověk jako stín,
Jest marný každý jeho čin;
Ač schraňuje, se s bídou hašteře,
Však neví, kdo to pobeře.

☛5. Nač bych v svém, Pane, čekal doufání?
Na tebe jest mé čekání;
Ty vysvoboď mne z přestoupení mých,
A všeliký můj odpusť hřích;
O nevydej mne bláznům za posměch,
Neb v tebe doufám v bídách všech.

6. Jáť oněměl jsem pro mnohý svůj hřích,
A neotevřel jsem úst svých;
Neb tvoji skutkové mi zřejmí jsou.
Ach odejmi již metlu svou;
Sic jakžby mne tvá ruka sevřela,
Tvým trestem zhynu docela.

7. Ty člověka-li tresceš žehráním,
A jeho hřích svým šviháním;
Tu přivodíš jak mol hned