Statný Beneda/3.
| Statný Beneda Josef Kajetán Tyl | ||
| 2. | 3. | 4. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | 3. |
| Autor: | Josef Kajetán Tyl |
| Zdroj: | TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť třetí. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 135–136. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Hodnověrní kronikáři vypravují, že Vratislav činem Benedovým a jeho slovy náramně se rozlítil, tak že ani za dlouhou chvíli slova nemohl promluviti, až pak, zpamatovav se jako z omráčení, rozkázal, aby se spěšně na koně vsedalo a za ním pospíšilo; než však, jak se mu to již častěji při jeho prchlivosti bylo stalo, rytířstvo se k vyplnění rozkazu nehnulo, aniž jiným Benedu stíhati dovolilo.
Takovýmto zemanů svých chováním na nejvýš rozbouřen, zapřisáhl se kníže, že věčnou mstou pronásledovati bude reka uprchlého.
A proč se medle cítil Vratislav uražena pohaněním Vipertovým? Nahlédněte, krajané, do letopisů tehdejších časů, a snad, čeho jste žádostiví, se dovíte.
Byltě Vipert — jak nás tito ujišťují — kmen štěpu královského; neboť vnuk Helmreichův, veliký Wolf, byl jeho děd. Zdědil Vipert po otci svém Vipertovi, toho jména prvním, Balsamsko, krajinu v nynějších Branibořích ležící, ku kteréžto brzo jiné kraje připojil; než však posléz statky tyto jiným popustiv, uvázal se v hrabství Grojské. Poněvadž ale tehdá celá německá říše v stálém trvala rozbroji a různicích, Vipert však vždy byl se vší svou mocí Jindřichův: byl sousedům, spiklým proti císaři Sasíkům, nevítaným a nebezpečným hostem; a protož, zpozorovav to dosti brzo, odporučil statky samovládě dvou svých dvořenínů, a sám se obrátil k Vratislavovi, s nímž se byl v bitvě Fladenheimské[1] seznámil.
Jaký obraz statečnosti mužské Vratislav kdy v duši choval, takový spatřil ve Vipertu jako třikrát výtečnější, k jakému však cíli vítěz Vipert pospíchal, u toho viděl se mu Vratislav již státi; a tak jsouce oba hrdinové pro jednu věc bojující, aniž bylo mnoho třeba, stali se opravdovými přátely.
Jeda tedy do Čech, pilně počal o to Vipert mysliti, jak by si k svému užitku zavděčil Vratislava i také Jindřicha, aby v nejistých dnech ze dvou stran pevné podpory a hajitele svých statků dosáhl. Že by toho dovedl, měl dobrou naději, neboť znal velikého ducha Vratislavova, i s druhé strany potřebu Jindřichovu, a pročež doufal, kdyby Vratislav se uvolil císaři peněžitou i bojovnou pomocí proti pobouřeným Italům přispěti, že by se i Jindřich, maje v paměti, jak již dříve český kníže mezi jeho stranou vynikal, také nezpečoval královskou korunou se mu odměniti.
Mělť však i chytře za to, že by si musel rovněž zachovati dobrou vůli českého bohatýrstva, kterýmžto se bylo často Vratislavu říditi: a pročež nebudiž nám s podivením, kteří čteme, že Vipert sebrav se po ráně, kterouž ho byl Beneda omráčil, s takovou přetvářenou mírností a uhlazenou ohebností se uměl v okolnosti hoditi, a toto pro čest a jméno své nenadálé nepříjemné překvapení s takovou obratností divákovi vymlouvati, jaká by i nynějšímu Frankovi byla ke cti a ozdobě.
- ↑ Jesti známo, že Vratislav již od roku 1075 na žádost Jindřichovu bojovné pluky do říše zasílal, anebo sám v bitvu vedl. Bitva u Fladenheimu strhla se mezi Rudolfem a Jindřichem na den svatého Chrisostoma leta Páně 1080.