Stoletá Eliška Pešková
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Stoletá Eliška Pešková |
Podtitulek: | (Ke dni 1. července) |
Autor: | Jindřich Vodák |
Zdroj: | VODÁK, Jindřich. Cestou. Praha : Melantrich, 1946. s. 220–223. Moravská zemská knihovna v Brně |
Vydáno: | České slovo 1. VII 1933 |
Licence: | PD old 70 |
Související články ve Wikipedii: Eliška Pešková |
Vzletný pomník Otylie Sklenářové-Malé, který právě letos před několika týdny byl odhalen, je vlastně také trochu pomníkem její učitelky Elišky Peškové, divadelní umělkyně, podnes tak často jmenované a připomínané, ačkoli zemřela už v květnu r. 1895 ve věku dvaašedesát roků jako zjev zanikající minulosti. Je sice ještě dosti pamětníků, kteří ve smíchovské aréně jejího manžela, Pavla Švandy, „u Eggenberků“ zažili některou její pohostinskou hru, na př. v roli rozechvělé ustárlé Pompadourky se Šmahovým Narcisem dramatu Brachvogelova, ale i ti se musili tenkrát už ohlížet hodně dozadu, aby si uvědomili a představili dobu jejího rozkvětu a lesku. Nijak není nadsazeno, řekne-li se, že jí přísluší čelné místo mezi zakladatelkami našeho hereckého umění ženského, poněvadž přes její slavné žačky Sklenářovou-Malou a Kvapilovou-Kubešovou jdou zřetelné stopy jejího vlivu a směru až do našeho dneška. Všude tam, kde naše ženská divadelní tvorba bude proudit přímo z pramenů s původní čerstvotou, jež nepodlehne pouhé umělosti, bude Eliška Pešková stále připomínána jako vzor a vítězná průbojnice.
Narodila se sice v Praze, ale její otec Peschke, bývalý hostinský, přistěhoval se do Prahy z Vratislavě teprve tři léta před jejím narozením, jako by se tím jeho rod zase natrvalo (z vyhnanství) vracel do vlasti. Dívka byla to od malička tak čilá, že už ve čtrnácti letech řídila samostatně domácnost, a právě její „jará živost“ byla příčinou, že přišedši r. 1847 po prvé do divadla, rozblouznila se vší bytostí po dráze herecké: „šetřila jak mohla a věnovala vše své myšlence“. Vyučila se rychle u herečky Antoníny Schikanedrové, členky Stavovského divadla, ozkusila se v soukromém divadle u sv. Mikuláše, nejdříve v kalhotové roli, odbyla si jako šestnáctiletá holka krátké první angažmá u teplického Maška, získala pro sebe J. K. Tyla, který ji pocvičil ve správné češtině, a všecko to nezabralo dohromady ani celých dvou let, když v srpnu r. 1849 vystoupením na pražském letním jevišti dobyla si tolik uznání, že od příštího ledna měla už členskou smlouvu se Stavovským divadlem. Spojilo se to úzce s její mladou, smělou láskou k Pavlu Švandovi ze Semčic, tehdy úředníku státní účtárny. „Zápisky české herečky“ jsou zároveň zápisky ženy, která si ve vzpomínkách romanticky vyzlacuje dobu milostného vzplanutí a sňatku, zakládání rodinného krbu se všemi jeho četnými starostmi a denními hospodyňskými povinnostmi a zaměstnáními. Její choť, nežli se také chopil divadla, přešel z účtárny na čas do správy karlovského chorobince, a tam na Karlově bylo často vidět, jak Pešková, zářící divadelní hvězda, ale i výborná kuchařka a švadlena, „kopala v zahradě, ryla, sázela, plela, zalévala, neštítíc se nikterak vzduchu a slunce“.
Vyznačovala ji tedy překypující chuť do života a to přinesla do divadla, pocit šťastného rozvíjení, radost z práce a umělecké tvorby, živelnou víru ve světlé stránky lidství a lidského osudu. Hlavním jejím oborem byla veselohra, fraška, vlahá a odlévající dojímavost, titul „první milovnice“ zahrnoval u ní tak zvanou naivku, subretu, herečku sentimentální a na její naivnosti i sentimentálnosti bylo dlouho jako podstatný rys vyznačováno dětinství, ono dětinství, kterému je volno jen v naprosté upřímnosti. Kdykoli Pešková přeskočila do rolí tragických, vždycky se hned mluvilo o mdlé, mrtvé jednozvukosti a naléhavě se požadovalo, aby takovými rolemi nebyla vydávána v nebezpečí pohany. Bylo to vylučování rozumné? Zapřahována byla do divadelní práce tak, že někdy se to pokládalo až za přílišné a ostře se vytýkalo namáhání, kterému se musila podrobovat ve svém podílu repertoárním. Pešková a pořád Pešková, vzor neúmorné píle! Za dvacet let jejího angažování mohla věru herecky vybít všecko, co v sobě měla, ovšem v rolích, jež zdají se dnes většinou prázdné, marné a nicotné; autoři, jimž sloužila, jsou dávno uloženi k věčnému odpočinku i v divadelních archivech. Skápla jí sice také časem role shakespeareská, v „Zkrocení zlé ženy“, ve „Večeru tříkrálovém“, v „Mnoho povyku“, role molièrovská v „Nuceném sňatku“, v „Tartuffu“, role scribeovská a sardouovská v „Sklenici vody“, v „Povídkách královny navarrské“, v „Paragrafech na střeše“,role kleistovská v „Katynce Heilbronnské“, ale to byly takřka jen svátky v dlouhých řadách všedních dní. Byla Pešková ještě z hereček, jež nesměly spoléhat na účinnost dramatického díla, musila udržet hru sama svým „rozmarem“ a vtipem, svou „rozpustilostí“ a veselostí, svým přirozeným rozbujněním nebo pohnutým ženským citem.
Jistě jí v jejím vzestupu značně prospělo, že manžel Pavel Švanda svou dobou zaujal přední místo ve správě divadla, nežli si sestavil svou vlastní společnost, ale jisto je též, že ona svými divadelními úspěchy měla mnoho zásluh o jeho divadelní vášeň a podnikavost. Manželství to bylo kulturně úrodné, vyspěla v něm na umělkyni, která si vytvořila svou vlastní techniku pro sled dramatických povah, pro dvojhru mezi opravdovostí a komikou, pro jemný, vkusný a přece živelný humor, pro uchování ryzího občanského ženství. Sto let od jejího narození nepřešlo tak, aby toto její umění pozbylo platnosti.