Starý Tomáš

Údaje o textu
Titulek:	Starý Tomáš
Podtitulek:	Arabeska
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Kusy mého srdce. Svazek druhý. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 5–30. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Psáno roku 1833

Kdo se chce pustit pěšinkami z Častína do Polabic, musí přes Černý potok. Půl druhé hodiny od Polabic, v rozlehlém údolí, žene se trhavý jeho proud mezi příkrými skalisky. Zde rozráží své vlny šumným hlukem o kamenné stěny a z těsného lože pospíchá do trávnatých lučin, odkud se posléz k řečené vesnici uhýbá.

Pro pohodlí pěších položili přes Černý potok širokou, do čtverhrana otesanou dubovou kládu, po stranách přibili několik silných kmenů, a tak tu povstala prostá lávka s pevným zábradlím, příchozího nesouc asi deset kroků nad skalní prohlubinou a vlnícím se v ní potokem.

Loňského roku, na začátku měsíce června, stály polední dobou u této lávky dvě osoby, po pravé straně mladík, po levé stařec.

Na jinochu nebylo nic zvláštního, nežli co na stu jiných mladíků městských vídáme, když někdy na venkov zabloudí. Postava tak asi přímá, že se křivou nazvati nemohla, na těle široká halena z barevného plátna, jakou od některých časů pěší pocestní s prospěchem sobě oblibují, sukovitá hůl v ruce a malý vak na ramenou — to byly nejhlavnější částky jeho zevnějšku.

Půvabněji bylo podívati se na starce. Byl malého zrůstu. Šedesátileté oudy měl ukryté šosatým, hnědým kabátem s velikými knoflíky, žlutou, květovanou vestou a modrými, krátkými nohavicemi s ocelovýma přeskama. Pod kolenoma až na lýtka leskly se mu bílé punčochy, ostatek nohou vězel ve volné botě se žlutým okrajem. Hlava starcova byla sice méně obraz vážné důstojnosti, za to mohla však malíři za vzor laskavosti posloužiti. Větýrek zahrával na ní s dlouhými, stříbrnými vlasy a schlazoval pot s vysokého, vráskovitého čela, pod nímžto, čili vlastně pod hustým obočím, dvě černé oči hořely. Jiskrnatost jejich srovnávala se dobře se zdravými, začervenalými ještě tvářemi, zvláště že mu je bylo denní parno barvou zdravého jinocha polilo. Cestou však předce umdlévající tělo podpíral pravicí o pěknou rákosku s kostěným držátkem, v levici nesl dosti veliký, z vlněného, strakatého šátku uvázaný ranec.

Mladý člověk byl jsem já; stařec…

*

Náklonnost i zaměstnání moje poskytují mi času, že se mohu každého roku do krajů českých pustit, a tam dle skrovné možnosti poznat lidu našeho mravy, počínání a potřeby.

Ačkoli se mi snad již nikdy tak pěkná příležitost nenaskytne, učiniti chválu o cestování a užitku z něho vůbec: nehodlám tu předce podlé řečnického navedení slova šířiti.

Slýchali a čítali jsme o tom všickni, mladí a staří, a vědomost, že mnoho krásného i pravdivého již o té věci řečeno, přibývá v naší paměti. Co bych tu leda učiniti mohl — je prosba: „Cestuj, kdokoli můžeš — a byť to jen mezi mezníky naší vlasti bylo! Prohledávání krajin, národu, jeho způsobů a působení, poznání lidských řádů, jich žádostí, cností a vad, pohlížení na rozmanitost, krásu nebo pustotu krajin zbohacuje vědomosti, bystří rozum, oživuje obraznost a posiluje ducha i tělo. A kdybys z toho i nic nezachoval, čeho bys jako zlatého pokladu na budoucí dráze života svého použil: zde onde vejdeš předce v známost s osobami, na néžto upamatovati se i v pozdních letech mnohou dobu líbezně ti osladí.“

Tak i já hodlám tuto několik výjevů z poslední své cesty zobraziti, které mi dlouhý čas v srdci a paměti živě přebývati budou. Nemohuť přitom arci čtenářům podati bajku o zaklené kněžně aneb o hrdinském potýkání mladého rytíře s divokou saní: co je nám ale do světa básnického? co do reků smyšlených? My jsme živi ve světě skutečném, obcujeme s lidmi pozemskými, nám podobnými: ty tedy poznejme. I budeť tedy méně podivnosti při mém vypravování, tím více ale pravdy, a ta bohdejž! aby se jen desátému poněkud zalíbila — jen aby desátý poznal úmysl můj! —

*

Častín je hezké, lidnaté městečko. Správná dlažba, čisté ulice, úhledné domy, veřejný pořádek — všecko by mohlo mnohému městečku po českých krajích za příklad sloužiti. Bylo as deset hodin z rána, když jsem do něho dorazil. Oprášiv boty a kabát pospíšil jsem do radní světnice, kdežto jsem bývalého spolužáka, radního Procházku, nalezti doufal.

Světnice byla sice plná lidí, mezi nimi nebylo však mého radního. Drželi zde veřejný prodaj na movitý nábytek po nebožtíkovi purkmistrovi, a právě provolávali pozůstalé po něm knihy. Nedivil jsem se, vida tu na ně malý počet kupců; tím větší bylo však mé podivení, an jsem mezi zaprášenými pozůstatky po práchnivějícím nebožtíkovi knihy české zpozoroval.

„Letopisové Trojanští!“ oznamoval provolavač. „Za dvacet krejcarů!“

Název oblíbeného mi a v mládí častěji čítaného spisu povzbudil mou zvědavost, i žádal jsem, abych si mohl knihu prohlídnout. Bylo to k úžasu mému nejstarší vydání.

Pohledem na starožitnou knihu českou vzbuzují se ve mně sladké i hořké pocity. Mámť ji vždy za smutného svědka věků blaženějších. Písmena, zdá se mi, mluví hlasem srdečnějším, nežli jakový za času našeho slyšeti bývá. Každý prášek na ní podobá se drahým pozůstatkům minulosti šťastnější! — Kdo ji asi čítal, kdo pouslouchal? Byla-li ve sboru bohatýrském — byla-li v besedě mudrců — byla-li na stole měšťanů? — Zde i onde zajisté častěji nežli za dnů našich!

Ty a těm podobné myšlénky střídaly se ve mně při prohlížení „Letopisů Trojanských“. Licitace mezi tím kulhala zdlouhavým krokem dále, až mě náhle provolavačovo: „Dva rýnské po druhé — žádný víc?“ z mého rozjímání vytrhlo.

„…a pět českých!“ doložím na to skoro nevědomě; neboť mi bylo právě tak, jakoby se chtěla ruka moje s prastarou knihou přetěžce loučiti. Na to se ohlídnu zvědavě po kupci, jenž byl cenu staročeského spisu z dvacíti až na sto a dvacet krejcarů odhodlaně popohnal. Byltě to muž letitý, dle šatstva řádu nevysokého, i jinak nepatrný mezi četným zástupem; vyjímaje leda to, že se oči jeho s nadobyčejnou žádostivostí po „Letopisech“ točily, které jsem až dosaváde v rukou držel. Jakoby se byl truchlivé zprávy ulekl, trhnul sebou šedivec, an jsem na podání jeho ještě patnácte krejcarů přirazil.

„Dva zlaté a šest grošů!“ vypustil s hlubokým povzdechem z třesoucích se skoro rtů. V teskném očekávání zůstala mu ústa pootevřena. I viděl jsem, že mu na knize mnoho záleží, a jelikož se k tomu nepodobal, že by ji toliko na zisk kupoval — bylo mi to milé; viděl jsem také, že není zámožný a že předce po knize dychtí — a to mi bylo ještě milejší. Zamlčel jsem se tedy, a jakmile provolavač své „ponejprv, po druhé a po třetí“ ukončil, podal jsem stařečkovi vítanou koupi.

Rád bych se byl s ním seznámil. Leželať tu však ještě hromada jiných kněh, po kterých také dychtivě očima střílel — i musil jsem tedy až na konec počkati. Tu mě ale chopil někdo za ruku. Já se ohlídnul, a přede mnou stál Častínský lékař, jenž mne byl jednou s přítelem v Praze navštívil. I nastalo ovšem z obou stran vítání, pak následovalo moje poptávání po Procházkovi — jeho zpráva, že přítel k úřadu hospodářskému přešel, že je v Polabicích vrchním, že je šťasten a že se dnes — žení.

Jednou ranou mnoho! Divil jsem se, smál, opět přeptával, opět smál — konečně pak si umínil, že přítele ještě dnes překvapím. Polabice byly jenom asi tři hodiny vzdáleny, já neunaven, u přítele veselka, spanilá nevěsta, bezpochyby také spanilá družička — i poděkoval jsem se vlídnému lékaři za dobrou novinu, poděkoval za jeho pozvání, a lehkým krokem uháněl jsem z Častína.

Blaženější vy, kterýchžto život ubíhá jako skrovný potůček bez hrkotu a bez hluku! Kapka plyne za kapkou, vlnka valí se za vlnou tiše, pokojně, beze žádosti přelamovati úzké břehy, rozháněti proud svůj po kraji, anebo šuměti jako americký vodopád. Blaženější vy — jak vás již tisícerá ústa básníkův nazvala — blaženější, dokud vás přirovnati nemusím k cestě z Častína do Polabic!

Do všech světa úhlů k nepřehlednutí rozprostřená, vší rozmanitosti prostá planina, na planině sporá travička, tvrdé kamenisko — nad planinou polední slunce se žhavými paprsky; kolem ticho, jako u velikánském chrámu, kdežto se služba nekoná! Raději do pustých lesů mezi visuté skaliny a dravou zvěř — anebo do skvostných paláců, radostné besídky, mezi lidský, veselý sbor! — Protivná, holá planina!

Silnými kroky jsem uháněl. Šťastně dorazil jsem k Černému potoku; lávka mě převedla na druhý břeh. — Okolí počíná se v oděvu strakatějším prostírati; tu se však sbíhá trojí cesta, aniž umí která pověděti: „Touto jdi na svatbu!“

Vůkol ani živé duše, leda — věru! tamto na obzoru Častínském se míhá černý puntík; blíží se, zrůstá — je to člověk, je to stařeček, mně známý od ranní licitace. V uzlíku nese bezpochyby Letopisy Trojanské a několik jiných trudně nakoupených kněh. Teď přišel k lávce, zastavil kroky a nepokojně na mne hledí. Já stojím na druhém konci lávky a hledím na něj také. Takto stojíme hodnou chvíli: on upřeným okem na mne, já neodvráceným zrakem na něj. Než jakkoliv se mi němá tato hra očí našich na počátku směšnou býti viděla, posléze mi předce obtížnou býti počala; zpomněl jsem si na chřestýše a na přirozenou jeho moc. kterouž ubohá zvířata jedním pohledem přimrazuje.

„Jen dále!“ zvolal jsem tedy znenáhla, traplivé toto zastavení a mlčení přetrhnouti chtěje. „Jen dále, příteli!“

„Hni se sám z místa, dravče!“ zvolal příchozí na levém břehu. „Příhodnou sice brlohu vyhledal jsi sobě, z nížto bys bezpečně padnouti mohl na nevinnou oběť drápem hladovým; Bůh mne ale suď! dříve pochovám poklady své do hlubokého potoka, než abych si je tebou vzíti dal!“

Mezi tou řečí, jelikož mu slova za slovem libě splývala, pozbyl vší rozpačitosti; tváře, poledním parnem již bez toho rozehřáté, se mu ještě více rozpálily. Pravici s kovanou holí napřáhl jako na obranu proti mně, levici s drahým uzlíkem strčil jako na ochranu za záda. Já pak bych se byl zapřisáhnul, že se po čtrnácte dlouhých dní na žádnou dívku nepodívám — a to je na pětadvacetiletého mládence zajisté dost veliká oběť! — kdybych se byl mohl na okamžik do zrcadla podívat.

„Nešťastná čarodějnice!“ vzdychnul jsem si, „která jsi mne v hnusného loupežníka proměnila anebo milovníkovi českých spisů v hořejších hodinách kolečka pomátla!“

Či byl snad stařeček v krátkých nohavicích veselý ferina? — I dal jsem se tedy hlasitě do smíchu a přiznal se, že se mu žert se mnou dobře povedl. Pak jsem ho ubezpečil, že ani potok ani já pokladů jeho žádostivi nejsme, jen aby je bez bázně na sucho přenesl.

„Odstup, satanáši!“ ozval se však stařec na mé pozvání s pronikavým křikem. „Zmiz, vábivá obludo! Známť já tvůj lichotivý hlas. — Kdo jste, pane?“ doložil ještě rázněji. „Kdo jste a co chcete? Mně není ouzko před vámi!“

„Také bych se vám tuze nepoděkoval, příteli, kdyby opravdu ze mne bázeň na vás přicházela,“ odpověděl jsem, pocítě sám jakési tesklivé tušení, že mám před sebou člověka, který, co Bůh nedal, v apatice nekoupil. — „Dle jazyka jsem váš krajan a proto i také přítel. A nejsem-li na omylu, tedy jsme se dnes již viděli?“

„Ba, bohužel! že viděli. Právě to vidění zplodilo ve vás hřích, a hřích tento hledá nyní, kde by se uhnízdil. Rád byste Trojanské letopisy — není-li pravda?“

„I blázna bych rád — ne-li letopisy!“ odsekl jsem poněkud již mrzutě. „Tázati se vás chci, kudy cesta do Polabic vede.“

„Do Polabic?“ zvolal podivný stařec s prudkým výrazem a v rozhorlení svém popoběhl až do prostřed lávky. „Co hledáte v Polabicích?“

„Milejší by mně bylo, kdybyste mne odpovědí poctil a zbytečnými otázkami nezdržoval!“ odpověděl jsem hlasem trochu zpurným, neboť se mi zdálo, že tu vážnými slovy již nic nezmohu a mrzuto mi bylo, darmo se zdržovat.

„Viděl jsem vás,“ mluvím tedy dále, „dnes ráno při veřejném prodeji českých kněh, a měl jsem radost z vaší vroucnosti, kterou jste po nich bažiti se zdál. I přál jsem sobě, seznámiti se s mužem tak chvalitebného smýšlení; avšak děje se to nyní tak odporným způsobem, že vám déle na překážku nebudu. Pro lásku vaši k letopisům Trojanským vás toliko prosím, povězte mi, kudy cesta do Polabic vede?“

Mluvil jsem, co mi chvíle na jazyk přinesla. Podobalo se však, že jsem řečí svou dobře učinil. Starcova prudkost ochabovala, ohnivé zraky zhasínaly. Všechen jeho pohled projevil mírnou vážnost, na kterou jsem hleděl s nemalým pohnutím, ana se mi zároveň myšlenka vtírala, že v té ctihodné schránce pomatený duch bydlí.

I stáli jsme tak opět za nějakou chvíli, ani slova nemluvíce. Posléze ale pozdvihl majetník Trojanských letopisů svou hůl a na prostřední mezi třemi cestami okázav doložil tichým hlasem: „Tamto!“

Na to přišly moje díky a k nahrazení promeškaného času kvapné kroky. Brzo však zaslechl jsem na sebe volati. I zastavil jsem se. Byl to stařec, který mne i brzce dohonil a za ruku pojal.

„Příteli!“ promluvil, a hlas jeho zněl dojemnou mírností, nepodobaje se ani dost málo k onomu, kterým mě byl před chvílí odbýval. „Přítelínku, nechtějte se na starého muže horšiti. Bujné jinošství uráží se arci častěji na obyčejích věku sešlého; za to ale má také větší sílu, že může odporné časem slabosti starců přívětivě snášeti.“

„Odpusťte, pakli se v slovech mých nějaká nesnášelivost jevila,“ řekl jsem na to s takovou upřímností, jakovou jsem ve starcových slovech pozoroval. „Celá neshoda povstala mezi náma, tuším, jen z omylu.“

„Avšak právě ten omyl, to nedorozumění, ta neshoda měla prvopočátek v mé slabosti. — Hodláte opravdu do Polabic?“

„Chci tam přítele navštívit.“

„Bude-li vám vhod — půjdeme touž cestou asi půl hodinky pospolu.“

Já ovšem radostně přisvědčil. Kráčeli jsme tedy podle sebe — opět ale na chvilku mlčíce. Zpytujícím okem pohlížel jsem zatím na svého soudruha. On to zpozoroval, usmál se a zastaviv na okamžení kroky, jal se takto mluviti:

„Není-li pravda, že vám to dělá vrtochy, že tovaryše svého nyní pokojně kráčeti vidíte, ačkoli se byl před krátkou dobou jedovatě na vás osopil?“

„Přiznati se musím — že —“

„Ze je vám to temné jako staroegyptská abeceda — s dovolením vaší učenosti!“ přejal mi šedivec s veselou tváří další slova. „Ale objasním vám to. — Nemáte anebo neznáte nic, v čem byste obzvláštního zalíbení nalezal? V čem byste se nejraději kochal? Při čem by celé vaše srdce bylo? I máte dozajista! Od čackého jinocha nemohu se jiného nadíti. Život bez náruživosti jest smutný žalář, kde u věčném střídání denní soumrak s čirou tmou se potkává. Takového však ani starci nepřeji, tím méně jinochovi. Nuže, na jakém tedy koníčku jezdíváte?“

„Dobře-li jsem vám rozuměl — tedy miluji hudbu nade vše krásné umění a chytání ptáků nade všecko veselí.“

„Ahá, vidíte, že jste mi na vějičky sedl! — Tedy hudbu? tu dceru s nebes poslanou? tu říši nejmocnějších kouzel? Ach, kdo pak by u té nehledal útěchy v starostech, soucitu v radosti, odlehčení v zármutku a povzbuzení k veselí! — Ale chytání ptáků? Hm, skoro bych to nazval spíše ukrutným, nežli kratochvilným; bojím se však, že bych musel s vašemi důvody krušně bojovati, a proto se raději na milost podávám. Vždyť pak máme i jiných, podobných zaměstnání, jako je lovení ryb, hledání brouků, snášení ptačích vajíček atd. A opominouce milovníků malby, sadů a jiných krásných i užitečných věcí — nejsou-li lidé, kterým se ve psech a koních tak zalíbilo, že se hříchu dopouštějí, kdykoliv se těmto hovadům dost nepatrné příkoří učiní? Lidská náruživost je rozmazlené, choulostivé děcko; prstem se ho dotkni, a počne křičet, jakobys je na vidličky bral. Či myslíte, že ne?“

„Zajisté,“ odpověděl jsem, převážně při tom hlavou pokynuv, jakobych chtěl jakousi hlubokou učenost v to prosté slovíčko vnutkati. Vidělť jsem pln úžasu, že se mi událo s člověkem neprostého rozumu, aneb aspoň podivných zásad jednati, a proto jsem usiloval i jiskru vlastního vtipu roznítit.

„Zajisté,“ odpověděl jsem; „a příklady toho máme netoliko ve světě skutečném, alebrž i v znamenitých spisovatelích, jímžto se duši lidskou trefně zobraziti zdařilo.“

„Dobře máte,“ posvědčil radostně stařec. „Kdyby nebylo hříšné v člověku náruživosti, jak pak by mohla na př. Šnaidrova píseň: „Jan za chrta dán“ povstati? — Než ale nechtějme se déle obírati s hříchy; jsou též ryzé, očistěné čili posvěcené vášně v prsou lidských. I já miluji dvě věci nade všecko na světě; mohl bych skoro říci, že každá krůpěje v žilách mých pro ně proudí.“

„Nesměl bych se zeptat, jaké to věci jsou?“

„Proč ne? — toť není žádné tajemství. Ty věci jsou — české knihy a moje Mařenka!“

Ačkoliv snad mnohému poslední starcova slova poněkud směšně zavznějí, mne při nich předce jakési sladkobolestné pohnutí pojalo. O horlivosti jeho ke knihám byl jsem se již přesvědčil; byla-li láska jeho k manželce — neboť tou jsem ihned Mařenku býti soudil — byla-li podobné vroucnosti, tedy jsem měl dvojí příčinu stařečka sobě vážiti.

„Nedivte se tedy, že mne před vámi strach pojal, ježto jsem se domýšlel, že stejnou horoucností po Letopisech bažíte!“ mluvil starý milovník českých kněh dále. „Neznámť sladší lahůdky, nežli je čtení našich spisů; neznámť dražšího nábytku, leda kdy českou knihu koupím. A ta lahůdka a ten nábytek nabudou tím větší ceny, že je sdíleti mohu s Mařenkou.“

„Vaše slova znějí tak opravdově, že bych si to za provinění pokládal, kdybych jim úplně nevěřil. Nic však méně mi předce dovolíte podotknouti, že ve stáří vašem i tělu pohověti a polehčiti třeba; myslím, že —“

„Vím, co myslíte. Domníváte se, že na vetché tělo zapomínám, když ducha napájím? Aj, aj, panáčku! jaký pak jste to znatel lidských přirozeností? Může-li býti člověk lepšího zdraví, může-li mu lépe k duhu jíti, nežli když veselou, spokojenou mysl má? Tu ale mám vždycky, jakmile se české knihy dopídím. Rychle s ní ke stolu, nebo při pohodlném čase do zahrady, do pole. Především název knihy a jmeno spisovatele. Je-li kniha vědecká, je-li poučná nebo zábavná, pokaždé musí člověk s jinou chutí dáti se do čtení. Je-li jméno staré, těšíme se, že Bůh zasloužilým pracovníkům na roli vlasteneckém ještě sílu dává; je-li nové, děkujeme, že své vyvolené rozmnožil. Na to přijde předmluva. Ó, přítelínku, to je moje rozkoš, ta se nesmí přeskočit! Toliko skrze ni je možno propraviti se do ducha spisovatelova. Předmluvu mám za soukromný list spisovatele k čtenářům, a list máme i z pouhé zdvořilosti přečísti. Pak se teprva, stránku po stránce, potápím v hluboký důl učenosti, nebo se procházím po lukách básnivého světa. A myslíte, že se při tom hůře mám, nežli ti, kteří drahý čas daremnou hrou nebo obžerstvím promrhávají? Česká kniha je moje sklenice, můj karban, moje rozprávka. Pohlížením na české nové knihy nabývám přesvědčení o pokroku národní naší vzdělanosti — a to napájí mou hrdost; kupováním kněh českých napomáhám dle možnosti prospěchu milé vlasti — a tu jest mi, jakobych stařec ještě matku měl, jížto se vděčně prokazuji; čta knihy české rozmlouvám jako s výtečnými muži — a při tom se rozumu nikdy nestýská.“

„Spravedlivé nebe!“ zvolal jsem radostně překvapen a starcovými slovy zanícen. „Proč jich více, proč jich na sta, na tisíce nenacházím mezi miliony Čechů, kteří by takto smýšleli! Než ale pro Bůh! jak pak můžete blaženosti své hověti, ježto se mi — odpusťte nevhodnému snad soudu — tuze možným býti nezdáte? Milovník kněh má býti bohatý, chce-li svému zalíbení dost učiniti.“

„Bohatý? Možno, že nesoudíte křivě. A předce, milý pane — kdo není na světě bohatý? — Uspořádej potřeby dle příjmů svých, a budeš slouti bohatým, nechť při tom o holi žebrácké chodíš, aneb drahým šarlatem se přikrýváš. Já nemám ničeho nazbyt — to je pravda, a do Častína byl bych rád jel: myslíte však, že bych byl mohl tento uzel kněh nakoupiti, kdybych se nebyl pěšky na cestu vydal? Libo-li vám, zajděte ke mně do Květolib, uvidíte, seč chudý býti může.“

„Dovolíte-li, zastavím se, až půjdu nazpátky.“

„Prosím o to. Zeptejte se jenom na starého Tomáše!“

*

V Polabicích. na skvostném, knížecím zámku bylo plno radostného hluku. Vrchní Procházka slavil veselou svatbu. Kamkoli se ucho naklonilo, rozléhal se šumný hovor a smích: kamkoli se oči zatočily, potkaly sbor hostů a služebníků. Byloť zde zajisté pozváno lidí na čtyři míle z okolí.

Když jsem se ptal vrátného na ženicha, sezváněli právě ke stolu. Byly as dvě hodiny.

Pan vrchní byl mysli přeutěšené — a jakého divu? Vždyť měl bohatou, ctnostnou a spanilou nevěstu ode dneška nazývati svou! Mně běžel s rozpjatou náručí naproti.

„Jediný tys nám ještě scházel k plesu dnešnímu!“ pravil srdečně.

Nevěsta mě přivítala milostným úsměvem.

Při stole mě posadili vedle družičky, a tak se začalo podobati, že se moji snové z Častína skutečně vyplní. Než ale — bez ujmy neviditelných ctností jejích budiž to řečeno — družička nebyla spanilejší, nežli bohatkyně, která sobě za velmi důležitou příčinou tváře neprohlédným závojem zastírá. Hovořil jsem s ní, poněvadž toho zdvořilost a způsobilost požadovaly; jelikož mi ale srdce při tom tak tiché zůstalo, jako necitelná skalina při kvílení zamilovaných pastýřů, tedy jsem ji slovy div nezasypal. Málem byl bych ale štědrotu svou oželel. Oči její počaly se točiti po mých s takovým mžouráním, jako moje po přechutných paštikách, libě zapáchající zvěřině, lahodné drůbeži a rozpalující Mělničině, které se před námi úprkem po stole honily.

Buďto ale že mě dobrý duch strážce všeho dalšího pokušení ostříhati chtěl, anebo že mi třetí sklenice Mělnického zrak objasnila: najednou pozoruji, že mi po pravici dívka sedí, které bych — i sama nevěsta mé pravdomluvnosti odpustí, jestliže se jí tyto řádky do ruky dostanou — které bych byl mezi všemi korunu spanilosti přisoudil. Tváře její byly třešňový květ, oči dvě poměnky, vlasy zlatolesklé hedvábí, bělost krku labuťová peruť — a tváře a oči a vlasy a krk a celá bytost plna vnady, ježto nás popouzí, abychom jí do náručí klesli, avšak i plna nadpozemské čistoty, která nás přinucuje, abychom před ní ve prach poklekli.

Zapomínal jsem na sousedku družičku, i na libochutné koláčky, do nichžto mě ženich mermomocí pobízel.

*

U knížecího zámku byla veliká, rozkošná zahrada; v zahradě stálo pěkné letní stavení, a ve stavení nacházela se ozdobná prostranná tančírna. Zde a v zahradě veselila se po jídle veškerá svatební společnost. Mysl všechněch byla roznícena blahem hospodářovým. Hráli, dováděli, tančili, chechtali se, hovořili; jinoši, dívky, starcové, babičky — všickni pospolu. Duše všeho veselí byla však sousedka moje po pravici. Ona vymýšlela hry; rozmar její oživoval společný smích; vtipem jejím dařila se rozmluva paniček; tanec její vábil k poskoku veselé mladíky.

Možnoť, že se někdo vroucnosti mé v popisování dívky zasměje, že ji bude následkem rozpalující Mělničiny nazývati; avšak bude u velikém omylu! Mysl má je dnes utišená — je lačná; ale jak se mi až posavad obraz mé sousedky v paměti skví: tak jej tuto příslušnými barvami oživiti se namáhám. Docíliti toho nemohu.

Bylť jsem blažen ve společnosti její: blažen — ačkoli jsem celé dvě hodiny oka zamhouřiti nemohl, když jsme se po půlnoci na lůžko odebrali. Ušlechtilá její postava vznášela se mi před očima; hlas, úsměv a písně její zaznívaly mi v uších; vznášely se a zaznívaly, až obraz i zvukové míchati se počali v jedinou, šedou mlhu, a lahodní snové mě obestřeli.

Na druhý den jsem procitnul jako — ženich. Matka moje totiž věřila ve sny; já byl zdařilý syn — zdali tedy divu, že i já se někdy křehkosti její dopouštěl? Zdali divu, že jsem se jí také nyní dopustil, když mi otvírala nejspanilejší ráj života?…

Takoví snové okouzlili mě tu noc po svatbě přítele mého, vrchního Procházky. Že jsem musel celého půl dne na novou blaženost stavu manželského patřiti a před usnutím o ní přemýšleti; že jsem musel u stolu, v zahradě i tančírně na spanilou Lenku patřiti a na tichém lůžku na ni mysliti: za to se mi zdálo o radostech manželských i o spanilé Lence, a obojí bylo tak úzce spojeno, že bych byl musil celý krásný sen zrušiti, chtěje tyto dvě věci rozloučit. I měl jsem svůj sen za vnuknutí vyšších, neviditelných mocností, a tudíž jsem si také z pouhé pokory umínil, že dle něho učiním.

Dříve však, nežli se jitro na mne, co na ženicha dobré naděje, zasmálo, byli již hosté odjeli, a mezi nimi také moje nevěsta. I pověděli mi zarmoucenému, že dívka, za nížto jsem se potajmu jako statný rytíř po dobrodružství pustiti hodlal, již také zmizela a že je dcera vesnického učitele v Květolibech.

V Květolibech? Dcera učitelova? Přede mnou se otvíraly brány nebeské. — Tam jsem byl pozván, a proto jsem doufal, že se mi poštěstí také k ní přístupu nalezti. A zdali bych ji, rodem i stavem výše postavený, nemohl přijíti vhod? Mladý jsem, a šerednější nežli já, byli si již spanilých manželek dobyli — proč bych se tedy byl neměl kojiti sladkou nadějí?

I loučil jsem se na několik dní s přítelem.

„Zbláznil jsi se? Kam pak hodláš tak náhle?“ ptal se Procházka.

„Do Květolib.“

„Do Květolib?“ Hlasitý smích provázel slova jeho.

„Slíbil jsem to muži, jehož jsem —“

„Muži?“ chechtal se potutelný přítel. „Muži nebo ženě — slib se musí arci splniti. Jdi již tedy, věrný plniteli slibu!“ mluvil dále se směšně vznešeným výrazem, „jdi a nenavrať se ke mně dříve, dokud neobdržíš slibu taktéž věrného!“

Vímť, že lidé nejhloupěji vypadají, když do rozpaků upadnou a proto jsem rychle zámku knížecímu na několik dní s Pánem Bohem dal. Rozumělť jsem, nač Procházka naráží…

Sotva jsem se dočkal, brzo-li Květoliby a v nich libé květy na tváři krásné Lenky uhlídám. Cesta mě vedla samým žitništěm. V každém klásku jevilo se bohaté požehnání boží. Brzo se počaly přede mnou černat borové lesy a vysoký vrch, u jehožto paty prý cíl mé pouti stál.

Před osadou na veliké louce dopadl jsem mladé žnečky, které si k povzbuzení ženské věrnosti pěknou píseň: „Sil jsem proso na souvrati“ zpívaly.

„Dobrý den, děvčátka! Jde tu cesta do Květolib?“

„Jde, mladý panáčku — jde! My alespoň chodíváme po ni každý den.“

„Znáte v Květolibech starého Tomáše?“

Žnečky, jako bych byl na ně jazykem tureckým promluvil, rychle se vzchopily a s podivením na sebe hleděly.

„Aj, panáčku!“ spustilo konečně snědé, černooké děvče, „víte-li pak, že bychom se měly na vás hněvat? Starého Tomáše zná celý kraj, na mnoho mil vůkol, a naše ves — ta se pyšní, že je v ní pan Tomáš učitelem.“

Nyní přišel na mne řad, abych se díval s podivením s jedné žnečky za druhou. Učitel, milovník českých kněh, a jeho Mařenka — Lenka, učitelova dcera a moje nevěsta in spe — to vše přebíhalo mysl mou jako poplašené… S tlukoucím srdcem přibližoval jsem se k vesnici.

Vám, zamilovaní — vám jediným věnuji svou ouzkost! Jesti to vyňatek z křehké přirozenosti lidské, co se tenkráte se mnou a někdy jindy snad i s vámi přihodilo. Jinochovo srdce zahoří bleskem dívčích zraků. V zanícení tom nezná, nemyslí nic jiného, než jak by se přiblížil k prameni, z něhož by odleva proudila jeho bolestem. Náhle ho přivádí náhoda k žádanému chrámu lásky — noha jeho se zastavuje, třese; ubohý neví, má-li se rovnou cestou v otevřenou bránu rozběhnouti anebo se předce jenom na oklikách pozdálí k jeho stupňům loudati.

Když jsem ponejprv zaslechl, že je Lenka z Květolib, žehnal jsem návštěvu Častínskou, která mě se starým kněhomilem svedla. „U něho se zastavíš,“ pomyslil jsem si, „a jím se ti udá příležitost i s dívkou slušně se potkati.“ Nyní však, když jsem již rovnou cestou do domu kráčeti měl, kde přebývala, po nížto srdce mé toužilo: tu se začaly nohy i srdce zdráhati…

Květoliby leží v úzkém, pahorky téměř dokola obklopeném úvale. Pahorky a úval je jako jediný sad; mezi stromovím vykukují skromné došky, zde onde i popanštilé cihly. Jako by si tu jediná, od hlučného světa oddělená rodina byla tiché sídlo vyvolila, vypadá dědina ve stromnaté kotlině.

Na začátku návsi mě potkalo několik dětí. Zdvořile mě pozdravily, a na mou otázku ochotně k učitelovu domu dovedly. — Jesti to hezké, úpravné staveníčko, téměř uprostřed vsi. Před okny skrovné záhonky s květinami. Mezi okny zamodralé květy košatých hortensií. Za domkem úhledně ohrazená zahrádka. Na červenou střechu sklání se letitá jabloň dlouhými, listnatými větvemi.

I vstoupil jsem na práh. Žena, bezpochyby služebná, stála v předsíni.

„Je pan učitel doma?“

„Není, panáčku! Tu přichází ale panna dceruška.“

Líbezný zpěv — po prvním zvuku jsem poznal hlásek spanilé Lenky — blížil se po schodech z hořejšího poschodí… Přišla.

Jak jsme se uvítali, nevím. Byl jsem pomaten, jako když se na prostého jonáka městská slečna zasměje. Jistý to důkaz, že se v skutku o mé srdce hrálo. To jediné vím, že se dívka smála, když jsem jí o včerejším seznámení s otcem vypravoval, neboť i starý jí byl už o tom pověděl; vím, že jsme se v sednici octnuli a že mi s nevyvážným rozmarem o denní své práci, o zábavě, o drahém otci čarokrásné selanky před oči stavěla.

Posléze přišel otec. Jakoby měl dávno nevídaného přítele uvítati, stiskl mi upřímně ruku. Z tváře mu svítilo radostné překvapení.

„Tuť ho máš!“ pravil z vesela k dceři. „Toť je můj laskavý nepřítel, můj dobromyslný odpůrce!“

Obrátiv se pak se svou řečí ke mně, okázal na dívku a řekl: „Tato je Mařenka, duše mého života.“

Dívka se přivinula k otci a k mému nemalému pokušení medovou bezpochyby hubinkou další slova mu zamezujíc, pravila usmívavě: „A tys můj tatínek, život duše mé! Tvého laskavého nepřítele však již také znám. Rovně jako ty — od včerejška.“

„Z Polabic, jestliže se nemýlím?“

„Uhodl jste, pane učiteli!“ odpověděl jsem a se vší možnou výmluvností pokračoval dále takto: „Nenadál jsem se, že jediným dnem dvě osoby poznám, jichžto přátelská náklonnost — jinak-li se jí budu moci honositi — mne jako dvé lidumilých andělů od nynějška provázeti bude. Co ráno otcova vroucnost u věci vlastenecké začala, to dokončila odpoledne ušlechtilá…“

„Nechte podobných řečí!“ ozval se po té starý hlasem poněkud mrzutým; dívka se obrátila a začala se v sednici po práci ohlížet; mně pak bylo, jakobych se měl styděti, že jsem nevčasnou dvorností o skalinu venkovské prostoty zavadil.

„Nechte podobných řečí, pane!“ řekl stařec; „já jsem prostý venkovský učitel. Mařenka moje pobožná dívka — a pokud vám na tom dosti, buďte nám vítán pod střechou domácí!“

Musilť jsem přislíbiti, že na celý den a snad i na dva, na tři dni u něho pobudu.

Dobrý muži, nedomníval jsi se, že bych po celý život nechtěl vykročiti přes práh z domácnosti tvé!…

Uvedl mne do jiné, skrovnější světničky. To byla jeho knihovna.

„Chrámek mé blaženosti!“ řekl starý kněhomil.

U zdi stály dvě velké, úhledné skříně. Strakaté opony zastíraly v nich asi tisíc svazků nejvíce českých, novějších i starších kněh. S radostným úžasem prohlížel jsem názvy na čistých, tuhých obálkách, a úžas můj zrůstal, když jsem tu mimo vědecké spisy německé i básníky latinské a řecké nalézal. Starý Tomáš si ale podivení mého tuze nevšímal. Prvním kročejem do chrámu své blaženosti zdál se mladnouti. S dětinskou radostí vodil mě od skříně ke skříni, ukazuje a vyndávaje knihy znamenitější, jak mu právě na mysl připadly.

„Tu se tedy podívejte, seč chudobný člověk býti může,“ počal živě mluviti. — „Něco maje v hlavě, dobrou vůli v srdci, ničeho ale v kapse, přišel jsem před pětadvacíti lety do Květolib. A nyní? Láska sousedů, pevná to střecha, dobré dítě, moje knihy — mohu-li většího bohatství žádati? Veliký díl štěstí svého pochoval jsem arci před pěti lety… nábožnou ženu!“

Povzdechl a utřel si z oka slzu.

„A co byste řekl,“ mluvil dále, „na čem je štěstí moje hlavně založeno? Na knihách! Knihami rozšířil jsem v obci dobrý mrav, ošlechtil přirozený rozum, upevnil pospolitý mír a na těchto věcech založil pak vlastní blaho.“

„Ale pro Boha, jakých obětí vás to stálo, nežli jste k cíli přišel? Úřad váš nemůže býti tak výnosný, abyste příjem svůj na oběť za pouhé knihy přinášel.“

„Co ale, když pětaadvacetileté snažení kapku po kapce schraňuje — nenaplní nádobu velikou? Když kamínek po kamínku sbírá — nenastaví hromadu velikou? — Svého měl jsem arci málo; ale i z toho odhodlal jsem se první leta knihy kupovat. Pak jsem začal sousedům ledaco vypravovati. — Ahá, pan Tomáš poví nám dnes něco nového! říkávali pak tito, když jsem dne svátečního mezi ně přicházel. — Pan Tomáš vám nepoví nic, byla však posléze moje odpověď. Čtěte! Půjčím vám knihu. Na počátku mělo ale čtení veliké obtížnosti. I uvolil jsem se tedy, že budu sám čítati. Čítal jsem, a směle mohu říci, že — nechť to bylo u mne, nechť u rychtáře nebo u jiného souseda — vždy jsem míval hojnost posluchačů. Pomalu přestávalo zneucťování svátků přílišnou hrou, obžerstvím, vádami a rozbrojem. Posléze však učinil jsem čtení svému konec. — Knihy došly, řekl jsem sousedům, chcete-li ale, kmotři, nežli k pivu zasednete, groš na stranu uložit; chcete-li matky, nežli co na pamlsky k svátkům koupíte, krejcar v kapsáři ponechat: tedy složíme groše a krejcary na hromadu, a z té hromady nám přijde kratochvilné čtení. — Rozumíte, příteli? Na počátku šlo to arci ztuha; lid byl ale již naváben a toužil po čtení. Tu začaly tedy krejcary kapati. Přál bych vám, abyste mohl mou tehdejší radost pocítit! I dcerky a synkové přicházeli s malými dárky, jen aby zas něco nového a hezkého uslyšeli. Já přidával, pokud jen kapsa moje stačila, a tak se k nám každé leto několik nových kněh přistěhovalo. Rok po roce bylo líp. Žákové moji odrůstali; byliť nábožní, pracovití chlapíci — a s nimi přibývalo také čtenářů. Mohl jsem nyní veřejného čtení nechati. Mládež si ode mne knihy vypůjčovala, a staří mladí měli zábavu doma. Arciť že se mezi tím pověst o našich knihách i mimo Květoliby roznesla; a vida! také okolní dědiny chtěly vědět, co v tom vězí, a počaly po čtení bažiti. Já začal tedy knihy půjčovat. Půjčováním přibývalo dárků, těmi se množila knihovna — nyní blaho moje, někdy ale, až mě Bůh zavolá, abych přečetl účty v knize života, dědictví našich občanů.“

S rostoucím obdivem poslouchal jsem starcovu řeč.

„Nu věru, drahý příteli, kdybych nebyl očitým svědkem účinnosti vaší,“ řekl jsem posléze, „nevím, jestli bych udání vašemu uvěřil. Jaké to podniknutí, čítárnu založiti v české vesnici!“

„A proč ne ve vesnici, pane?“ ozval se opět Lenčin otec výrazně. „Myslíte, když mnohá města naše útraty za knihu českou neznají — že i náš nezkažený, po novinách a naučení žádostivý venkovák nějakou část výdělku svého rád neobětuje, aby obtížnému životu užitečnou kratochvíli zjednal? Ó milý pane, v Čechách je zajisté všude půda úrodná; potřebí jen, aby pracovitý rolník přišel a dobré símě rozsíval.“

Pak mi pověděl i ostatní příběhy svého života. Bylť z mládí k většímu řádu odhodlán. Nepříjemné události svedly ho ale na dráhu nižší — ale šťastnější. Obec ho měla za otce. Obec mu podala manželku; manželka přinesla mu lásku a jmění; jmění zůstalo pro jedinou dceru; starému Tomášovi sloužilo jen za prostředek k vychování Lenčinu, jinak ale jím sobě ani na prosbu upřímné manželky pohověti nechtěl. Dcera jeho stala se však jako jarem šlechetné mysli a citlivého srdce otcova; stala se miláčkem celé krajiny.

*

Vesele posadili jsme se ke stolu. Oběd byl prostý, ale chutně připravený — mně na úctu o jídlo více. Nevím, kde bych byl lepších lahůdek požil. Starý a dívka štěbetali jako děti; dcera kladla otci sousto po soustu na talíř. Nikdy jsem neviděl tak jemného úvazku mezi otcem a dcerou odrostlou.

Odpoledne musel starý z domu. Já zůstal s Lenkou samoten. Vodila mě po zahrádce a trhala po záhonech květiny.

Vrátili jsme se do sednice. Tu mi okazovala oddělení svých knih, hrála na klavír a zpívala. Mně bylo, jakobych byl do chrámu vešel, kde si pod tichou střechou pozemské štěstí milý stánek vyvolilo. Srdce moje bylo přeplněno blahostí. I musilť jsem o ní s dívkou promluviti.

„Máte pravdu: Květoliby jsou pravý malý ráj,“ odpověděla ona s úsměvem, v němžto se všecko blaho spokojeného srdce zářilo. „Také my tu ničeho nepohřešujem a nečiníme si marnými žádostmi trpkou hodinu.“

„Kdyby ale přece nějaké přání v srdci vašem vzniklo,“ řekl jsem na to — „jak šťastný by musel býti člověk, jemuž by se podařilo dosti malou částkou k vyplnění jeho přispěti!“

Veliké, modré oči její pozdvihly se ke mně tak důtklivě, jakoby mne proniknouti chtěly.

„Kdybych já k štěstí vašemu něčím přispěti, a tím i své štěstí upevniti mohl…“ pokračoval jsem dále. —

Oko její mě projalo ještě důtklivěji.

„Kdybych směl doufati, že prosebnému hlasu mému porozumíte a k mým slovům milostného ucha nakloníte…“ rozpouštěl jsem horlivěji; ale uzardění se dívčích tváří mě opět zarazilo a jaksi pomátlo.

Zdáloť se mi, že byl tajný smysl slov mých v jasnosti důvtipu jejího obživnul — že mi porozuměla a že je stud její pro mne dobrým znamením. Štěstí moje mohlo se v tom okamžení rozhodnouti, ale já se ho skorem ulekl… a mimo to vešla tu chvíli dívka do dveří, přinášejíc první díl „Izidora, sedláka Lhotského“ a žádajíc o druhý.

Lenka odskočila do knihovny — a pro dnešek bylo po všem vyjádření lásky. Živou mocí nemohl jsem se již do proudu dostati. U večer ale položil jsem se s tím pevným úmyslem, že se zejtra zmužile o své štěstí pokusím.

Noc mi trvala půl věčnosti. Neměl jsem kusa spaní, a nejrannější jitro mě vypudilo z lůžka.

Jakoby síla k vyznání lásky pod širým nebem nabrati se dala, vykradl jsem se ze stavení, kdežto se mi ještě všecko v tichém snu spočívati zdálo.

Volno i těsno, sladko i bolno bylo mi v prostoru na ranním povětří. Na temně modrém východě vykvetaly první růže vystupujícího slunce, jako pýření se cudné nevěsty. Skřivanů píseň zněla nade mnou, pěnkav štěbetání vedle mne. Běžel jsem hlubokým úvozem k blízkému lesu. Tam jsem se položil pod vysoký jasan. Kolkolem táhlo se vysoké, husté šípčí v plném květu.

Myslil jsem na Lenku. — V tom se ozvaly za křovím kroky a hlasy.

„Já nevím o jiné pomoci, nežli abychom útočiště ke lži vzali!“ ozval se jemný hlásek ženský. „Až budeme u cíle svých žádostí, vyznáme otci vinu svou; zatím tě pozná beze všeho předsudku a snadno nám odpustí. Prozatím ale musím tě vydati za řádného Čecha.“

„Jen kdybych při tom neupadl v nebezpečí, že se prozradím.“ odpovídal milozvuký hlas mužský. „Jáť nevím ani slova o věcech, kterým řádný Čech předce rozuměti má — leda že jsem jazyku se naučil.“

„Tedy si dáš ode dneška tím více na práci a otevřeš hlavu i srdce své. Také to nebude tak příliš těžké. Musíš mluviti o vlastenectví — názvy několika kněh ti vpravím do paměti, a pak tě seznámím s naším hostem, nežli odejde.“

„Proč to?“

„Otec ho rád vidí — a on sám zdá se mi býti dobrý blázínek. Vím, že by mně k vůli něco udělal. Může se tedy za tebe přimluvit — může tě vydat za svého přítele — za dobrého vlastence… může třeba i nějakou báseň za tebe udělat; jinak nevím, jak bych naší lásce pomohla.“

„Nu, děj se tedy vůle tvoje, živote blaha mého! Pokusím se o to. Kdy mě s hostem vaším seznámíš?“

„Čím dřív, tím líp; třeba ještě dnes — jen se na to připrav!“

„A pak okusím svého štěstí u otce.“

„Nu, nu — jen to neříkej, jakobysi plakal anebo kající žalmy zpíval. Vždyť je můj otec pouhá dobrota, a kdyby nebylo jeho staré vůle, že si musím Čecha vzít, ani bychom tohoto kroku nepotřebovali. Ostatně mám sama nejlepší naději.“

„Bůh dej, aby tě nezklamala!“

„I nezklame!… Měj se dobře! — a Bůh budiž lásce naší nápomocen!…“

Já ležel ještě pod šípčím; vlastně mi ale bylo, jako bych ležel v něm, v nejhustějším trní.

Dle prvního tónu dívčích slov poznal jsem… Lenku; a když hlas její dozněl, bylo mi, jakobych byl svůj ortel smrti zaslechl. Poděšený vzchopil jsem se napolo… za hustým křovím loučila se Lenka s mladým polesným…

*

Zde vlastně mělo by se povídání moje ukončit. Co se dále dělo? Co je mi do toho?

Na zbořeništi vlastní své naděje pomáhal jsem jiným zakládati a stavěti chrám blažené lásky. Vždyť jsem se byl den před tím sám ke všem službám nabízel, a o přispění k štěstí jejímu rozprávěl; jak jsem mohl nyní jinak se chovati?

S úsměvem na tváři, ale s ranou v srdci učinil jsem známost se šťastným polesným; začal pak starému Tomáši o něm povídati, že je náramný vlastenec, hrozný milovník českých kněh, ano i znamenitý básník. Stařec ho uvítal velmi přívětivě, i pustil se s ním hned do rozprávky, při které jsem ubohému arci jako divadelní napověda pomáhati musel — a když jsem konečně z Květolib odcházel: tiskla mi Lenka ruku a šeptala, že má tu nejlepší naději.

Ostatně přeji vlasti naší do každé obce starého Tomáše, každé Lence poctivého polesného, každému polesnému důvtipné české děvče… a sobě? Strpení laskavých čtenářů, abych místo nevěsty v přízni jejich nalezl bohatou náhradu, kdykoli se osmělím před oči jejich malý obrázek z našeho života postaviti.