Stránka:ŠEBESTA, František - Žalmy Davidovy.djvu/28

od tváři,
A okem svým, můj lékaři,
Rač na upřímnost popatřiti.

2. Ty srdce mého zkušuješ,
A navštěvuješ je též v noci;
O přepal ohně svého mocí,
Což ve mně zlého spatřuješ;
By jazyk srdce nepředstíhal,
Bych skutků lidských nedbaje,
Dle slov rtů tvých se chovaje,
Na stezku zhouby nezabíhal.

3. Mé kroky na cestách svých řeď,
Ať nohy mé se v žádnou chvíli
Z tvé přímé cesty neuchýlí;
Ty sám mne za ruku mou veď.
Jáť, Bože silný, volám k tobě,
Ty slyše, jsi mi k zásloně;
I nyní uši nakloně,
Slyš řeč mou, potěš mne v mé mdlobě.

☛4. Svou milost divně chránící
Těm zjev, kdož na tě spoléhají,
By znali ji, kdož povstávají,
A vzdorují tvé pravici.
O rač mne mile ostříhati
Tak jako oka zřenici,
A před vší světa vichřicí
V svých křídel stínu ukrývati.

5. Ty jsi má skrýše časem vším
Před bezbožnými, jenž mne hubí,
Svou nepravostí vždy se chlubí,
A zarostlí jsou tukem svým.
V své pýše jsouce rozpustilí,
I kroky naše stíhají,
A vždy svým okem číhají,
Jak by nás na zem porazili.

6. Zlý podoben v své hříšnosti
Lvu po loupeži toužícímu,
A ve své skrýši sedícímu
Lvíčeti roven v dravosti.
O Pane, povstana, tvář jeho
Předejdi, v hanbu uvrhni,
A duši mou též vytrhni
Svým mečem z moci bezbožného.

7. Tváť, Pane, milost přemnohá!
O zprost mne rukou svou těch lidí,
Již v rozkoši svůj