Starořímská tvrz

Údaje o textu
Titulek:	Starořímská tvrz
Podtitulek:	Z bavorského výletu
Autor:	Jaroslav Hašek
Zdroj:	Národní listy roč. 44, č. 344. str. 1 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	13. 12. 1904
Licence:	PD old 70
Související na Wikidatech: Eining

Trochu se mně již ta bavorská jména vesnic a městeček pletla. Maiting, Grosmehring, Menning, Vohburg, Wohr, Niedenvöhr, Münzemünster, Schwaig, Neustadt, Einig. Prošel jsem je všecky za krásné srpnové dopoledne. Až na Einig, nic zvláštního. Nedaleko všude zelený Dunaj, v každé vsi a městečku kostel, všude tlustí Bavoráci a v „Neustadtu nad Dunajem“, ačkoliv Dunaj je na půl hodiny vzdálen, spokojené domy s arkýři, a za městečkem jakési lázně se sirnatými prameny. Několik lázeňských hostí se tu trousí, ale jinak nic pozoruhodného od Ingolstadtu až k Einigu. Leda, že by vás zajímal u Schwaigu vesnice nápis na modrobílém sloupu: Schwaig, ves, Schwaig, soudcovský úřad: Schwaig, politický úřad: Schwaig, zemský soud: Schwaig, okresní velitelství: Schwaig. Trochu si to spletli.

Ve Schwaigu nejsou příliš chytří lidé.

V Neustadtu dojal mne svým zjevem ohromný Bavorák, oblečený do modrého oděvu, přes který táhly se zlaté pruhy. Zlatý límec a klobouk třírohý s pérem pštrosím.

Lépe si nechodí ani bavorský princ regent.

Je to generál či potentátek některého z německých vévodstvíček, který se tu snad odněkud vzal? Bohužel, iiluse netrvala dlouho. Vyšňořený pán vylezl na kozlík, ale žádného gigu, ani automobilu! Vůz byl sprostý poštovní dostavník. Generál a kníže scvrkl se na postilliona.

„Kam jede?“ „Do Einigu,“ povídá sedlák v dlouhém, černém kabátu se stříbrnými knoflíky.

„Tam, co jest stará římská pevnost?“ vyzvídám.

„Nevím,“ zase sedlák, „ale dnes má tamější učitel pohřeb.“

Sedl jsem si též do dostavníku. Bylo třeba spolucestujícím několikrát vyložit, že nejedu na pohřeb, nýbrž za starožitnickou zvědavostí.

Pomalu klusali koníci, ačkoliv to nebyla hubená zvířata. I dostavník měl velmi oblou formu, jako všecko v Bavorsku. Silnice jde přes nevysoké vršíky. Na pravo pole, něco bramborů, řádky žlutých turků, pruhy chmelových tyčí a na konci obrysy mladého jehličnatého lesíka. Na levo svah a dole nehluboko Dunaj mezi vrbami a lukami. Za Dunajem vesnice, zas pole, brambory, jako nahoře. Nudný pohled! K tomu sedí nás deset ve voze pro pět osob. Na mém koleně sedí koželuh z Neustadtu. Zapaluje si sirku o vaše: „Mir san roh' aber gutmütlich',“ vykládá. Na kolenou kupce z Neustadtu houpá se ramenatý řeznický tovaryš ze Schwaigu. Naproti hezká slečinka na kolenou nějakého hrubiána, jako je hostinský z Einigu, který stále šňupá. Nesnesitelné vedro srpnového dne a hovory o spálených bramborech suchem.

Ačkoliv jedeme už půl druhé hodiny, krajina nezměnila tvářnost.

Rád bych vylezl z dostavníku, ale pro koželuha nemohu. Ostatně za hodinu budeme v Einigu. Pěšky byl bych tam jistě o hodinu dříve.

Pomstím se. Vykládám o původu římských tvrzí. Že byly postaveny proti nájezdům germánských kmenů podél Dunaje. Důležité posice hájeny pevnůstkami, zvanými „castellum romanum“.

Jednu vykopali v Einigu. Pak povídám, že Bavoři jsou smíšeninou starých Gothů a Markomanů, jak nasvědčují zvláštnosti jazyka i jiné. Šváby mezi to nepočítám.

„Víte, pane,“ ozval se koželuh, nacpávaje si dýmku, „všechno má zvláštní význam. Víte, školy jsem prochodil jen tak, abych řek' na zdař bůh. Ale všechno má svůj význam, co povídáte. Já tomu nerozumím. To víte, člověk, který nic jiného nedělá, než že močí kůže ve třísle, zůstane hlupákem až do smrti. To jsem chtěl říct. Nechcete si šňupnout?“

Šlápl mně na nohu a přidržel krabici s „brasilským“ šňupavým tabákem mně u nosu.

Postillion na kozlíku zatroubil a vykřikl: „Station Einig!“

Kam teď? Rozhodl jsem se napřed schladit žízeň. Přidal jsem se k hostinskému, který držel na klíně hezké děvčátko. Žárlil jsem na něj po celou cestu. Děvčátku bylo asi osmnáct let. Nyní zdál se mně nejlepším mužem v celých Bavořích. Byl jediným hospodským v Einigu. A děvčátko byla jeho dcera. Dceruška hostinského! Rozšafná a milá, nosí dobré bavorské pivo v litrových džbánkách bez porty, v Bavořích něco naprosto nepochopitelného. Pivo dobré a také hostinský, jménem Hans Lindauer, dobrý.

„Dejte si ještě jednu,“ nutí dobrácky.

„Clotildo,“ volá na dcerušku, „dones pánovi ještě máz! Pán hned dopije!…“

Pivo z pivovaru Ludvíka Märtha v Neustadtu je výborné, nahořklé chuti.

Přišel průvodce, který má vás provésti starou pevností.

Královský bavorský průvodce po římské pevnosti. Jmenuje se Otto. Sloužil u jedenáctého pluku bavorských kyrysníků a má hodnost poddůstojníka. Kromě průvodcem, jest též kostelníkem, strážníkem a v noci ponocným. Také hlídá chmel a pomáhá při zabíjení vepříků. Jinak muž mírumilovný, vzezření neobyčejně truchlivého. Na svůj truchlivý výraz v obličeji velmi hřeší. I řeč má truchlivou. Připadá vám, že se dá každou chvíli do pláče. Přišel, přisedl ke stolu a ptá se, smíli vypít na můj účet litr piva.

„Milý pane,“ povídá, „také jsem chodil ve světě, na vojně člověk dnes tu, zejtra jinde. To víte, u kyrysníků. Ach můj bože!“ Svěsil smutně hlavu. „Byly to časy, ty se nevrátí.“

Díval se do vyprázdněného litru. „A nyni člověk jako pes. Chodí, dívá se, jak lidé pijí, ach, můj bože!“ Byla nevyhnutelná mravní potřeba, poručit druhý litr.

„Prosím vás,“ ptám se, „musil jste dělat zkoušky na své průvodnictví?“

„Ovšem,“ velectěný pane, „dali mně sešit díla, vychází to v Mnichově, jsou tam všechny starožitnosti a staré hrady, vykopaniny! V sešitě bylo o Einigu, pevnosti římské, kam půjdem. To jsem se naučil nazpaměť a třikrát jsem ji prolez'. Pak jsem šel do Kelheimu dělat zkoušku na okresním úřadě. Odříkal jsem o starých legionářích, jednoho jsme vykopali, říkají kostře legionář. Má přilbu a zbytky suknice na sobě. O meči jsem také vyprávěl. Pak o tom, že pevnost leží na malém návrší nad Dunajem a dělí se ve dvě části. Část na straně západu jest méně zachována a byla dříve obehnána zdí. Z kamenů vystavěli zeď kolem hřbitova. Ještě před rokem potřebovali ve vsi kamení a jezdili tam. Část na straně východní jest vykopána úplně. To je nádvoří! Tam se utíkali, když jim bylo nejhůře! Provedu vás chodbami. Uvidíte vězení, kde Římané věznili zajatce, nežli je popravili. Popraviště také uvidíme. Pak síň setníků a lázně s mramorovou plotnou. Drahý pane! To všechno jsem odříkal a dostal pak vysvědčení jako královský průvodce v Einigu. Víte, pevnost náleží zemi; zem to opravuje. Potom jsou ještě pravidla, jak se chovat vůči návštěvníkům. V § 12. káže se, chovat se uctivě. Milý pane! Řekněte mi upřímně, nechovám se uctivě a zdvořile? Můj bože! Byl jsem na vojně, poroučel jsem a teď? Můj pane! Není to smutné? Člověk se nadře a chodí žízniv… Ovšem stává se, ale velmi zřídka, přijde dobrý pán a řekne: Pane Hans, nalejte panu Ottovi ještě litr… Můj bože! Člověk sestárne a každý s ním nakládá, jak se mu líbí, uznáni žádné…“

Dal jsem panu Ottovu, rozumí se, nalít ještě litr…

Ve vyhlášce okresního policejního velitelství v Kelheimu stran návštěvy vykopané římské pevnosti čtu paragrafy: § 4. Každý návštěvník jest povinen všímati si jen toho, nač upozorňuje průvodce.

§ 7. Brát ssebou likéry a opojné nápoje, jakéhokoliv druhu, se přísně zakazuje.

§ 9. Přelézání zdiva bez svolení průvodce jest přísně zakázáno.

§11. Zakázáno jest chovati se násilně vůči ostatním návštěvníkům.

§ 14. Pouštěti se do hádky s průvodcem, se přísně zakazuje.

„Ano,“ vykládal pan Otto, „k poslednímu paragrafu jednou mně jeden z pánů řekl: Jste starý osel, na pevnost útočili Gothové, ne Skotové.“

Účinek piva byl pozoruhodný. Pan Otto rozjasňoval pomalu svoji tvář, sesmutněl však znova, když jsem ho konečně vyzval, abychom šli.

Za návštěvu platí se dvě marky.

Do údolí Dunaje skláněl se večer, hasili jsme tedy žízeň dobrých šest hodin.

Cestou měl pan Otto slovo. Kdyby byl žil v době, kdy pevnost byla rozbořena, byl by býval… Náhle pan Otto mezi řečí klopýtl. Natáhl se přes příkop. Pomáhal jsem mu na nohy.

„Kdybych byl římským legionářem,“ bručel, „já bych ukázal Gothům nebo jak se ti darebáci jmenovali. Byla to krásná pevnost, jako ze škatulky a tak ji zničit. Byl jsem, drahý pane, u kyrysníků…“

Pevnůstka leží u silnice, ohražena kolem dokola plotem. Celkový dojem zvláštní!

Pan Otto klopýtá přede mnou po schůdkách, drže v ruce hořící svíčku.

„To jest sklep,“ vykládá, „sem římští vojáci ukládali své zásoby. Ja, ja! To je pevnost Caštelum rorarum.“

„Castellum, romanum,“ opravuji.

„Ja, ja,“ povídá průvodce, „trochu se pletu!“

Kráčíme dále spletí podzemních chodeb.

„Tak na mně přichází nějaká dřímota,“ povídá pan Otto, náhle usedaje na patník sklepenní. „Ja, ja, už jsem starý, ale — kdybych byl býval, víte…“

Svíčka vypadla panu Ottovi z ruky. Když jsem svíčku rozžal, seznal jsem, že královský bavorský průvodce spí tak klidně, jak se sluší na člověka, který vypil šest litrů bavorského piva.

Nepodařilo se má jej probudit. Potomek vítězů gothských spal hrozně tvrdým spánkem…

„Přejete si asi knihu stížnosti?“ vítal mne hostinský Hans Lindauer, když jsem se vrátil do vsi bez průvodce. „To dělá pan Otto často. Jistě vám tam někde usnul. Páni v Kelheimu mají z toho velkou švandu… Než se probudí a vystřízliví, bude ráno…“

Téhož dne, vlastně v noci cestou do Ingolstadtu jsem se už nenudil. Vzpomínal jsem na římskou tvrz v Einigu a na královského bavorského průvodce, pana Ottu Kettenfa.