Stránka:ŠEBESTA, František - Žalmy Davidovy.djvu/30

Proudové hříšných velmi předěsili;
Noc hrobová se na mne svalila,
A smrti osidla mi hrozila.

2. V své úzkosti jsem Pána vroucně vzýval,
A k Bohu svému zření své jsem míval,
I vyslyšel můj z chrámu svého hlas,
A volání mé přijal v pravý čas.
Tuť pohnula i zatřásla se země,
Hor hnul se základ, zatřáslo se témě;
Vše stvoření se dalo v stenání
Tak pro náramné Páně žehrání.

3. Dým z chřípí jeho vystupoval hustý,
A prudký oheň sálal Páně ústy;
Tuť od ohně se uhlí vznítilo,
A všecko vůkol sebe pálilo.
Nakloniv nebes s trůnu sstoupil svého,
Mrákota byla pod nohami jeho;
Pán letěl sedě na Cherubínu,
Na křídlích větru přes vši krajinu.

☞4. Pán z temnosti si hustou vzdělal schranu,
A z vod i z oblaků se ukryl v stanu;
Tak od hrozného Páně blýskání
Hned oblakové byli zahnáni.
Hospodin hřímal v nebi na výsosti,
A Nejvyšší zvuk vydal s velebností,
Až s krupobitím uhlí řeřavé
I deště na zem přišly lijavé.

5. Pán rozptýlil je střel svých vysíláním,
A porazil je hrozným zablýskáním;
Tu hlubiny vod hned se zjevily,
A zemské propasti se odkryly;
Neb žehrání tvé a tvých větrů dchnutí
Hned všeliký tvor ke sténání nutí.
Však s výše