Stránka:České státní právo.djvu/26

Poslanci čeští vystoupili dne 22. srpna 1868. podavše tak zv. deklaraci (prohlášení) také ze sněmu zemského. V deklaraci stěžují si nejprve na pronásledování českého národa se strany vlády i sněmovní většiny, po té prohlašují, že na sněmu, který zvolen byl na základě nespravedlivého řádu, nemůže býti rozhodováno o právích národa českého. Na konec pak praví se doslova: „právní poměr království Českého k jiným zemím říše a k nejvyšší dynastii, vůbec celé státní právo koruny České může se upraviti trvale a pro blaho země i prospěch dynastie bezpečně jedině úmluvou mezi nejjasnějším králem a politickohistorickým národem Českým zastoupeným na základě právním a spravedlivém. Za zastoupení spravedlivé pokládáme zastoupení založené na volebním řádě takovém, při němž by všude stejným užitím týchž pravidel rovné právo obou národností naší vlasti také prakticky provedeno bylo, a přejeme si shodnouti se s německými krajany svými o instituce, které by zabránily všelikému zkracování jedné nebo druhé národnosti zemské mocí pouhé vétšiny.“ K deklaraci přistoupila později také historická šlechta. Na Moravě národní poslanci zároveň se šlechtou podali podobné osvědčení státoprávní a vystoupili ze sněmu. Tato passivní čili trpná opposice proti sněmu trvala v Čechách až do r. 1870. Mezi tím stal se důležitý obrat na radě říšské.