Staré pověsti české (1959)/Smutná místa
| Staré pověsti české Alois Jirásek | ||
| Ze Židovského Města | Smutná místa | Faustův dům |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Smutná místa |
| Autor: | Alois Jirásek |
| Zdroj: | JIRÁSEK, Alois. Staré pověsti české. 3. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1959. s. 173-175. |
| Licence: |  PD old 70 |
 Související články ve Wikipedii:Poprava 27 českých pánů |
|
V noci na den 21. měsíce června 1621 bylo po Praze placho a teskno, až úzkost svírala srdce. Všude mrtvo, všechny domy zavřeny, nikdo nesměl na ulici; jen hlídky cizích žoldnéřů procházely městem. Těžce se rozléhaly jejich kroky a hrozivě řinčela zbraň.
Na Staroměstském náměstí stály v nočním šeru povozy, z nichž skládali prkna a trámy a nosili je naprostřed rynku, kde pracovali tesaři. Temné rány seker, bouchání kladiv duněly hrobovým tichem. V nočním šeru za kmitu smolnic rostlo velké lešení výš a výše, až pak na úsvitě stálo již celé v studeném, sinavém světle, potažené červeným suknem se vztyčeným dřevěným křížem na jedné straně.
Popravní lešení. A bylo dosud prázdné. Ale jak vzešlo slunce, zahřměla z hradu dělová rána, znamení, že se exekuce počíná. Tu bylo již náměstí zataženo císařským vojskem, pěším i rejtary, a na smutném lešení stály již temné, zakuklené postavy hrobařů a katových holomků. Pak přišel sám kat, Jan Mydlář.
Pak zasedli císařští rychtáři na svá místa. Již volali jméno prvního z odsouzených direktorů, vězněných poslední noc v Staroměstské radnici; již kráčel pan Šlik zmužile na popraviště. —
Ve vojsku bubnovali, po městě, po domech úzkostné ticho; věrní Čechové žalem se chvěli, plakali a modlili se za české pány a jejich druhy v direktoriu, kteří na tom černém teatrum nebo vedle na šibenici umírali. A bylo jich sedmadvacet! —
V těch místech Staroměstského rynku, kde se to stalo, bývalo šestnácte velikých kamenů do čtverce rozestavených. Staří Čechové, chodíce těmito místy, nikdy po těch kamenech nešlapali, ani na ně nevkročili. Vždy se jim uhnuli nebo je obešli ze šetrnosti ke smutnému místu a prolité krvi českých pánů[1]. V těch místech zjevují se prý ti popravení šlechtici a měšťané, a to jednou do roka, v noci přede dnem, kterého tu skonali na popravišti. Sejdou se všichni, v jejich čele nejstarší všech, skoro devadesátiletý pan Kaplíř ze Sulevic, za ním pan Budovec z Budova, pán dlouhé, šedé brady, starý Konecchlumský, Kochan z Prachové, pan Kryštof Harant, Diviš Černín, pan z Michalovic, Šlik, Otto z Losu, pan z Bílé, Hošťálek, Jesenský, Vodňanský, Vokáč, Jiří Řečický, Kobr, Jizbický a ostatní starci[2] i mladší a z těch nejmladší, sotva čtyřicetiletý Jan Kutnaur, jenž tak hrdinsky, zpívaje, umíral. Všichni sejdou se na místě popravy a pak tiše, bez hlesu berou se náměstím do Týnského chrámu. Tam pokleknou před oltářem a zbožně přijímají tělo Páně pod obojí způsobou. A pak zmizejí. —
Tenkráte stávaly domy i prostřed Dobytčího[3] trhu a jednomu z těch domů, jenž stál směrem k novoměstské radnici, říkali U Zámečníků. Asi třicet kroků od tohoto stavení směrem k radnici trčel na volné prostoře kámen pět čtvrti lokte zvýši a loket zšíři. Na tom kameni byl vytesán kříž, pod ním umrlčí hlava a letopočet 1627.
Na tomto místě, u toho kamene, dály se prý za starodávna popravy, a to nočního času. Také prý toho roku 1627 skonalo tu několik kněží mečem katovým, a r. 1743 prý několik pánů českých, za to, že se přidali k bavorskému kurfirstovi, Karlu Albertovi, když se s Francouzi Prahy zmocnil, za českého krále se prohlásil a v kostele sv. Víta se korunovati dal.
Zrovna k tomuto kameni, jenž v těch místech zůstal až do devatenáctého století, vedla z novoměstské radnice podzemní chodba, odtud pak dále pod celým Dobytčím trhem nahoru až do Faustova domu.