Stránka:ŠEBESTA, František - Žalmy Davidovy.djvu/64

3. Jich cesta pro jich mrzkosti
Buď plzká, plná temnosti;
Ty, Pane, v hněvě svém je švihej,
A Páně Anjel vždy je stíhej;
By jejich zlost již ustydla,
Neb strojí v jámě osidla,
A důl mé duši kopají,
Ať viny na mne neznají.

4. Přijď na ně hrozné setření,
Jež nemají v svém tušení;
Ať uloví je, zbaví síly
Síť jejich, kterouž chytře skryli;
Ať s hřmotem do ní upadnou,
A v bujnosti své uchladnou.
Můj duch se v Pánu veselí,
Onť spasení mi udělí.

☞5. Mé kosti, Pane, tobě řkou:
Kdo podoben ti mocí svou?
Jak slavně moc svou prokazuješ,
Když ztrápeného vytrhuješ
Těm z moci, jenž se konejší,
Že nad něho jsou silnější;
Když chudé, nuzné zprošťuješ,
Je násilníka zbavuješ.

6. Jak mnozí lživí svědkové,
A bezbožní zlí soudcové
Vždy proti mně se postavují,
A neprávě mne odsuzují;
Zlým za dobré mi splácejí,
A v chytrosti své smýšlejí,
Jak by mne duše zbavili,
A zlost svou na mne schladili.

7. Já však jsem v jejich nemoci
Od rána truchlil do noci,
V své duši trápíval se postem,
A za ně modlil v srdci prostém;
Jak ku bratru a příteli
Vždy nohy mé k nim běžely;
Jak ten, jenž kvílí po matce,
Jsem truchlil po jich památce.

8. Však oni v nynějším mém zlém
Jen radují se v srdci svém,
Vždy proti mně se shromážďují,
I nevážní mne potupují;
A mluví k mému zlehčení
To, čehož nemám v tušení;