„A proč jsi smutný, králi?“ ptala se ho kočička.
„Jsem králem zlaté země a stříbrné země a diamantové země za desíti horami, za desíti řekami a za mořem modrým, žlutým i zeleným, ale nemáme žádnou dceru, žádnou královskou princeznu, a králové mají mít dcery princezny, a proto jsem smutný.“
„Já ti, králi, něco poradím,“ řekla kočička. „Já vím o jedné královské dceři. Je to v bílé zemi, daleko, až za černou zemí, tak já tam pojedu automobilem a tu dceru tam pro nás koupím.“
A teď kočička vzala škatuli, to byl jako kufříček, a dělala, jako že jede automobilem a že odjela. Pejsek zůstal královsky sedět a pil jako to kafíčko a pořád říkal, že se na tu princeznu, na tu dcerušku, moc těší.
Kočička dala do škatule panenku, udělala: „Tutututú!“ a přijela. „Tady jsem, pejsku, přivezla tu dcerušku, tu princeznu, sto korun jsem za ni musela dát.“
„Já nejsem pejsek, já jsem král,“ řekl pejsek, „vždyť to přece víš, a ty jsi královna.“ Pak vzal panenku do náručí a choval ji a radoval se velmi, že teď už mají dcerušku, královskou princeznu. „Musíme ji dobře vychovat,“ řekl, „to víš, královno, taková královská princezna musí být dobře vychovaná. Dáme ji naučit všemu, i hrát na piano a vařit.“
„Cilililink,“ udělala kočička a řekla dětem: „To je
