Starý flašinetář

Údaje o textu
Titulek:	Starý flašinetář
Podtitulek:	Obraz vesnického života
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 269–312. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
(Neznámo, kdy psáno. Přítel Tylův Med. Dr. Jos. Pečírka dal povídku jakožto pozůstalost Tylovu vytisknouti r. 1861 v „Poutníku od Otavy“.)

Veliká Lhota je pěkná, bohatá obec v požehnaném kraji, a nejpěknější stavení v celé obci býval statek Hrdinův.

Sedlák Hrdina měl daleko široko pověst, že je bohatý muž; on měl nejpěknější pole, plné chlívy, velikou zahradu, bujná luka i kus lesa, a jakožto korunu všeho hospodářství měl rozumnou, pečlivou ženu; vůkol něho bylo samé požehnání, ale v něm, totiž v srdci jeho byla veliká poušť, neboť tam bydlela především hrubá nadutost, kterážto znečisťuje a zohavuje člověka, stvořeného podle obrazu věčné milosti.

O Hrdinovi se říkalo právem, že strká nos do oblak a že si nevidí pro bradu na cestu. To mohl jít po dvoře, po polích, po veřejné cestě nebo po návsi, on hleděl vždycky vzhůru, jako by byl hvězdářem, a vyšlapoval si pokaždé, jako by byl turecký žoldán jeho strýc. Když měl někoho pozdravit, zvláště co byli takhle chalupníci nebo docela podruhové, to bylo pro něj jako pleva; sotva že na poděkování hlavou zakýval. Nejspíše popustil čelo o nějakou šprysli a snad se i usmál, když potkal bohatého mlynáře. To byli ptáčkové z jednoho hnízda.

A kde panuje taková nadutost, bývá obyčejně také nevlídnost a nečitelnost. Na Hrdinovi se to alespoň okazovalo. V jeho stavení nedostal žebrák ani krajíc chleba, aby on byl o tom věděl, a to hlavně proto, že mu byl chudý lid tuze sprostý, při tom prý nedbalý a líný, poněvadž si nemohl statek pořídit. Lidé bývají ve své nadutosti hotoví blázni!

Avšak nejen k cizím, pravým žebrákům, i k potřebnějším sousedům okazoval se Hrdina jako páv a kamenáč; sotva že komu za drahý peníz a dobré slovo trochu obilí nebo zemčat přepustil; ani stébla, ani tříšťky se mu nesměl nikdo dotknouti, a to ne tak pro přirozené lakomství, jako pro samou nadutost. Za to neměl však také nikdo k němu kusa srdce — a vůbec mu říkali: Nafoukaný holub.

A tyto ošklivé jeho vlastnosti byly by se bezpochyby ještě více rozkřičely — ačkoli se o nich vůbec vědělo — kdyby nebylo jeho ženy bývalo. To byla pravá perla, dobrá, citelná a štědrá, jen že nesměla činiti, jakž by si byla přála. K čemu ji srdce nutilo, musela potají konati; almužnu a dary dávat, dobrodiní prokazovat, bylo proti mužovým pravidlům.

Jakožto hospodyně neměla tedy mnoho radostí, nechtěla-li v domácnosti pořád bouřku mít; za to byla jako matka šťastnější, a veliké potěšení její spočívalo na jediné dceři.

Liduška byla však také děvče, že musela matka radost mít; byla hezká, dobrá, ve všem spořádaná; měla měkké srdce a mysl všemu dobrému přístupnou. Ona vyrostla pod matčinýma očima jako štěpovaný stromek; naučila se při ní všemu hospodářství, naučila se však jiným ctnostem ženským, kterým se děvče naučiti může.

Ta neslyšela špinavého slova, neslyšela přezdívky, jimižto si venkovské hospodyně tak často ústa vyplachují, ať se již s čeládkou vadí, nebo s domácími mazlí; neslyšela rozpustilé průpovídky, nemravné nápady, jakovéž mnohdy vzrostlí před malými prohazují, myslíce, že si toho tito nevšimnou, že toho nepochytí; to všecko nebylo u Hrdinové slyšeti, a jestli že někdy sedlák sám nečistě nebo hrubě rozvázal, tedy hleděla hospodyně Lidušku hned odstraniti nebo hledala pro otcovy řeči výmluvu a pracovala na zlém semínku tak dlouho, až je zas vymýtila.

Hrdina si děvčete skoro ani nevšimnul, leda když byl dobrého rozmaru a dcerka mu právě na oči přišla.

„Na mou duši!“ říkával pak obyčejně: „To špirtě roste jako z vody. Pomalu musíme myslet na ohlášky. Ale komu ji jen dát? Těm našim nuzákům? raději aby do smrti písek vázala!“

„I kdož pak by už myslil na takové věci!“ odpověděla pak selka. „Holce je teprve čtrnácte let; to může ještě mnoho hrachu doma uvařit. A což bychom jí už nyní vybírali! Toť se podá samo sebou. Vybíraný ženich a hledaná nevěsta nehodí se skoro nikdy do páru.“

„Myslíš?“ řekl na to sedlák a vyhrnul pysk. „No, uhlídáme; to bude moje starost.“

„Moje také!“ doložila selka v duchu sama k sobě, ale ústa neotevřela, nechtíc marně a před časem různice tropiti; při tom slibovala však sama sobě velmi horlivě, že bude o to ze vší síly dbáti, aby otec holce někoho nevnutil, s kým by byla nešťastná.

Škoda jen, že zůstalo jen při slibování; neboť selka začala najednou postonávat, polehávat, chřadla, tratila se, a nežli se kdo nadál, ležela na prkně.

Mnozí lidé nemohli si to nijak vysvětlit, poněvadž Hrdinová vždy zdráva bývala; ale někteří — a těm to, jak se zdá, nabručela domácí čeládka, neboť sem tam bývá mezi ní osoba, kteráž si tak říkajíc vždy pochutná, když může o hospodářovi neb o hospodyni něco roznést — tito někteří povídali tedy, že měl Hrdina v opilosti se ženou mrzutost, že se povadili, ano chtěli také dotvrzovati, že nadutý hrubec tichou ženu ubil a od té chvíle že počala postonávati; na jevo z toho arci nikdy nic nepřišlo, a tak se vůbec jen říkalo, že sám Bůh na ni poslal, a později také někteří dokládali, že ji nemohlo nic lepšího potkati.

Lidušce šlo toho času na šestnáctý rok. Hrdina si nebral ženinu smrt tuze k srdci; první dva tři dny věšel arci trochu hlavu, kabonil se, ale bezpochyby jen k vůli světu; jinak toho „věčného kazatele“ málo želel — jak nebožku obyčejně jmenoval. Tím hlubší byla žalost Liduščina; mladé děvče cítilo hned předobře, co s matkou ztratilo. Najednou neměla ani živé duše, k nížto by se byla důvěrně přitulila; neboť k otci neměla tuze mnoho srdce, ačkoliv to její vina nebyla, ačkoliv by se byla ráda přemohla; ale otcova nadutost a chladnost jí stála v cestě. Ani poslední slova nebožky matky nezpůsobily v tom ohledu žádnou proměnu.

V tu dobu stál totiž manžel s dcerou u lože umírající, a ta vztáhla svou chladnou ruku a prosila je:

„Pantáto, neubližujte Lidušce, mějte ji rád, já se za vás u věčného tvůrce pomodlím; a ty, milé dítě, cti otce svého, aby se ti dobře vedlo, a já budu za tebe orodovati, — prokáže-li mně samé Pán Bůh milosrdenství, aby mi dal do svého království vejíti.“

Takto k nim mluvila umírajíc, a v tu chvíli ztrnulo srdce mužovi a dítěti; ale toto ztrnutí nemělo přece tolik následků, aby byli otec a dcera vřeleji k sobě přilnuli a jako otec a dcera k sobě se chovali. Hrdina zůstal Hrdinou a Liduška musela zůstati se svým srdcem o samotě.

On hrál jen co možno na pána a domácí hospodářství odevzdal starší sestře, panně Dorotce, o nížto věděl, že je na vídeňský jako čert na duši. On byl sice ještě v letech, že by se byl mohl podruhé oženit; ale to mu jaksi nevonělo, měl prý toho dost na ponejprv, a že prý si nedá vícekrát všechny kroky špehovat a kapsy prohlížet.

„Co mám, to mám, co užiju, to užiju,“ říkal pak svým známým. „Na sestru si mohu alespoň houknout, mohu jí dvéře okázat, a třebas i někdy škaredou tvář udělala, — za to si dá pro groš koleno vrtat a bude mi držet věci v pořádku. Aby mě šidila, není pomyšlení, protože nemá, pro koho by se dřela.“

Jak se při tom asi jeho jedinému dítěti povede, na to se neohlížel.

A panna teta nebyla také vskutku osoba, aby se k ní Liduška byla mohla srdečně přitulit. Byla to osoba se starým, scvrklým srdcem, která již proto každé mladé děvče nenáviděla, že bylo mladé, že mělo tedy naději dostat muže, kteréhož ona jakživa ulovit nemohla, ačkoliv teď říkala, že jich mohla mít deset za jednoho, že potřebovala jen prst nastrčit, ale že nechtěla, že podle pravidla žádný mužský za ženskou zlost nestojí a že je málo která výminka.

S touto osobou nemohla tedy Liduška tuze radostných časů očekávati.

Asi čtrnácte dní po matčině pohřbu, bylo to času nedělního, šla dívka ze hřbitova, kdežto se byla na matčině hrobu zdržela, hledajíc ve své opuštěnosti útěchu. Bylo to odpoledne po požehnání; ostatní lid byl se již pomalu vytratil, kdyžto samojediná s uplakanýma očima a se sklopenou hlavou okolo košatých lip kráčela, ježto stály z venčí u vchodu okolo kamenného kříže.

„Pozdrav Pán Bůh, panno Liduško!“ ozval se tady příjemný mužský hlas, a když pozvedla dívka oči, spatřila před sebou mladého, hezkého jonáka.

I začervenala se poněkud a skoro radostně překvapená řekla:

„Ach, jste vy to, Josífku? Vítám vás!“ Při tom se zastavila a podala mu ruku.

„Děkuju, panno Liduško!“ odpověděl mladý jonák a stisknul ruku její. „Děkuju.“

„Jáť ani nevěděla, že jste zas doma,“ řekla dívka.

„Od včerejška, Liduško!“ odpověděl jonák, „a slyšel jsem už, co vás potkalo.“

„Slyšel jste?“ řeklo děvče, a oči se jí poznovu zalily. „Ach, milý Josífku! vy jste mamičku znal, a snadno tedy porozumíte, jak mi teď asi je.“

„Ovšem, já tomu rozumím,“ řekl jonák. „Vaše mamička byla jako ze zlata, to říkával i můj otec, a mně přála, kdo ví jak. Toho bych se byl nenadál, když jsem odcházel, že ji už nespatřím; a je tomu sotva rok.“

„Pánu Bohu se zalíbilo!“ vzdychla si Liduška a utírala si oči pěkným bílým šátkem.

„Nu, však on vás potěší jinou stranou,“ řekl Josef. „Všecko vás bude na rukou nosit.“

„Myslíte?“ prohodila dívka, i zamyslela se trochu a pokročila dále. Josef šel vedle ní. Chvíli oba mlčeli.

„Zůstanete nyní doma?“ ptala se Liduška konečně.

„Zůstanu,“ odpověděl Josef. „Otci lehlo něco na prsa, že se mu krátí dech; musím tedy na to naše věrtelové hospodářství již sám dohlížet.“

„Aj, aj, Josífku! co to mluvíte? Věrtelové! Toť je najednou, jakobyste si ho nevážil.“

„I uchovej! Ono mi to jenom tak připadá, protože přicházím z velkého — a možná, že mám také trochu zlost, že není to naše hospodářství takové jako strejcovo. Pak bych si mohl alespoň lecjakou naději dělat — ale s holýma rukama…“

„Ale, vy bohaprázdný člověče!“ vpadla mu Liduška do řeči, „vy jste u toho strejčka jaksi zpánovitěl! Co já vím, byli vaši rodiče na tom věrtelovém hospodářství vždycky spokojeni a šťastni — mamička o tom často mluvila.“

„Ach, což rodiče!“ řekl Josef trochu nesnadně. „Ti byli svoji — měli se rádi — věděli, co mají — ale já…“

Bůh milý ví, co chtěl asi říci, ale nechtělo to ven, vázlo mu to v hrdle. I zamlčel se a sklopil oči; potom ale řekl honem:

„Mějte se zatím dobře, panno Liduško! dále s vámi nesmím, aby mě váš tatík neviděl; zkazil by vám třeba neděli, že jste se mnou mluvila. Však my se ještě uvidíme, je-li pravda?“

S těmi slovy ji vzal za ruku, potřásl jí a zahnul se pak okolo zdi na jinou stranu do vsi.

A Liduška sklonila hlavu a šla tiše dále, a nemohla pochopiti, proč by nesměl otec Josefa viděti.

Josef byl řádný, pracovitý jonák, nejhezčí ze všech chasníků, byl syn poctivých rodičů, arci jen v chalupě rozený, ale svou schopností a pilností mnohem bohatší, nežli mnohý blbec a lenoch ze statku, a všecko mělo mladíka rádo, jenom Hrdinovi byl jako sůl v očích.

Ten dostal skoro trhání do všech údů, jakmile hocha spatřil, a hoch za to přece nemohl; toho byla stará příčina — záští mezi jeho otcem a Hrdinou. Za mladých let nadháněli si totiž oba Liduščinu matku; ale bohatší Hrdina zůstal vítězem, a Jedlička, Josefův otec, musil si vzít jinou: a z toho povstala kyselost, kteráž mohla vlastně po straně Josefova otce býti veliká, vskutku ale u Hrdiny větší byla. Ten nemohl zapomenouti, že se chudší člověk osmělil s ním zároveň o děvče se pokoušet.

A tato jeho kyselost vztahovala se později na všechno, co od Jedličky pocházelo. Tudíž musila také syna jeho zastihnout, a čím více hoch jiným se líbil, tím více na něj Hrdina nevřel.

A když se konečně jako věčným řízením stalo, že se právě tento Jedličkův hoch ze všech hochů nejvlídněji k Lidušce choval a ona s ním nejraději hrála, ačkoli byl o několik let starší, a když jako výrostek za ní na zahradu běhal, na pole i na luka a holčina matka tomu nebránila, tu házel Hrdina hromem, jakoby ho byl od stvoření světa udělal, a někteří chtěli dokonce tvrdit, že byl Josef příčinou mnohé domácí vády mezi Hrdinovými, ano i té různice, po kteréž prý hospodyně churavěti počala.

Asi před rokem poslal Jedlička svého Josefa do služby k sestře, kteráž byla na hezkém statku provdaná; učinil to, dílem aby se hoch ve velkém hospodářství ohlídnul, dílem aby ubránil mrzutostem s Hrdinou, kterých se jakožto mírný muž vůbec varoval. Teď byl hoch zase doma, a to nejen k potěšení rodičů, nýbrž i Lidušky; neboť byl ten jediný, k němuž jakousi důvěru cítila a jemuž by se byla ráda se vším svěřila. Vědělať, že mu také nebožka matka přávala.

Někdy ho arci po celý týden ani okem nespatřila — aby s ním byla mluvila, nebylo ani pomyšlení, protože stará teta po ní pásla jako kočka po myši: ale v neděli v kostele viděla hocha přece a tím se uspokojila; tu byla ráda, tu jí ulevila tíseň celého téhodne.

Josef sám byl tak opatrný, že jí nenadbíhal, že se k ní nedotíral, aby byla měla z toho mrzutost, a takž nepozoroval ani Hrdina, ani sestra jeho celý čas ničeho, ačkoli jiným očím snad ledaco napadlo; ty však nechtěly být zrádci, poněvadž holce i hochu více přály nežli starému.

Tak to trvalo mnoho neděl a měsíců, až se přiblížilo posvícení. Tu se vyskytla najednou ve vsi osoba, kteráž Liduščiny a Josefovy tiché radosti porušiti hrozila.

Byl to pan kadet z Prahy, mlynářův syn, bývalý student, od několika let na vojně. Se školami to nechtělo jaksi jít; bezpochyby proto, že se panu Vojtíškovi toulky po městě a po hospodách, hra v karty nebo na biliáru mnohem lépe líbily nežli knihy a ekšplikace; neboť jinak byl synáček dost fikaný a uměl zvláště dluhy dělati; když to tedy ve školách nešlo a panu studentovi se ani domů nechtělo, aby smítal prach nebo tahal pytle: udělal z něho tatík za peníze kadeta, neboť to bylo to jediné, co mladou mysl zkaženého studenta vábilo. U vojanského stavu, myslil panáček, bude veselé živobytí, žádné knihy, žádné učení, a: „Zlaté portupé mi tam vyroste, jen co se v novém hnízdě zahřeju!“ říkával. Ovšem, oni tam na něj čekali!

A otci to bylo skoro milé, že ho mohl strčit do bílého kabátu. Myslil si:

„Jen jdi, pár let tě tam nezabije. Však oni tě naučí moresům, a pak budeš vědět, co je pořádek.“

On by ho byl vzal sice raději domů i byl by mu snad zadek vyprášil, a to by bylo bezpochyby jako nejlepší medicína pomohlo; ale tím by byl i matce sáhl na kůži, kteráž by byla za synáčka život dala, a spíše se utišila, když jí namluvili, že může z Vojtíška být ještě kdo ví jaký pán, takhle nějaký hejtman nebo generál, a když si pomyslila, že mu to bude hezky slušet.

To byla také jedna z těch matiček, ježto by se raději samy vypeskovaly, nežli by synáčkovi špatné slovo daly. No, však to jedenkráte na něm i na sobě shledají! Domácí kázeň je pravá lázeň, ta splákne s dětí všecku špínu, ovšem tu, co mají na srdci a na duši.

Pan student se dostal teď také do kázně, ale do vojanské, a ta je docela jiná nežli domácí; co tato zanedbá, to ona málo kdy napraví, a jestli co napraví, je to obyčejně jen tak po vrchu, na oko, ze strachu, aby neměl profous co dělati; pod skořepinu, do jádra, do srdce málo kdy co vejde.

I z pana Vojtěcha neučinila tato kázeň nic lepšího, nežli co býval v studiích. Peníze měl, na ty pečlivá matka nezapomněla, myslíc, že někdy otec tuze opatrně počítá — peníze měl, a za ty si ulehčoval službě, jak jen mohl; takéť si kupoval rozličnou veselost, a když nestačilo, dělal zase dluhy.

Tak sloužil a sloužil jen k radosti nedbalým kamarádům a nikomu jinému; zlaté portupé se ale ještě neokazovalo, sotva že vlněné, ačkoli se pan kadet již několik let v tom hnízdě zahříval. Tu se stalo jedenkrát, že si vzal dovolenou a šel domů na posvícení.

Když přijde takový človíček jednou domů, tu má celá ves co povídat, zvláště když se okáže ve svém vlastním munduru, se šavlí a lískovkou, a když vrazí konečně také k muzice — jak to pan Vojtěch udělal, k holkám se točil, bývalým kamarádům rukou potřepával a sousedům z plné sklenice zavdával. Tu ho všickni plnými ústy chválili.

O pěkné hodince přišel také Hrdina do hospody a přivedl s sebou sestru i dceru. První den, když byla samá chasa pohromadě a veselost ani na statky, ani na důstojnost nedbala, to tam ovšem ani nepáchnul; ale v pondělí po božích službách, když se okázal rychtář, mlynář a několik zámeckých panáků ze sousedstva — no, to si dal ještě říci, to mu přece za to stálo, aby se před nimi zablejskal.

Mezi vybranější chasou, kteráž i toho dne buďto k vůli tanci nebo k vůli podívání do hospody vlezla, byl ovšem také Josef, kterýž byl již dávno číhal, zdali starý paty z domu vytáhne; ale hned první pohled Liduščin, ač byl na počátku radostný, měl jej poučiti, aby se nedral ku předu, nechce-li sobě i jí den pokazit; a dobrý jonák jí porozuměl i spokojil se pouhým na ni hleděním, ačkoliv by byl rád přistoupil a řekl:

„Jak pak, nezatancujem si také? Dovolte, pantáto!“

Docela jinak měl se k tomu pan kadet. Ten sotva že vešel do šenkovny a Lidušku spozoroval, již roztáhl chtivé drápy jako ostříž na holubici a bral ji pořád k tanci, nehledě na libost nebo nelibost otcovu, aniž na to, že se na dívčím čele malé mráčky stahovaly.

A když byli oba zase v kole, přistoupil starý mlynář k Hrdinovi a řekl polohlasitě:

„Co myslíte, pane sousede? To by byl páreček!“

„Myslíte?“ opakoval po něm Hrdina a trochu se ušklíbnul. „Hezký páreček by to byl, možná; ale trochu strakatý a rohatý. Jakou šarži má už pan Vojtěch? stojí to za to?“

„Nechte si povědít, sousede!“ řekl zase mlynář a sednul si zrovna vedle něho.

Panna Dorotka vykládala právě staré rychtářce, mnoho-li dá zelí krouhat, a neslyšela, co muži vyjednávají.

„Nechtě si povědít, sousede!“ mluvil mlynář. „Já mám s hochem jiné myšlénky. S vojnou tyhle časy nic není. Ono je nyní v každém stavu hromada lidí, kteří čekají, aby kousek chleba utrhli, a tak to máte i při vojanském stavu. Hoch mi vypočítal, že by musel ještě deset, patnáct let čekat, než by k něčemu přišel, protože se k tomu hrabata a knížata derou, že by jimi řeku zastavil. Tu si tedy myslím, že vezmu hocha domů, aby se utvrdil v hospodářství, pokud oči nezavřu — a on má už také jaksi do toho chuť, skoro mě o to hrdlí. Nu — a když bude doma svým pánem, bude také hospodyni potřebovat, co myslíte?“

„No, to bude jeho gusto!“ řekl Hrdina. „Já nevím, bude-li ji potřebovat.“

„I jakž pak ne!“ usmál se mlynář, „a zvláště když je tak čiperná jako vaše Liduška. Ta by se k nám hodila, jakoby byla k tomu rozená!“

„Tak?“ prohodil Hrdina s tajným úsměškem a mrštil okem po přistárlém důchodním, o němžto se povídalo, že si hledá nevěstu. Takový zeť byl by hrdému člověku býval milejší.

Ale neměl času myšlénky své povědít, neboť v tom povstal mezi tanečníky povyk, na nějžto ihned oba tatíkové svůj zřetel obrátili.

Stala se váda mezi Josefem a Vojtěchem. První totiž nemohl se hněvu ubrániti, vida, že se pan kadet pořád a pořád jen k Lidušce dotírá; i vřelo to v něm a vřelo, až i konečně přeběhlo a jím trhlo, že vyběhl z koutečku a k Vojtěchovi přistoupil a děvče o tanec požádal. Tento mu to však odepřel — a tu byl oheň na střeše.

Josef se nemohl déle zdržeti i řekl něco Vojtěchovi: ten mu nezůstal nic dlužen, a takž by se byli málem do sebe dostali, kdyby nebyla sama Liduška hned mezi ně vkročila.

„Josífku!“ promluvila svým nejlahodnějším hlasem a pohledla na něj při tom tak prosebně, že se v něm bouřka ihned tišiti začala.

Zatím přikročil k tomu ale již také Hrdina a spatřiv mladého Jedličku, zapálil se jako zlostný krocan a mrštil po něm očima, jakoby ho chtěl probodnout; potom popadl Lidušku za ruku, trhnul jí jako nemoudrý, zkřikl na sestru a vylítnul ze šenkovny.

„Ty milé umučení! co pak je to? co se to děje?“ ptala se panna Dorotka, ježto se byla z nejlepšího povídání vytrhla.

„Soudný den se děje, slepá kvočno!“ osopil se bratr. „Vzal jsem tě proto z tvé kukaně do hospody, abys mi tu žluvu každému darebákovi do klepet pouštěla?“

„Tatínku!“ prosila dívka, neboť křičel, že se lidé po návsi ohlíželi a ji ze samého studu horká slza polila.

Ale Hrdina ji zakřikl ještě silněji a pustil se potom tak prudkým krokem domů, že mu ženské ani stačiti nemohly.

S jedné strany měla Liduška ovšem na tu chvíli pokoj; za to ale povstala tím větší bouře se strany panny tety, kteráž chtěla nyní mermomocí vědět, co se vlastně přihodilo; a sotva že to jako ohnivými kleštěmi z poděšeného děvčete dostala — aj! tu se začala jako krůta čepejřit, když ji někdo červeným šátkem poškádlí. To prý je nyní svět, aby ho Pán Bůh pomiloval! Hotová Sodoma Gomora, jen aby už ohnivá síra padala a všecko zhubila.

Ale ona (totiž panna Dorotka) že prý nebude na to koukat a ruce zakládat, to aby si panenka (totiž Liduška) nemyslila, ale že do toho vjede jako boží metla s plamenem; že se nedá od nafouknutého holuba (totiž od bratra) daremně týrat.

Takto panna teta po cestě řádila, a čím déle šly, tím živěji rozmáhal se proud řečí jejích.

Ale pravé peklo nastalo děvčeti teprva doma; nejdřív si vylila žluč panna teta a to do poslední krůpěje; potom řádil otec. Jako rozsápaný chodil po sednici, a Liduška se třásla a byla jen ráda, že tu ještě nikdo z pozvaných hostů nebyl — tak chodil, chtěl mluvit, ale pro zlost nemohl a chvílemi jen bručel. Panna Dorotka dováděla mezi tím již zase v kuchyni, kdež byla na hodinu starší děvečku nechala, a Liduška skládala zatím sváteční čepec, kabátek i fěrtoušek.

Nejednou se otec zastavil.

„Ty!“ začal hrubě: „Co je s tím klukem?“

„S jakým?“ ptalo se děvče bojácně a srdce jí tlouklo, jako by jí chtělo ze žeber vyskočit.

„Jen se nedělej, jakobys nevěděla, co myslím!“ zahřměl Hrdina. „Co si to začal ten kluk toho věrtelového darebáka s mlynářovým Vojtou? A cos mu to šeptala?“

„Já mu nic nešeptala,“ odpovídalo děvče. „Já nic nevím.“

„To bych ti také neradil!“ osopil se Hrdina. „Nebo jestli něco spozoruju — ať jsem zatrac… já tě utluču!“

Takový byl způsob hrdého otce, když se svým dítětem rozprávěl! Nikdo si nemysli: To není pravda, to nemůže být! Ono není při tom vskutku nic přehnáno, i jsou bohužel otcové, že jiného způsobu neznají.

Štěstí bylo pro Lidušku, že se Hrdina odpoledne s několika přátely do sklenice zabral a tak na mrzutost pozapomněl. Liduška se po straně vyplakala a když byl večer, vyběhla ze stavení a ven ze vsi ku hřbitovu, kde si chtěla teprva jak náleží odlehčit. To bylo její nejmilejší místečko.

Ale mřížované dvéře u hřbitova byly již zavřeny, neboť kostelník si byl tenkráte k vůli hospodě se svou denní povinností pospíšil; Liduška si klekla tedy na kamenný stupeň u vchodu a obrátila duši k Bohu. I vešlo ulevení a pokoj do srdce jejího; utišena vstala, ale když se obrátila, byla by překvapením skoro vykřikla, neboť stál za ní Josef.

„Nehněvejte se, Liduško, že jsem vám zkazil veselost,“ prosil jonák; „ale já to nemohl přes srdce přenést, když jsem viděl, že ten zhýralec v bílém kabátě pořád okolo vás se točí. Nehněvejte se!“

„Já se nehněvám,“ řekla dívka tiše. „Jáť jsem do hospody ani nechtěla. To byl jen tak otcův nápad, že teta bručela.“

„Nešťastný nápad!“ vzdychl si Josef. „Není-li v tom návod.“

„Jak to myslíte?“ ptala se dívka. „Jaký návod?“

„Já vím — slyšel jsem,“ otálel Josef s odpovědí, „že by vás rád mlynář svému zkaženému studentovi nadháněl.“

„Co že povídáte?“ leklo se děvče. „Ne, to není možná, Josífku!“

„Dozajista, Liduško!“ řekl jonák. „Já to zaslechl již tyto dny, a dnes byla o tom řeč v hospodě.“

„Nedopouštěj Pán Bůh!“ naříkalo děvče. „To by byla moje smrt.“

„Nedivte se tedy,“ řekl Josef horlivě a vzal ji za ruku, „nedivte se, že mi překypěla žluč! Ach, mně bylo při tom, jakoby někdo zlodějskou rukou na můj nejpěknější statek sahal — a kdyby nebylo vašich očí, vašeho slova bývalo — na mou duši, já nevím, co bych byl tu chvíli tomu dotíravému lízálkovi udělal.“

„Snad byste nebyl tak prudký?“ lekla se dívka a tiskla ani nevědouc ruku jeho.

„Pro vás, Liduško, postavil bych se proti celému světu!“ řekl Josef a přitlačil ji k sobě, a pravice jeho otočila se při tom okolo tílka jejího. A Liduška stála vedle něho s tlukoucím srdcem a sklonila hlavu na prsa jeho a neznámou posud rozkoší naplnila se duše její; nemohla i nechtěla se mu ani bránit, nemohla promluvit, ale sladké pocítění její rozlilo se ve dvou velkých slzách, kterýmiž jí oči na vlhly.

Dlouhou chvíli stáli takto oba vedle sebe, ani slova nemluvíce, ale duše jejich spolu rozmlouvaly a rozuměly si. Kolem nich bylo příjemné ticho podletního večera, nad nimi jasná obloha plna hvězd a v nich pocit blaženosti, který až po tu chvíli neznali.

V tom zavzněla na blízku písnička:

„Jaké to orání
Bez pluhu, bez koní!“

Byli to chasníci, kteří se po vsi toulali — a Liduška sebou trhla i hnula se k domovu. Josef šel při ní, vedli se za ruce a ještě nemluvili, ale věděli dobře, co si chtěli říci.

„Dobrou noc!“ prohodila konečně Liduška, když přišli na místo, kde se měli rozejít.

Tu překypělo srdce i ústa Josefova.

„Máš mne ráda, Liduško?“ ptal se pološeptem, ale velmi vřele; dívka však neodpověděla, nýbrž přitiskla ruku jeho k srdci svému a dala se na útěk.

A Josef stál ještě dlouhou chvíli na témž místě a hleděl za Liduškou do večerní temnosti.

Jasněji a hlučněji vypadalo to zatím ve mlýně, ve velké světnici, ačkoli tam jen tři osoby u stolu seděly, totiž mlynář, mlynářka a… nu, kdo byla ta třetí osoba? To je vlastně těžko říci. Takto byl to propuštěný voják; toho času ale také dohazoval, holil brady, trhal zuby, dělal plampače, obstarával funusy a byl po vsi ve všech koutech. Jmenoval se Fikar.

Takový člověk nalézá se skoro v každé obci, ale nevíme, jestli k jejímu prospěchu. Nechť je dělat, co dělat, on je vždy po ruce, hned pohotově, ať je to věc dobrá nebo zlá, ba při této ještě ochotněji, protože obyčejně víc vynáší. Takoví lidé bývají živé noviny, sklady domácích klepů, prameny úskoků a pletich, a nebojí se žádného prostředku, jen když vede k cíli.

Tak se držel i Fikar mlynáře již jako klíště, sotva že byl jen pozdálí jeho úmysl stran Hrdinovy dcery vyslídil. Tu se dalo něco utrhnout!

„To by v tom byli všickni černí zašiti, abychom z těch dvou lidiček nevěstu a ženicha neučinili!“ dokládal se nyní u plné sklenice před mlynářem a mlynářkou. „Přijde jenom na to, bude-li pan kadet chtít.“

„O to se, milý Fikárku, nestarejte,“ řekla Vojtěchova matka. „Já to mám už jisté, že by se hoch toho vojenského dření rád zbavil. Také nevím, k čemu to potřebuje. Zde může být v bázni boží a podle své chuti živ, žádný mu do toho ani prstem nerejpne; tam aby poslouchal lecjakého…“ Dále nemluvila, nýbrž zapila, co měla na jazyku.

„Celé moje myšlení, panímámo! jako byste mi je z mozku vyvrtala,“ řekl Fikar. „Pan Vojtěch může sedět na svém gruntu jako pán, a když dostane Hrdinovic Lidušku, bude mít ráj na světě. Takový párek se tak snadno zas nesejde.“

„Arci, arci,“ dosvědčovala stará a ze samé radosti mu pilně nalévala.

„Nu, a co se týče vás, panímámo!“ doložil prohnaný dohazovač potutelně, „vy budete mít jako babička také svoje radosti — že ne?“

„Vy jste mi pěkná kopa!“ usmála se stará srdečně. „Ale píte, Fikárku; — a jezte, tuhle máte ještě hezký kousek na žebírkách; je vám přáno.“

„Poslechněte, Fikare!“ ptal se nyní mlynář a nahnuv se k němu přes stůl, vzal ho důvěrně za ruku. „Co myslíte? jak bude holka asi podsejpat?“

„Inu, abych řekl, pantáto,“ odpověděla živá kronika, „takhle nějakých deset, patnáct tisícek může táta hned vyklopit; co tu bude, až zamhouří oči, to se nyní neví; přijde na to, jak si bude přát.“

„Deset, patnáct?“ mumlal mlynář pólo pro sebe. „Ano, to si myslím, na patnáctku počítám; to by šlo; to bychom se vykřísali. Ovšem,“ doložil hlasitěji, „kdyby bylo víc, neškodilo by. No, vždyť uvidíme; na všechen způsob bude stotka vaše.“

„Nehněvejte mě, pantatínku! a nemluvte mi při té věci o penězích,“ řekl Fikar, jakoby se horšil. „Toť bude moje radost, když ty lidičky svedeme; já pomohu z pouhé náklonnosti k vašemu domu — beze všech ohledů —“

„No, no, vždyť je dobře!“ zachechtal se mlynář, kterýž nebyl také dnešní. „Jak povídám, stotka bude vaše a nějaký pytel mouky mě také nezabije. Ale jak to jenom navlíkneme? Hrdina má někdy rohaté nápady.“

„Nechtě mě jen dělat, pane otče!“ usmál se Fikar a vyprázdniv sklenici až na dno, utíral si ústa s velikou libostí, „Však tím zatočím. Já najdu šroub, že se mi nebude moci vykroutit.“

A držel také slovo.

Hned druhého dne ráno počíhal si na pannu Dorotku, kteráž každý den na ranní mši svatou chodila.

„I šťastné dobré jitro, vzácná panno Dorotko! Toť mám štěstí. Právě jsem si na vás myslil, přijdete-li dnes na sousedskou; včera jsme neměli dlouho to potěšení — ach, a kdybyste věděla, jak jsme toho litovali, že se ta malá mrzutost s tím floutkem stala — a zvláště mlynářovic kadet — panno Dorotko! ten byl celý dešperát a byl by pak toho Jedličkovic kluka skoro málem roztrhal — on vás chtěl předce také provést — jen pomyslete, na začátku myslil, že jste Liduščina sestra — hahaha!“

Tak jela Fikarovi huba, když se k staré panně přitočil, a ona, ačkoli měla jinak také dobrou vyřídilku, nevěděla samou radostí co odpovědít; jen se usmívala, špoulila ústa nebo řekla:

„Ale jděte, dejte pokoj!“

„A mezi námi, vzácná panno Dorotko,“ mluvil Fikar dále, „mně se zdá, že vás dnes navštíví.“

„Mne?“ lekla se stará panna.

„Protože by také rád panu bratrovi svou salutaci udělal — a panně Lidunce také — no, vždyť budeme stran té věci ještě dále spolu mluvit; to mi věřte, u mlynářů nehledí na krejcar.“

„Ale dnes — pro Pána! dnes — já nevím —“ bědovala teta, buďto že samou radostí nevěděla, jak pana kadeta uctít, anebo že jí bylo všeho pohoštění líto.

Ale Fikar věděl hned, jak zatočit.

„Prosím, ne snad abyste si chtěla dělat škodu, ani pomyšlení!“ řekl. „Ale kdyby prý jste si chtěla jednou sama pro sebe pěknou buchtu upeci — že vás mlynářka pozdravuje, měla tam čtvrtňátko mouky jako hedbáví — to kafe s cukrem je zrovna z Prahy od pana Vojtěcha — než přijdete domů, bude to v kuchyni; ale já se k vám pozvu, panno Dorotko! to vám povídám.“

Podobným způsobem opentlil také Hrdinu, i namaloval mu, jak těžce prý toho mlynářovic nesl, že se včera k vůli takovému usmrkanci (to myslil Josefa) tak nenadále rozešli a jak se na další známost s tak vážným mužem těší.

„A mezi námi, pane kmotře! On má k vaší osobě ukrutnou náklonnost. Co se tam do něho namluvili, aby si nadcházel Vrbčanského správčíka, a starý Procházka z panského dvorce se mu skoro nabízel — víte, každý má dospělou holku a tu si myslí: To by tak bylo pro ní žrádýlko! Chlapík je hezký, obroušený, něco ví, a otec mu přepustí mlýn. Ale pan Vojtěch jakoby nic, ani o tom slyšet; že prý si vyhlídne nejhodnější a nejvzácnější lidi z obce a že se bude o jich přátelství ucházet.“

Tak dokazoval Fikar pyšnému Hrdinovi, ačkoli Vojtěch o tom ani slova nevěděl.

Ten seděl minulý večer v kumbálku vedle šenkovny a kořil se modle, kteráž jako pekelná svůdnice lidskou vášeň rozpaluje a slabochy do propasti láká, jako hladová housenka ratolest domácího pokoje ožírá, štěstí celých rodin ruší, a kteráž by se měla vší silou a všelikou zbraní z každé obce vyhánět. Víte, jak se ta ohava jmenuje? Karban. Při tom tedy Vojtěch seděl a prohrál padesát zlatých. Neměl sice tolik u sebe, ale šenkýř ho něčím založil, a ostatek slíbil pan kadet druhého dne zapravit. Tu měla pomoci matka. On jí to také bez ostýchání pověděl, ale stará se křižovala. Na počátku nechtěla o tom ani slyšet, později se však obměkčila a z její zvláštní pokladnice vandrovalo pět desítek do rukou hejřivého synáčka, kterýž se v duchu smál.

Možnáť sice, že by mu byla tenkráte na vzdor své lásce nějakou kapitolu přečtla; ale v tom se k tomu hodil starý a ona umlkla. Za to spustil na něj otec, aby si nemyslil, že mu bude déle cpát, že toho už po krk, a když nemůže nikam na vojně, že musí hledět, aby se doma usadil, dokud není pozdě, a že se musí řádně oženit, aby prý se zas díry zacpaly, co se jenom k vůli němu v celém hospodářství udělaly. Myslil totiž dluhy, kteréž musil v posledních letech na svůj grunt udělat; dílem že mu dvě leta po sobě silně potlouklo, potom že mu dobytek popadal, a pak ho několikrát pan synáček nemilosrdně podojil.

Vojtěchovi bylo otcovo navržení jakoby nic; on byl světa užil; srdci jeho bylo teď všecko jedno, kterou dostane, jen když bude mladá, hezká — to si vymínil, i neměl nic proti tomu, když se mu řeklo, aby se o Hrdinovu Lidušku ucházel.

„Proč ne!“ řekl s úsměchem. „Kachna jako kachna, a když je zlatem krmená, bude mi ještě milejší.“

I sebral se odpoledne, vyfiknul se do civilu a šel k Hrdinovi, a poněvadž měl hezkou figuru a hubu dobře nabroušenou, otočil si hospodáře jako přízi na uvijanu. Prášil o svých známostech v hlavním městě, o pánech, s nimiž z jedné sklenice pívá a do noci sedává, pak o nadějích, kteréž by měl, kdyby chtěl čas ještě déle při vojanském stavu darmo mařiti; ale že prý toho má už dost, že prý to zkusí teď na venkově, že má veliké plány s hospodářstvím, a že okáže, čemu se naučil.

„No, to jsem sám žádostiv!“ prohodil Hrdina s patrným úsměškem, „jak se pan kadet v Praze sedlačit naučil. Či nám okážete nějaký nový mlýn?“

„Oh, vám nic neokážu,“ řekl Vojtěch. „Vždyť umím rozdíl dělat — právě naopak, od vás budu moci ještě ledacos pochytit. Ale takovým pětigrošovým floutkům, jako je ten Jedličkův, co byli čtyry míle za pecí a už myslejí, že celý svět snědli, a že už mohou po těch nejhezčích děvčatech koukat, těm okážu, co umím.“

„I aby do nich všichni čerti!“ zabasamtil Hrdina; neboť zpomínka na Josefa mu popudila žluč, a když přišla sestra v nedělním čepci z kuchyně, kdež byla, jak sama řekla, pro vzácného hosta trochu té bryndy chystala a čerstvou placku pekla, protože byli koláče už natvrdly, tu jí poručil, aby se po té žluvě ohlídla. To myslil Lidušku, kteráž byla Vojtěcha zahlídla, když do stavení přicházel, a nyní sem tam šukala, jen aby nemusila do sednice vejíti.

„Ó — prosím, prosím!“ začal mluvný kadet, „k vůli mně ji nevolejte. Ta pilná včelička bude mít někde plné ruce díla, to je hlavnější, nežli moje osoba. Však já panenku ještě uvidím, až přijdu po druhé; pak si to vynahradím.“

Takž mluvil a mluvil, až Hrdinovi hlava hučela. Prohnanému kadetovi nemohla se jeho nadutost ubránit, a když ho Vojtěch neustále podkuřoval, zdálo se mu konečně, že by mohli spolu vařit. Napadla mu také slova mlynářova o pěkné hodince, i začal je na vše strany obracet, jako dělá veverka s ořechem, když hned neví, kde ho má nakousnout. Vojtěch byl arci chlapík, že se mu v obci nikdo nevyrovnal, a mluvit uměl, že byl rychtář i kantor proti němu hotová nemluvka, a povídat uměl jako živá historie, a vyrážet uměl, že si Hrdina myslil:

„Kus juksu bych s tím člověkem měl, a to stojí také za něco; snad by mě to naposledy více těšilo, než kdybych holku s nějakým tím panským panákem spřáhl, chlap by mohl posléz na sedláka ohrnovat nos — aby do něho všickni čerti! Jen kdybych věděl, jak to vypadá v mlynářově truhlici!“

I dal si zavolat Fikara.

„Já řku, šmejdile!“ začal k němu, a dohazovač už věděl, že je v dobrém rozmaru, neboť v tom případu obyčejně položertem přezdíval; to bylo znamení jeho přízně. „Já řku, šmejdile! jak to vypadá ve mlýně?“

„Ve mlýně, pantatínku?“ opakoval Fikar, jakoby nevěděl, kam sedlák bije. „Dobře. Všecko zdrávo — oh šlaku, toť mám už prázdnou skořepinu místo hlavy! vždyť jsem vás měl od mlynáře i od mlynářky pozdravovat!“

„Tintili vantili, na to se neptám,“ řekl Hrdina. „Ale jak to dopadá v pytlíku, v truhle? nemají v nich otruby?“

„Hm,“ řekl dohazovač, a vylíčil tváře tak podivným usmíváním, že si z nich mohl člověk co chtěl vybrati. „Já tam žádné pokladnice neprohlížel; ale to vím dozajista: i kdyby byly prázdné, je mi holý grunt mlynářův tak milý jako mnohý statek.“

„To si dovedu také spočítat,“ řekl Hrdina trochu mrzutě. „A co pak to s tím kadetem? že prý půjde z vojny?“

„Dobře má,“ posvědčil honem Fikar. „Já na jeho místě byl bych tu kosinku už dávno zahodil, místo abych se s ní tak dlouho pro nic za nic vláčel — zvláště když mám doma tolik místa, že se mohu pohodlně roztáhnout. I musí také na té řeči v skutku něco být, poněvadž vím z jisté ruky, že mu Dolanský Kohout holku namlouvá.“

„Tak?“ podivil se Hrdina, a měl-li na počátku dost malou myšlénku, že by Lidušku Vojtěchovi dal, teď začala v něm najednou zrůstati, neboť se již zlobil, že se mu někdo do jeho zámyslu plete.

„To věřím,“ dotvrzoval Fikar. „Holka je arci hezká a bude také tlustě tolary podšitá; ale prosím! to je také ženich! Mezi námi, pantatínku! já ho Kohoutovi nepřeju. On je přece jen cizopanský, a mlynářovic měl by si vzít zdejší holku. Já bych také o jedné věděl, ale je to trochu těžká věc.“

„Tak?“ prohodil zase Hrdina.

„Vy ji, pane strýčku, také znáte!“ usmál se dohazovač; „ale on to není můj způsob, abych někoho donucoval nebo mu oči otvíral. Mimo to nevím, jestli by měla holka chuť, aspoň pozoruju, že po ní už jiný pálí — no, a holka je mladá, mladá krev je chytlavá, a kdo dřív přijde, ten dřív mele.“

„Co to žvaníte?“ osopil se Hrdina, jakoby nevěděl, kam Fikar míří; u vnitř ale všechen hořel, neboť mu rozuměl.

„Ba právě, co to žvaním!“ řekl Fikar. „Jak pak by přišel Jedličkův Pepík k Hrdinovic Lidušce — ach, tlachale!“ zkřikl najednou, jakoby se lekl a plácnul se přes hubu. „Co to mluvíš!“

„Ba to máš dobře, fikaný rejpálku! to nevím také — haha!“ dal se Hrdina zlostně do smíchu. „To budu já spíše s mošnou chodit, nežli se ti dva dostanou. A jaké jsou to vůbec řeči? Co víte o mé holce a o tom — klukovi?“

„Nic, nic nevím o panně Lidušce!“ řekl Fikar kvapně. „Co pak bych věděl o tom kuřátku? Ale na chasníkovi je to snadno pozorovat, když se do něho zakouká, a vy mu to nemůžete zapovědít. A jestli mu to něco pomůže, to je jiná otázka.“

„Čerta mu to pomůže!“ zaříkal se Hrdina, „leda že mu nohy přetřískám a tu nezdárnici vyženu! Ať si jde, ať se na toho žebráka pověsí!“

„Ale, ale, pane strýčku!“ chlácholil ho Fikar. „O panně Lidušce nebylo ani řeči; ta za to nemůže — a kdyby se celá ves po ní zbláznila. Proč je tak hezká!“

Ale chlácholení tuze nepomohlo, leda že svou zlost na dívku hned prvním proudem nevylil.

„Toho kluka mi sem zrovna nejstarší ďábel nastrčil!“ mluvil sám k sobě, když zůstal samoten v sednici, po nížto dlouhými kroky přecházel. „A kam se teď vrtnu, pořáde řeč o něm, pořád jen o něm. Ale ne — a ne! a kdyby holka jako zimovaný šípek scvrkla.“

V tom vešla dcera do dveří.

„Ach, pojď, koroptvičko, pojď! právě do rány!“ zvolal Hrdina. „Já řku, panenko! co jsem ti povídal stran toho kluka?“

„Myslíte mladého Jedličku?“ ptala se Liduška a krev jí stoupila do tváří.

„Proč se červenáš?“ vyjel si na ni otec. „Co je to? Proč?“

„Protože jsem se vás lekla,“ pravila dívka tiše.

„Ty!“ počal jí otec pěstí hrozit. „Ať se nevaří pod tou pokličkou něco jiného! A jestli se stran toho šibeničníka něčeho domakám, tedy neodneseš zdravého hnátu.“

„Já jsem vaše dcera,“ řekla Liduška mírně a při tom i neohroženě, „nakládejte se mnou, jak vaše otcovské srdce usoudí. Ale co se týče mladého Jedličky, prosím, nenadávejte mu šibeničníků. On je hodný, poctivý hoch a může mnohému v obci za příklad sloužiti.“

Hrdina vyvaloval oči a nechtěl skoro ani svým uším věřit. To mládě se opovážilo tolik mluvit a tím způsobem se otci protivit! Nadutec nevěděl — jakožto, bohužel! mnozí zaslepení otcové a tvrdohlavé matky na venkově nevědí, a mnohdy také ani vědět nechtějí, když se mermomocí proti nejlepší známosti svých dětí opírají, poněvadž je chtějí zrovna prodávat, pravý obchod s nimi vést, jakoby to bylo zboží bez drahé duše, nebo jakoby dávali krávu za krávu; takoví lidé nevědí, že láska mladému srdci zmužilosti dodává, že by se někdy třeba celému světu na odpor postavilo. Hrdina to také nevěděl, alespoň to nechtěl pochopit, neboť na svá mladá leta byl již zapomněl a myslil si teď, že se musí celý svět podle mozku jeho řídit. I zapálil se velikým hněvem a počal křičet:

„Co že je to, zlořečená sojko? ty mi budeš toho žebráka vychvalovat? Líbí se ti tak velice?“

Jindy bylo by tiché děvče mlčelo, ale že se to její lásky týkalo, řeklo odhodlaně:

„Líbí se mi, je nejhodnější člověk.“

„I ty zatrac…!“ zahřměl Hrdina. „Ty se opovažuješ mně tak do očí?“

Při tom napřáhl ruku i rozehnal se po děvčeti a okamžikem byla by ji snad těžká pěsť do hlavy mrštila, ale v tom se ozvalo za ním pronikavé prasknutí, že sebou trhl a se ohlídl; dívka však stála bez pohnutí, jen že ruce honem sepnula, na prsou je složila a zvolala: „Maminka!“ Při tom otočila však oči pomalém, silném, starodávném stolečku z dubového dříví, kterýž stál u okna, kdež nebožka matka sedávala, když měla něco šít. Ten byl ve dví rozprasklý.

Mlčky hleděli na to nějakou chvíli otec i dcera, až posléze první cosi zamumlal, co znělo jako:

„Zlořečené živobytí! samá mrzutost!“ pak se ale přece obrátil k dívce a doložil: „Jdi! — a pamatuj si, co jsem řekl.“

Liduška si utřela oči a šla zas tiše po své práci. Duše její byla sklíčena a spolu i jakousi důvěrou naplněna, neboť se domnívala, že jí nebožka matka dala znamení, že se jí nic zlého nestane. I to ji hrubě netrápilo, že nesměla teď říkajíc ani z domu, a že tedy Josefa ani okem nespatřila.

Hůře vedlo se zatím tomuto jonákovi. Ten stál jako uprostřed ohně a střelby. Celá ves byla již plná řečí o námluvách, ačkoli posud ani Hrdina, ani mlynář o té věci nepojednali, a lidé jen tak podle oka hádali, a to mohli, poněvadž se všechny okolnosti podle toho okazovaly. Vojtěch se totiž nevracel k vojsku, ale zaslal nejdříve vysvědčení o své churavosti, kteréž panský lékař ochotně podepsal, potom ale zakročil otec o propuštění jediného syna, jelikož prý mu hospodářství přepustí, a pánové u vojanského stavu, nemajíce beztoho velké naděje, že by z pana kadeta k prospěchu země slavný jenerál býti mohl, učinili brzo, co v podobném případu zákony připouštějí, a propustili mladého reka z vojny. Ten se zatím doma na novo zahnízdil. Hlavní brloha nebyla však ve mlýně. To se povaloval mnohem raději po hospodách, brzy po domácí, brzy po okolních, zvláště takhle pod večer, kdežto se několik zámeckých panáků scházelo a v malovaných lístkách půldvanáctku hledalo, při kterémžto namáhavém díle se všickni tak pozdili, že již slunéčko do oken svítilo, když se rozcházeti počali — ten s bledou, smutnou tváří, ten se svislou hlavou a vyhaslýma očima, jakoby jim bylo něco vylítalo; ano i ti, co měli v srdci semeno pekelné radosti, vypadali jako polívka z podmáslí, bez ohně a bez lesku. Kdo tovaryší s karbanem, ten zaprodá zdraví, krev a květ svého života.

Za dne docházel Vojtěch k Hrdinovům, a čím déle to trvalo, tím blíže přicházelo se ku konci, to jest ku zpytování a vyjednávání stran věna, smlouvy a upsání, stran námluv, ohlášek a veselky i jiných věcí, ježto se o takové případnosti obyčejně naskytují. Hrdina měl arci chvílemi ještě všelijaké nechuti a vrtochy, a to hlavně proto, že se mu stav mlýnu nebo vlastně dluh na něm nelíbil; ale tu mu bučel do uší Fikar, jeho návodem i sestra Dorotka s několika sousedy. Vojtěch sám také nafoukaného holuba obalamutil, a konečně mu dodal i ránu nešťastný Josef, tak že všechna vrtkavost zmizela a on se pak samou libostí jako hltavá štika do rybářova prstu zakousal.

Ubohý jonák vida totiž a doslýchaje se všech stran, že má Vojtěch Lidušku dostati, chodil jako na trní; darmo mu rodiče domlouvali, to bylo spíše, jakoby lil olej do ohně. I chtěli ho poslat zase z domu, on se ale bránil a usmyslil si náhle něco jiného učinit. Šel zrovna k Vojtěchovi. Trefil ho právě po domácí mrzutosti; neboť starému to počínalo být již trochu divoké, co teď synáček vyváděl, to noční běhání, to utrácení a ten proklatý karban; k tomu přicházely ještě také z Prahy upomínky o placení starých kadetových dluhů. Starý chodil už někdy, že by byl zrovna někde nějakou líšeň popadl a synáčka zmaloval. Ale posud to odešlo ještě vždycky jen hubou.

Po takové domácí bouřce přišel Josef k Vojtěchovi.

„Rád bych s vámi promluvil několik slov mezi čtyrma očima,“ začal mírně.

„Se mnou?“ nafouknul se bývalý kadet. „Co dobrého?“

„Je to pravda,“ ptal se jonák dále, „že si na Hrdinovu Lidušku myslíte?“

„Co je vám do toho?“ prohodil Vojtěch s posměchem, ba skoro s opovržením.

„Tak dalece je mi do toho,“ řekl Josef mužně, „že bych vás rád varoval, abyste nečinil dva lidi nešťastné. Jste arci švarný člověk, máte peníze — ale holka vás nemá ráda.“

„To je moje starost!“ rozhorlil se Vojtěch.

„Ne!“ řekl Josef tím samým hlasem, „ona je také moje; já děvče miluju.“

„A proto!“ dal se Vojtěch do smíchu. „To je arci důležitá příčina.“

„A nemohu dopustit, aby byla nešťastná,“ mluvil Josef dále; „vy pak ji uděláte nešťastnou. Vy dva se k sobě nehodíte; ona miluje tichou domácnost, vy hlučný život mimo dům —“

„Jste vy zdejší rychtář,“ obořil se Vojtěch, „nebo panský špehoun, že moje kroky stíháte?“

„Já nic nestíhám,“ odpověděl Josef mírně; „povídám jen, jak co je, co ví celá ves, celé okolí, a mimo to, abyste věděl, miluje Liduška mne a slíbila mi věrnou lásku. Či chcete ji mermomocí, proti její vůli a náklonnosti, jen s otcovým donucením?“

„To je moje věc, a vy nemáte do ní co prsty strkat!“ nafouknul se zase Vojtěch. „Jděte svou cestou a starejte se raději o své dvoupíďové hospodářství, mne nechte na pokoji, ať nepočnu jinou!“

„Jinou? a jakou, slavný pane kadete, jakou?“ zvolal Josef, a oči se mu počaly jiskřiti. „Ven s tím, povězte mi to!“

Ale bývalý rek ze školních lavic a povalovač po vojenských postelích neměl jaksi veliké chuti zřejmě na to odpovědíti. Nezdáloť se mu býti radno, s Josefem, kterýž byl silně zrostlý jonák, něco počínati, avšak nechtěl si také nic zadati. Řekl tedy:

„To se okáže; uvidíte! Nyní jděte svou cestou!“

Ale Josef se nedal více tak zhola odbýti. Zapáliv se jedenkráte, začal horliti, aby prý si to pan Vojtěch dobře rozvážil, že to nenechá tak ledabyle projít, aby prý se měl na pozoru, že by nemusela být spravedlnost ani na nebi ani na zemi, kdyby měl Lidušku dostati. A když pak šel z mlýna všechen rozpálený, potkal Fikara. I znal ouskočného dohazovače a zapálil se při jeho pohledu takovým hněvem, že už pěstě zatínal. Chtěl se mu vyhnouti, ale Fikar přistoupil k němu jako nic a začal hned:

„I dobrého zdraví, Josífku! Jakž je? jak se vede? Máte už všechno v pořádku?“

„Co?“ ptal se Josef krátce a s tváří škaredou.

„No, stran Lidušky,“ řekl Fikar.

„Chcete si dělat ze mne blázny?“ vyjel si na něj mládenec.

„Aj, aj, aj, pane Josífku! co pak vás to napadá!“ divil se dohazovač. „Já blázny! Myslíte, že nevím, co se ve vsi děje? Hrdina neměl k vám arci velké chuti, ale holka mu vězela pořád v uších — ona nemůže bez vás být — až to starého obměkčilo; ale přijít prý musí ten kluk, nehněvejte se, — to je už tak jeho způsob, to víte — a hubu otevřít musí, a ne okounět, okolo stodoly obcházet.“

Josef vyvaloval oči.

„Fikare,“ řekl potom, „vy jste prohnaná kopa; ale nevěřte mi! Já si nedám bulíky na nos věšet.“

„Ať se zdráv z toho místa nehnu!“ dušoval se Fikar, „není-li učiněná pravda, co povídám. Jděte, přesvědčte se! Naposledy snad myslíte, že jsem příčina těch řečí o Lidušce a o tom mladém pytlíkáři? No, to byste mi dal. Jděte a přesvědčte se! já už ani nemuknu!“

S těmi slovy ho popadl za ruku, stisknul mu ji, zatřásl jí a pak se rychle obrátil. Šel dále a kousal se do jazyka i křivil ústa, aby se nedal hlasitě do smíchu. Po tají se mohl ukuckat. Josef ale celý rozkvašený nevěděl, co počíti. Konečně řekl v duchu sám k sobě:

„A ten chlap může mít předce pravdu! Vždyť jsem se starým ještě nemluvil. On mne arciť nemůže cítit, ale jestli ho Liduška oblomila — nu, odbydu to jednou ranou. Půjdu k němu. Přes hubu mě plácnout nemůže.“

I šel k Hrdinovi; ale to nabral. Sotva že ho nafoukaný holub spatřil, zarděl se jako pivoňka a nedal ani jonákovi času, aby byl mohl svou věc přednésti. Posílal ho nezdvořile ze dveří. Ale Josef byl už jedenkráte v proudu, i myslil si: Skoč oko nebo zub! a nedal se hned zastrašit.

„Řekněte mi, co máte proti mně?“ ptal se Hrdiny.

„I ty otrhaný baráčníku!“ začal tento řádit. „A ty se můžeš ještě ptát?“

„To mohu!“ řekl jonák směle. „S prázdnýma rukama se o vaši dceru neucházím — že jsem k vám neposlal šejdivého dohazovače nebo kmotra a že jsem zaklepal sám, to mi nemůžete také za zlé vyložit. Co má Vojtěch mlynářovic více na penězích, mám já na síle a na zkušenosti. On bude krásný hospodář, ten zkažený student, a čemu se přiučil na vojně, to bude as také málo vynášet, však my víme. To mi věřte, ten nebude dlouho mlynařit — a potom považte i štěstí svého dítěte! Mne má Liduška ráda, ale toho nemůže vystát.“

„Ať se opováží!“ zařval Hrdina.

„To není žádné opovážení,“ řekl Josef horlivě, „a já bych vám neradil, byste ji proto týral; nejenom že byste toho jednou sám litoval, ale ona by našla také zástupců.“

Ale tu byl oheň na střeše; teď nebylo se starým žádného jednání, to bylo, jako by mu chtěl někdo poroučet, kde byl svým vlastním pánem. On okázal mladíkovi dvéře a zavolal si pak dceru, a kdyby ho nebyla její veliká mírnost a pokora poněkud zarazila, byl by s ní snad hanebně zatočil. Tak jí pravil, ale jen zostra, aby se chystala k námluvám a ku svatbě, za tři neděle že musí být po všem.

„Jak se vám líbí, pantáto!“ řeklo děvče s uslzenýma očima. „Ale Josefa budu mít předce ráda.“

A od té chvíle počali se staří slízat, jakoby si byli chtěli sami ještě jednou svatbu vystrojit, i dělaly se přípravy k řádným námluvám, jakoby hoch i holka samou láskou ani spát nemohli.

Že byla vesnice plná řečí, to se rozumí. Pan Vojtěch si vyšlapoval jako holub na stodole, ale Josef chodil, jakoby ho byl opařil. Byla v něm zlost i lítost, a z třetí strany dolehali na něj rodiče, aby raději zase z domu odešel, neboť se báli, že by se mohlo mezi oběma mladíky něco strhnouti. Ale Josef říkal na to, že prý se ani nehne, dokud nebude vědět, jak s Liduškou stojí, že prý s ní ještě nemluvil, a když prý bude holka chtít, tedy že ho celý svět ze vsi nedostane, a že se na to podívá, který páter by mohl holku s tím zkaženým jenerálem svázat.

I sebral se tedy poslední večer před vykřičenými námluvami a šel k Hrdinovu statku. Umínil si, že musí s Liduškou mluvit, neboť poslední čas ji nemohl nikde dopadnout; stará teta ji hlídala jako vzácné ostatky, ubohé děvče nesmělo ze statku ani páchnouti.

Nebesa byla zaplavena posledními červánky, když přišel Josef k té selské residenci. I obcházel okolo stavení, až se počalo trochu smrákati; nevěděl, jak do vnitř vraziti. Konečně se ale odhodlal a vešel rovnou nohou na dvůr.

Pes zaštěkal, ale zas hned umlknul, neboť jonáka dobře znal, z čeledi ho nikdo nezastavil, poněvadž mu všickni přáli, a takž vešel sklíčený milovník zrovna do stavení a uhnul se pak na několik stupňů, kde měla Liduška zvláštní sedničku. Josef ji znal, poněvadž tam před lety u hospodyně sedával.

I poslouchal, když přistoupil ke dveřím; všecko bylo uvnitř ticho. Vzal pomalu za kliku a dvéře povolily; na to vkročil do malé sedničky. Bylo v ní už pološero; jen okolo oken vznášel se ještě poslední denní paprslek a osvěcoval Lidmilu, kteráž seděla u stolku, majíc hlavu na dlani podepřenou. Nově nastříhané plátno na košili leželo jí na klíně. Měla šít, k jiné práci ji ten čas ani nepouštěli, jen aby nemohla ze stavení odejít. Ale jakž měla jehlou vládnout, an jí to píchalo u srdce, že by byla každou chvíli vykřikla? Josefovi trnulo srdce, když ji zahlídl. To nebylo již to růžové poupátko, co jindy každého potěšilo, jak se na ně podíval. Holka byla bledá, přepadlá. To pozoroval jonák ještě za šera.

Ona si ho hned nevšimla, ale když třesoucí se rukou za sebou zavíral a dvéře klaply, tu se rychle pozvedla, a když přišel blíže, tu hlasitě vykřikla, běžela mu s rozevřenou náručí naproti a padla mu s pláčem okolo krku.

„Liduško, upokoj se! — poslechni!“ prosil hoch, drže dívku v rukou, „a odpusť, že k tobě přicházím! Ale já nevím, čeho se držet, kam dát hlavu a kam srdce, poněvadž jsem s tebou o těch věcech ještě nemluvil. Prosím tě, řekni mi, jak to všecko stojí? Máš mě ráda? nemáš mě ráda —“

„Ó můj Josífku!“ zvolala dívka a vinula se k němu tak vřele, jakoby se ho již ani spustit nechtěla. „Můj Josífku! já bez tebe umru!“

„Ne, to Bůh nedopustí,“ řekl mládenec. „Máš-li mě ráda, tedy se ničeho nebojím. Nikdo tě nemůže nutit, abys sobě toho zhejralého kluka na krk uvázala, ani otec, ani vrchnost, to vím dozajista, a když řekneš: Ne! tedy tě nesmí pan farář kopulirovat. Nanejvýš ti může tatík zahrozit, že ti nic nedá; ale ať si nechá svoje bohatství! Já mám tolik, že pro dva lidi postačí, mimo to jsou moje ruce živý kapitál a tvoje také něco vydají, když bude láska pomáhat. Mnohý začal s prázdnýma a držel v nich konečně hezký statek.“

Mezi tou řečí se Liduška trochu utišila a stála tu nyní s hlavou sklopenou.

„Hezký statek!“ opětovala pak pološeptem. „Ano, když na těch rukou boží požehnání spočívá.“

„A což pak myslíš,“ ptal se jonák, „že by na mých nespočívalo?“

„Na tvých, to dozajista; ale na mých, to pochybuju, milý Josífku.“

„Liduško! co tě napadá?“

„Neučil ses božímu přikázání: Cti otce i matku svou, aby se ti dobře vedlo na zemi? A jakž bych vyplnila já toto přikázání, kdybych se vůli otce svého protivila? On by mě proklel a já bych neměla pokojné chvíle. Já děkuju Bohu a děkuju tobě, můj milý Josífku, že mohu s tebou ještě promluvit, že ti to mohu říci, jak tě mám ráda, ale musím býti otci po vůli.“

„Liduško! chceš udělat dva lidi nešťastné?“

„Ne, ne, Josífku, to nechci! doufej, snad to Bůh nějak napraví — snad se nedočkáme žádného neštěstí! A bude-li nás podle vůle boží něco mít navštívit — nu, však já to nějak přečkám a ujdu všemu trápení: tys ale mladý, silný hoch, ty —“

„Liduško!“ zvolal Josef třesoucím se hlasem. „Co to myslíš? Jak to mluvíš? Chceš mě zbavit rozumu? Máš-li mě ráda, tedy mi zachovej také věrnost! Nic se ti nestane; věrnou lásku musí Pán Bůh milovat, neřku-li aby ji měl zatracovat.“

„Prosím tě, Josífku, nepřemlouvej mě!“ řekla zas dívka skoro s hlasitým pláčem. „Já si to již všecko rozložila. Já se modlila, aby mě Pán Bůh osvítil, a tu mi pravilo cosi v srdci, abych jen otce poslechla, že bude všecko dobře.“

„Nu, tedy si ho poslechni!“ zvolal Josef prudce. „Však já tomu rozumím. Ty mě nechceš, a také dobře; ale mohla bys mi to alespoň zrovna říci, abych věděl, čeho se držet.“

„Josífku!“ prosila dívka s rukama sepnutýma. „Nebuď tak divoký!“

„Kdybys mě upřímně milovala,“ odpověděl zas na to Josef, „tedy by se v tobě jiný hlas ozýval, ne-li abys tyranského tatíka poslouchala. Ale ty mě nemáš ráda, to vidím, tys jen tak mluvila. Však je dobře! Jen dej pozor, abys toho někdy nelitovala; já to myslil dozajista poctivě, ale tobě je nepoctivý flausista milejší — nu, vždyť je dobře!“

Tato slova vypravil ze sebe skoro s pláčem, neboť měl v sobě hněv i lítost; potom se odtrhl od dívky a obrátil se ke dveřím. U dveří se ale ještě zastavil, neboť láska je dlouho věřící a chytá se ráda sebe menší naděje, když jí hrozí pohroma; i napadlo tedy Josefovi:

„Stůj! však ona tě má přece ráda, však ona tě zavolá!“ — ale dívka se ani nehnula; hlavu měla sklopenou a ruce svislé. Oknem padala na ni záře vycházejícího měsíce.

V tom zarachotily na schodech ženské pantofle, a hned na to vešla do sedničky teta s hořící svíčkou.

„Co je to?“ zkřikla jako střelená, když zahlídla Josefa. „Kdo je to zde? Co to znamená? Mám zavolat hospodáře?“

„Nedělejte si daremnou práci!“ řekl Josef. „Já půjdu bez pobízení. Já dostal na rozchodnou již od jiné osoby — to platí víc, nežli deset hospodářů. S Bohem!“

Byl by snad ještě více mluvil, ale bolestí měl hrdlo jako stažené, a nemohl nic jiného ze sebe vypravit. Obrátil se tedy rychle ke dveřím a pádil kvapnými skoky dolů po schodech, až se v blízkém čeledníku zděsili.

Liduška ale dala se zas do pláče, hodila sebou na židli, sklonila ruce na stůl, dala hlavu na ruce a zůstala takto dlouho sedět. Teta k ní arci přistoupila i mluvila, chtěla se ptát a vyzvídat, chtěla kárat, ale dívka neodpovídala, tak že musila stará konečně odtáhnout.

Když poznala však Liduška, že je samotna, tu vstala, poklekla na malé stupátko před obrazem Rodičky boží, jenž byl drahá památka po matce, sepnula pevně ruce a pozvedla uplakané oči. I modlila se z hlubokosti duše.

„Rodičko boží, oroduj za mne! Já mám toho člověka ráda, já si myslím, že bez něho zahynu, jestli mi tvůj synáček nepomůže; ale chci se zachovati podle přikázání božího, chci poslechnouti otce, jakož mě učili podle svatého náboženství, jakož mě napomínala nebožka matka, ale jenom učiň, přimluv se, abych měla k tomu síly — a posilni také Josefa — toho dobrého, poctivého člověka!“

I mluvila takto dlouho, brzy nahlas, brzy jen v myšlénkách, až se konečně utišila. A tato tichost již od ní neodstoupila, ta zůstala při ní, když byly námluvy, až se tomu všickni divili, ta zůstala při ní, když byla s Vojtěchem u pana faráře na katechismu. Ale pan farář viděl hloub, nežli co se jí na bledé tváři okazovalo, on jí nahlídnul do srdce a měl s ní velikou lítost. I došel sám k Hrdinovi a domlouval mu se vší laskavostí, aby měl přec povážení a jedinému dítěti svému štěstí nekazil; ale to si přišel velebníček na pravého! Tomu nadutému ptáku se rozčepejřila chocholka, kdesi cosi, aby prý se velebníček staral o záduší, o školu a jiné kněžské pletky; domácím věcem, jako stav mezi otcem a dcerou, těm že beztoho nerozumí.

A tak se osopil i na jiné, kteří vidouce truchlivý stav děvčete a znajíce divné pověsti o jejím ženichovi, Hrdinu přemlouvali, aby vzal oči do hrsti a své holce hřebík do rakve nezatloukal. Ale Hrdina byl pán, a čím více se mu domlouvalo, tím urputněji zůstával na tom, že musí být Lidmila paní ve mlýně, on že bude teprva života užívat, až bude mít tu daremnici s krku.

Tak prošly ubohému děvčeti všechny tři ohlášky. I přiblížil se konečně den svatební. Ráno oblékali Lidušku do nových hedbávných šatů, sukně byla jasně žlutá, živůtek modrý a fěrtoušek červený, vlasy měla hladce učesané a na nich rozmarinový věneček. Ale pod věnečkem byly bledé tváře, tak že stará kmotra po straně řekla:

„Odpusť Pán Bůh! Kdyby ta holka oči přimhouřila, mohli bychom ji zrovna do truhly položit.“

Posléze jeli do kostela. Trubači vesele vytrubovali. Na návsi jim zatáhla děvčata dlouhou pentlí cestu; ale koně se počali toho děsiti, počali frkati a se zpínati, a staré ženy vrtěly hlavou, to prý není dobré znamení, a každá se dušovala, že by nechtěla být dnešní nevěstou.

A když slezli u kostela z vozu, byla holka jako led; oči měla pořád pevně k zemi sklopené, jakoby si je ani pozvednouti netroufala, aby jí do nich něco nepadlo, co by těžce dobytý pokoj její snad zase zrušilo; pysky měla pevně sevřeny, aby z nich ani povzdech vyklouznouti nemohl, kdyby se byl chtěl snad přece nějaký z prsou vydrati.

I svědkové a pozvaní hosté věšeli jaksi hlavy a nebylo na nich pranic svatebního viděti; jenom Hrdina hleděl na to s nafouknutou tváří, jakoby to byly kdo ví jaké slavné radovánky, a bývalý pan kadet si kroutil své navoskované podnosky (kteréž jako památku na svou bývalou vojenskou slávu arci neuklidil), jakoby byl kdo ví jaký hrdinský kus vyvedl.

Ale když přistoupili konečně k oltáři — a Vojtěch s Liduškou na prostřené klekátko poklekli: tu začalo panu Vojtěchovi předce srdce nepokojně tlouci. Hodil okem po své nevěstě a vida ji jako do hrobu vylíčenou, otřásl se v hlubinách, a když se pan farář svým měkkým hlasem tázal, chce-li svému nastávajícímu manželu věrnost zachovat, a ona řekla tiše ale srozumitelně: „Ano“, tu to v něm znělo, jakoby kolem něho hlasy: „Ne, ne!“ volaly a ruka jeho počala se v ruce její třást.

Ale nevěsta a svědkové i ostatní hosté zaslechli také: Ne! volati, a to znělo ústy lidskými, avšak hlasem k smrti pracujícím, tak že se všickni zděšeně po tom místě ohlíželi, odkud slovo přicházelo; jediná nevěsta se neohlídla; neboť věděla v tu chvíli, od koho to „Ne“ pochází, poznala hlas a duše její otřásla se v nejhlubších kořenech. Mrákota zastřela oči její tak, že se ubohá družičkám v náruč skácela.

I bylo arci veliké leknutí mezi všemi lidmi v kostele, a těch bylo hodná hromada; ale nevěsta se dost brzo zase vzpamatovala; a když otevřela oči, tedy si hezky z hluboka oddechla, pohledla k nebesům, podala odhodlaně ženichovi ruku — duchovní je požehnal a ona se nechala vést jako tichá ovečka.

Ale celý ten průvod, když táhl z kostela, nepodobal se už svatebnímu veselí — a což veselí! na to zde nebylo ani pomyšlení. Všecko to táhlo jako zmoklé slepice; jedni mlčeli, druzí kroutili hlavou. Hrdina se arci dost namáhal, zvláště když vešli pozvaní hosté k němu přes práh, kdežto měla být tabule, to si nedal vzít, aby se mohl jednou zablejskat! — tu křičel, prohazoval šprýmy jako polena, povídal otřepané historky, všecko jen proto, aby hosti podráždil a rozesmál; ale ono to nechtělo jaksi chodit; všechna veselost vázla jako nemazaná kola, a teprva odpůldne, když bylo už po rozličných pečeních, když bylo už druhé vědro na mále a třetí flaše sladké rosolky prázdná, tu se to začalo trochu živěji pohybovat, i začali po sobě cukrovím házet.

I Liduška se byla zatím trochu zotavila, sebrala mysl svou, a přemohla se již tak dalece, že jí chvílemi malý úsměv okolo úst proskočil.

Při tom všem seděla tu ale pořád jen s očima sklopenýma a jako figura, kteráž nechá sebou točit, jak se komu líbí. Byloť na ní vidět, že si z ničeho nic nedělá, ale že tiše očekává, co se jí přihodí.

Pod večer se šlo do hospody k muzice, kteráž byla schválně z celého vůkolí sebraná.

Veliká šenkovna byla jakby nabil. Nevěsta se ženichem vešla ovšem první do kola. Všickni myslili: Tohle bude pěkný tanec! — a vida, ona tancovala jako o přítrž; i zdálo se, jakoby se byla na to těšila, jakoby chtěla ze sebe všecko setřást, co ji tlačilo — jakoby chtěla za celou obec tancovat. Tak řádila. Až ji musili přátelé napomínat a sám ani ženich nestačil, neboť si byl při jídle buďto z mrzutosti nebo z veselosti trochu pilněji přihýbal, a nyní měl těžkou hlavu a na nohou jako závaží. I byl tedy skoro rád, když brzo družba, brzo nějaký jiný jonák nevěstu do kola bral. On se chytil pak pokaždé opět sklenice, tak že to zrovna vypadalo, jako by chtěl v sobě něco utopit.

Venku se zatím docela setmělo; v šenkovně hořela uprostřed stropu visutá lampa a po stěnách svíčky, an tu junek ze vsi k ženichovi přistoupí a do ucha mu šeptá, aby prý šel trochu ven, že by s ním rád někdo mluvil.

„Jaký je to sakrament?“ osopil se ženich a natíral si kníry. „Nemá on tak daleko ke mně jako já k němu?“

„To jsem já taky prál,“ odpověděl junek a vycenil smíchem zuby. „On ale, že prý musíte přijít — a když prý byste nechtěl, jen abych řekl, že je tady Tonda z Prahy.“

Bývalý pan kadet sebou trhnul, jakoby ho byl někdo bodákem polektal.

„Kde je ten zatracenec?“ ptal se mumlavě junka i vyskočil a běžel nebo vrávoral spíše ze šenkovny. Junek s ním. Když vyšli z hospody, uhnul se tento za humna; tam stál nevelký, ošumělý člověk, a sotva že poznal, kdo přichází, začal sípavým hlasem:

„No, no, že pak se přece valíš, Vojtíšku! jáť už myslil, že ti sedl ťulpas na rozum. Dobrého zdraví!“

„Já nemohl dříve k němu, aby si toho nikdo nepovšimnul,“ ozval se do toho junek.

„Kvákáš ty zde ještě, mladá vráno?“ obrátil se po něm cizí člověk, a doložil potom k Vojtěchovi:

„Strč mu, hochu, za poselství nějaký dvougrošák do dlaně, ať vezme nohy na ramena!“

Vojtěch tak učinil a nechal se pak od člověka vést, až zašli za stodoly, kde je nikdo nepozoroval.

„Ale u všech černých čertů, Antoníne!“ začal konečně Vojtěch mrzutě i jaksi nejistě. „Co pak to znamená? co chceš? kde ses tady vzal?“

„Hned, hned, krajánku!“ řekl na to Antonín. „Jen se posaď tuhle na trávník, abych tě nemusel držet, dokud nevystřízlivíš; nebo abych ti dělal pilíř, to nemůžeš ode mne požadovat.“

„Drž hubu a kdákej něco moudřejšího!“ zabručel Vojtěch. „Však není se mnou ještě tak zle — a tys dobrý prostředek, že člověk rychle vystřízliví.“

Ošumělec dal se sípavě do smíchu.

„Nesvolávej vrtochy!“ řekl potom, „ty žerou mozek, a ty ho budeš potřebovat. Víš-li pak, hochu, co mě za tebou přivedlo?“

„Bude to něco pepřeného, mohu si pomyslit,“ prohodil ženich mrzutě. „Jenom nedělej dlouhé orace a střel do terče!“

„Jak se mi vedlo, když jsi nám tak nenadále paty okázal,“ zachechtal se na to nevítaný host, „mohl bys poznat z mého fraku a z mých pantalon, kdyby svítil boží měsíček. Také prsty, co mi tuhle nad podešve vylízají, mohly by ti něco povědít — proto jsem nechtěl za tebou do šenkovny — to víš, našinec držel vždycky na reputaci…“

„Dělej, dělej! Já se nemohu zdržovat, aby si toho jiní nepovšimli!“

„Hned, hned, krajánku! Když jsi tedy upláchnul, začaly se mi kostky obracet, slovem, abych dlouho neprostíral, — vedlo se mi psovsky, a jednou by mě byli už málem skřípli. Ti lidé nemají kusa svobodného smýšlení a člověka by pro trochu karbanu ztýrali. Člověk se arci po lecjakém štulci otřese, ale poněvadž na něm ani peří ani tráva neroste, tedy by musel přece konečně jen Adamova bratra dělat a v kopřivách líhat, kdyby neměl alianc s chytrostí. A já míval také chytrost, to snad víš! K čemu ale něco mít a toho nepoužít. Když bylo tedy ondyno nejhůř, nesmíš se zlobit, ale mně tekla už voda do huby i do boty, šel jsem k starému Čermákovi.“

„K Čermákovi?“ zkřikl Vojtěch. „A co tam?“

„Šel jsem se ho zeptat, jestli zná tvého tatíka.“

„Zbláznil jsi se, zlořečený chlape?“

„Ještě ne,“ chechtal se ošumělec potměšile; „ale mohlo by se to lehko přihodit, kdybys ty rozum potratil. Pamatuješ se ještě, jak jsme jednou — nebylo právě plechů — tatík se na tebe rozdurdil a matka stonala, jak jsme si udělali na tatíkovo jméno upsání na tisícku — potvrzené falešným podpisem a ouřední pečetí?“

„Drž hubu! Kdo se tě na to ptá?“ zvolal Vojtěch. „Já to zapravím, až projde čas — a pak nebude o tom ani ďábel vědět.“

„Arci, arci,“ řekl Antonín. „Ale pan Čermák nebude mít chuť tak dlouho čekat, když mu povím, že na ten papír nic nedostane.“

„Co že povídáš?“ zkřikl Vojtěch, i trhnul sebou, chopil spoludruha své hanebnosti za prsa a v okamžení bylo všecko jeho opilství to tam, jakoby foukl do lehýnké páry.

„Pomalu, pomalu, krajánku!“ řekl Antonín chladně a hodil mu ruku na stranu. „Nejsem z marcipánu a nosil jsem tu kudlu déle nežli ty — umím se také ohánět. Měj rozum a poslechni. Já nemám už co hrýzt, nevím, čeho se chopit, abych za živa neshnil. Musíš mi tedy pomoci. Dej mi asi pět set, a já za to Čermákovi nic nepovím.“

„Zlořečený taškáři!“ zasoptil Vojtěch. „Pět set ran ti dám, chceš-li. Jdi si, vyzraď to, haha! chceš-li také do chládku jako můj věrný pomocník. Ale do tmy se ti nebude chtít, protože se chytáš všemi desíti pazoury, jen abys na sluníčku zůstal. Jdi si, jdi — já se nebojím.“

„Nu, jak myslíš!“ řekl Tonda. „Já ti to ze starého přátelství napřed oznámil, co udělám. Já si nedělám nic ani z chládku, ani ze tmy; aspoň budu mít kam hlavu položit; já starého čerta ztratím; ale ty — hehe! ty se budeš trochu ošívat. Mladá, hezká ženuška, teplé hnízdo, to věřím! první dny se namlsáš, a potom toho nechat a jít do želez — hehe! to je arci trochu peprné.“

„Drž hubu, nemoudrý pse!“ rozsápal se Vojtěch. „Je to za to, že jsem tě krmil, že jsem tě z dluhů vytrhnul?“

„Pomalu, pomalu, krajánku!“ řekl Antonín chladně. „To víš, křik se mne nedotkne. Řekni zkrátka, pomůžeš mi nebo nepomůžeš? Do desíti hodin ráno počkám; to se zatím prospíš, hehe! budeš veselé mysli — přijdeš za mnou tamhle do lesíka a přineseš, co potřebuju.“

Po těch slovech se obrátil a zakulhal do temnosti.

Vojtěchovi přejel ale mráz po zádech, neboť znal Antonína i věděl, čeho se má od něho obávat. Potom se ale rozpálil náramným hněvem a hlasitě celý svět proklínaje, vracel se prudce do hospody. Kdyby ho byl mohl někdo pozorovat, byl by viděl, jak brzo bledne, brzo se červená.

V šenkovně bylo zatím také podivné divadlo.

Vešel tam totiž nešťastný Josef, jakoby na tom jeho blahoslavenství bylo záleželo, aby Lidušku toho večera viděl a poznal, jak se z nového stavu svého těší, vešel tam a postavil se mezi houf diváků u samých dveří. Byl jako stěna a v něm to hořelo jako ve výhni, i byloť mu, jakoby ten jeho plamen musil očima prošlehnout, když zahlídl nevěstu, kteráž teď o samotě seděla. Nevědomky přistupoval blíž a blíže, až stál zrovna před ní a zašeptal:

„Liduško!“

A ona pozvedla oči a vyskočila jako střelená laň, zapomněla na vše vůkol sebe, padla mu do náručí a on ji chytil a jakoby chtěl tu sladkou kořist odnášet, pustil se s ní do kola, a muzika jim hrála, že myslili oba: To zpívají kůrové andělští! — a ostatní hosté ustoupili z kola, neboť jim tu poslední radost přáli, a mnohý se obrátil stranou a utíral si lítostnou slzu.

A v tom vrazil Vojtěch do dveří. Krev jeho jen jen kypěla, a sotva zahlídl párek v kole, přiskočil pozadu k Josefovi jako rozsápané zvíře, uchvátil ho za krk, škubnul jím tak silně, že to i nevěstu zvrátilo, a mrštil jím stranou, že jonák bez obrany zavrávoral a padnuv na roh stolu, zrovna do žilovin se narazil a zakrvácený se skácel.

Byla to smutná veselka.

* * *

Víte, od koho jsem tuto celou historii slyšel? Od starého flašinetáře. Bydlil jsem před dvěma roky času letního v blízké vesnici u Prahy, a tam jsem ho poznal. Byl to divný člověk, celý jaksi vysílený, skoro kost a kůže, v tváři silnými vousy zarostlý; ani slova nemluvil a hrál své kousky jako pouhá mašina, a byl s nejmenším dárkem spokojen. Přicházel do vsi jisté dny jako tažní pták.

Loni jsem byl zase venku. I putoval zase ubohý flašinetář veskrz do jiné dědiny; ale když přišel čas, kde se obyčejně navracel, tu se nedal ani vidět; dlouho nepřicházel, až pak jsem ho z nenadání jednou pod večer v širém poli potkal, an sotva nohy vlekl a více mrtev nežli živ pod lidskou střechu pídil.

„Pane, smilujte se!“ zvolal, když mě spatřil, a vztáhl po mě své vyzáblé ruce. Při tom sklesl slabostí na zem. Já k němu přikročil, chtěje mu pomáhat, aby vstal; on tomu ale bránil, svlekl popruh na svém flašinetu s ramena, položil se tváří na drn a začal hořce plakat. Já ho těšil, vyptával se, ale trvalo to dlouho, nežli mi odpověděl.

„Díky Bohu, že jsem vás, pane, nalezl!“ řekl posléz. „Nemám přítele na zemi. Vy pánové z města míváte měkké srdce — učiňte mi to milosrdenství a dejte mě dovézti na místo, kde bych rád skonal! Cítím, že to už na mne přichází.“

Co jsem si měl počít? Hlas jeho zněl tak úpěnlivě, že jsem se vedle něho posadil a slíbil, podivnou žádost jeho vyplnit.

To jej velice pohnulo. I vzal mě křečovitě za ruku a tisknul ji. Já mu nabídnul, aby pobyl v mém příbytku, nežli se zotaví; on ale vrtěl hlavou a prosil jen, abych ho dal hned odvézt. Chtěl totiž do své rodné vesnice.

I to jsem učinil. Musil si však přece odpočinout a poněkud se posilnit. Pak jsem ho naložil na vůz do slámy a přisedl si k němu.

Nebe bylo už dávno plno hvězd, když jsme vyjeli. Byla krásná vlažná noc. Já ubohého těšil i začal se na jeho neštěstí vyptávat. On ale dlouho neodpovídal, jenom vzdychal, pak se zase rozplakal a posléz mi pověděl svoje příhody.

Byl to bývalý statkář, bohatý Hrdina.

Když se začalo rozednívat, přijížděli jsme ku hřbitovu. Hrdina se byl už několikrát dosti pracně na voze vztýčil a hleděl do dálky, jakoby chtěl někde něco vyskoumat.

Teď radostí temně zaskučel:

„Tam, pane, tam!“ prosil — a my ho tam s pacholkem sundali s vozu a vedli na hřbitov.

On tam doklopýtal na nízký hrob, sklesl na něj, rozprostřel na něm ruce, jakoby chtěl z něho něco hrabat — ale při tom se ani nepohnul.

Když mi to trvalo trochu dlouho, promluvím na něj, sáhnu po něm — byl mrtev.

I leknu se a pacholek se škrábal za ušima. V tom vyšel hrobník ze své chatrče. Povídám, co se stalo, a on přál sešlému boháči štěstí, že dokonal.

„Tomu přišla jeho nadutost a tvrdost draze!“ pravil šedivý stařec. „Zetě mu zavřeli ještě tu noc o svatbě, poněvadž se ubohý Josef po svém pádu více nevzpamatoval. Hrdina by to byl arci rád zamazal, proto že se styděl; i mazal také, ale nebylo nic platno, poněvadž se na pana studenta ještě jiné kousky pronesly. Seděl v kriminálu, až si odtamtud bezbožně pomohl. Oběsil se. Mladá žena zatím chřadla, protože se trápila, až dodělala. Hrdina ale dal se do pití a hejřil; ale Bůh se byl už od něho obrátil — navštívil ho ohněm, dobytek mu popadal, několikrát mu potlouklo — až mu nezbylo nic nežli žebrácká mošna — protože neměl žádného přítele.“