korunou českou a stavy uherskými a j. v. Sněmy tyto se scházely i po úpadku českého státu, po bitvě bělohorské, poněvadž sněmy korunovační jsou sněmy generálními, tak že poslední sněm zemí koruny české zasedal při korunovaci r. 1836.
Třetí důležité pojítko zemí českých je tak zvané právo obyvatelské, které mělo ve středověku stejný asi význam jako nyní státni občanství. Mohl totiž dle tohoto práva jen ten nabýti úřadů zemských, dvorskych, nemovitosti a důchodů, kdo byl odedávna usedlým v zemi neb obdržel zvláštní vysadou toto právo. Právo obyvatelské v jedné zemi nabyté platilo pro všechny. Výsadu tuto udílel dříve sněm zemský společně s králem; dle obnoveného zřízení z r. 1627. pak jen král samostatně. Ten, kdo obdržel právo obyvatelské výsadou, musil vydati tak zvaný revers čili, jak my bychom nyní řekli, slib občanské vérnosti, v němž sliboval, „že žádného jiného za pána dědičného míti nemá než J. Mst. krále českého korunovaného (od doby Marie Terezie vkládáno místo korunovaného panujícího).“ Poslední právo obyvatelské dáno bylo r. 1847., jímž, jak výslovně se praví, přijata byla Karla hraběnka z Bergenu „za obyvatelku královstvi českého a zemí přivtělených“ (t. j. Moravy a Slezska).
Již dříve jsme řekli, že, pokud záležitosti nebyly společnými, rozhodovala si každá země úplně samostatně, samosprávně.
