„Domažličtí kluci?“ řekl pejsek, „domažličtí kluci, to jsou vám kluci, to se ani vypovědět nedá.“
„Copak?“ podivil se pan Čapek; „to oni ti domažličtí kluci jsou jinačí než jiní kluci?“
„No jejej, a jak!“ řekla kočička. „To jsou takoví kluci, já vám, jak jsem je viděla, tak jsem se tak podivila, že jsem zůstala stát jako zkoprnělá!“
„Já jsem, pane Čapek, také celý zkoprněl,“ řekl pejsek.
„Ale, ale, i podívejme,“ podivil se pan Čapek; „a co je na nich tak divného?“
„My vám to budeme povídat a vy to hned musíte psát,“ řekla kočička.
„Dobře,“ řekl pan Čapek a počal psát; „tak povídejte.“
„Jen pište,“ řekla kočička, „tak oni ti domažličtí kluci vám mají hlavičku kulatou —“
„— no, a nahoře vlasy porostlou,“ řekl pejsek.
„A na hlavě mají nos mezi očima,“ povídala kočička. „A pod tím nosem mají pusu a považte — ta je díravá!“ vykládal zas pejsek.
„A tělíčko mají podlouhlé a na jednom konci mají hlavu a na druhém nohy,“ řekla kočička.
„A co byste tomu řekl: ty nohy jim jdou až po zem!“ povídal zas pejsek.
„A oni vám, když ti kluci jdou, tak pořád při tom
