za 1000 let Mikuláš I. a po tomto za 1000 let Lev XIII. Zaseté símě lásky vždy jest hložím a trním vzešlým z nenávisti a sveřeposti udušeno. Za 1000 let přijde vždy na krátko zahradník a vyhladí hloží, ale po něm se zase vzmůže hloží. Bude národ český zase čekat 1000 let a teprv za 1000 let znovu zpívat »Ejhle otlář« a »Bože co jsi ráčil před tisíce léty«?
Jisto jest, že příští materialistická doba tak hned Wurma nezplodí, právě tak, jako jisto jest, že símě zaseté jistě vzejde. Idey — tak jsem těšíval pana radu — se udusiti a ubíti nedají.
Je tomu pomalu rok, kdy mi oznámil dopisem, že neduh jeho na jazyku se znovu objevil. Psal mi, že se smrti nebojí, máť prý tam dva mocné přímluvce ve sv. Cyrillu a Methodu. Však přece prý by rád ještě žil a dočkal se roku 1915. Měl strach o církev. Bál se, že tohoto roku využijí všichni odpůrcové církve k jejímu zdolání. Cítil proto povinnost žíti a bojovati pro církev. Těšil jsem jej a dokazoval, že dnešní doba nebude bojovati proti církvi Husem, který jest jí nepohodlným svou zbožností. Vrtěl hlavou starostlivě a nevěřil. Žádal jen ještě žíti. Smluvil jsem proto po Novém roce mezi olomouckými pp. lékaři a p. doc. drem Bakešem operaci, jež se zdařila, ale bohužel jen na krátko. Už v květnu mi zase psal, že jazyk zase zlobí. Bylo hezké počasí a proto jsem doporučil, aby pan rada dojel do Brna k panu docentu Bakešovi na operaci, pro niž jsem i pana docenta získal. Však už tehdy varovně předvídal pan docent: »Jednou však budeme musíti s operacemi přestati.« Operace 18. května se zase zdařila, ale na krátko. Nastaly metastasy k míše a mozku a s nimi nesnesitelné bolesti hlavy. K upokojení slíbil pan docent zajeti a operovati v Olomouci; ale dobře jsme věděli, že pomoci není. Zatím zánět plic mučedníka vysvobodil.
Chtěl žíti a za národ a církev bojovati za každou cenu. Čím větší překážky stavěly se mu v cestu, tím větší vyvíjel energii. Zloba osudu jej napřed o ruku připravila, aby psáti nemohl. Naučil se však psáti levou a mluvit, kde levice nestačila. Na konec, aby míra zkoušky Jobovy byla dovršena, jazyk oněměl. Vzdoroval ještě a psal, až smrť i tomu zabránila. Než i po smrti nechtělo tělo dlouho vychládnouti a žádalo pro národ pracovat. Volán byl lékař, zda se nejedná o zdánlivou smrť. —
Pan rada spoléhal na přímluvu sv. Cyrilla a Methoda před soudnou stolicí Páně. Jsem však přesvědčen, že jich měl více. Jistě nechyběli sv. Pavel, Mikuláš I. a Lev XIII.
Zemřelý nebyl Slovanem vychováním, nýbrž zrozen. Ke každému byl pln ohledů a o každém jen krásně smýšlel. Koho nemohl pochváliti, nepohanil. Sám v největších bolestech a strastech jiné těšil. Nerad viděl, když se přátelé pro něho rmoutili. Svým humorem často předešel trapné situaci. Po bohatství a slávě a zvláště po moci netoužil. Každému pomáhal a sám nikoho nechtěl obtěžovati. S trpícími trpěl, s plesajícími se radoval.
Velké, zlaté, slovanské srdce měl náš stařešina.
Není ho více. Bože, chraň svou Zádrugu!
