Stránka:ŠEBESTA, František - Žalmy Davidovy.djvu/19

k zkáze lidu tvého vymyslili.

2. V svých libostech se hříšník honosí,
A lakomý svůj život schvaluje,
Své cti dbá, Boha v mysli nenosí;
Bezbožník pro pýchu, již zjevuje,
Ničeho nedbá, pravdě vzdoruje;
Tamť míří všecka jeho pomyšlení,
Že není Boha hříchu ku pomstění,

3. Anť na cestách svých stále prospívá,
Jsouť odporní mu tvoji soudové,
Svým nepřátelům vždy se posmívá;
Tak ztupnou všickni jeho smyslové,
Že dí: Ni já, ni moji synové
Již nepohnem se, stále budem kvésti,
Též nebojím se zlého, maje štěstí.

4. Svá ústa mívá plná rouhání,
Lsti, chytrosti a zlosti nejvyšší,
A pod jazykem strast i týrání;
Chtě loupež konat, hned si přispíší,
Dlí ve vsech, v zálohách a ve skrýši,
By zavraždil svou rukou nevinného,
Svým zlostným okem hledí na chudého.

☛5. Tak po celé dny číhá ve skrytě,
Jak v jeskyni lev prahne po lovu;
Vždy číhává, by chudé pochytě,
Je do svých silných sevřel okovů,
A pod síť svou skryl jako do rovu;
V své sluji dlí a lest vždy novou skládá,
Až hlouček chudých v drápy jeho padá.

6. A při tom v srdci svém se těšívá:
Bůh zapomněl, mých nedbá tajností,
Anť přede mnou vždy tvář svou ukrývá,
Již nepohledí po vše věčnosti.
O Bože, povstaniž v své přísnosti,
Své