Alou! pěkně vstávat a napíšeme jim to psaní; beztak nemáme dnes co jiného na práci.“
„Tak dobře,“ řekl pejsek. „Ať to děti vidí, že jsme dobře vychovaní. Napíšeme jim krásné psaní. Ale psát to budeš ty, to víš, já mám na to trochu těžkou ruku. Ale zato já ti budu zas říkat, co tam máš napsat.“
„To se rozumí, že to budu psát já,“ chlubila se kočka. „Když děti něco píšou a nejde jim to psaní pěkně, tak se jim vždycky říká: Lépe by to kočka naškrábala. Z toho je vidět, že kočky umějí lépe psát než mnohé děti.“
„A jejej, to jsem si ani nemyslil, že jsi tak šikovná!“ divil se pejsek. „Ale ta nymburská děvčata to pěkně napsala, já myslím, že to bylo napsáno skoro tak pěkně jako od koček, samá jednička, zvlášť ta jedna, teď už ani nevím, jak se jmenuje, ta to napsala tak krásně, jako když tiskne.“
„Já to taky tak napíšu, jako když tiskne,“ řekla skromně kočka. „Já totiž umím psát jen veliké písmo tiskací, to psané já nedovedu, to víš, do školy jsem nechodila, tak kdepak jsem se to měla naučit? — Ale copak o napsání — napsáno to bude pěkně, to já to naškrábu tak krásně, jako ta nejlepší kočka, jaká kdy na světě škrábala. Ale jen jestli v tom psaní nenapíšeme nějaké chyby.“
„To už nám děti musejí odpustit,“ povídal pejsek.
