Stránka:ŠEBESTA, František - Žalmy Davidovy.djvu/40

Tato stránka nebyla zkontrolována

kosti mé se rozstoupily,
A srdce mé
Jak vosk se rozpustilo;
Anť hoře, jež mne hrozně obklíčilo,
Vždy výš se dme.

8. Má síla vyprahla jak střepina,
A jazyk můj se k dásním připíná;
Ty složíš, má když přijde hodina
Mne v prachu smrti;
Neb obskočivše psi, mne lítě škrtí,
A rota zlých
Mne oblehla jak včely
Mé ruce i mé nohy zprobíjeli
Pro cizí hřích.

9. Již mohu sčísti všecky své kosti;
Však oni hledí na mne s libostí,
A dívají se bez vší lítosti,
Jak zbit jsem celý.
Má všecka roucha mezi sebou dělí,
A před mýma
Též očima se mstíce,
Los o můj oděv mecí, zvědět chtíce,
Čí býti má.

10. Ty však, o Pane, mne se nevzdaluj,
Má sílo, víc mne v žalost nesvaluj,
Než k pomoci mi přispěj, Bože můj,
V čas nebezpeče;
Mou duši vychvať od hrozného meče,
Psů vzteklosti
Již dej ať duch můj zniká;
Ty chráníš, kdož má tebe spomocníka,
Svou mocností.

11. O vysvoboď mne, Pane, od úst lva,
Dejž, ať od rohů jednorožců tvá
Mne, Bože, mocná milost zachová
Vždy v bezpečnosti.
I buduť o tvém jménu s ochotností
Všem hlásati
U prostřed shromáždění,
A bratřím svým tvou čest i spomožení
Vždy kázati.

12. Kdož bojíte se Pána, chvalte jej,
Vše Jákobovo símě čest, mu vzdej,
Ho boj se Izraeli,
a v něm znej
Své zachránění.
Pánť nepohrdá bídným v ponížení,
Ni laskavé
Své tváři před ním skrývá;
Kdož k němu volá, tohoť blízek bývá
Pán v lásce své.