Staré pověsti české (1959)/Praporec sv. Václava

Staré pověsti české Alois Jirásek
O králi Ječmínkovi	Praporec sv. Václava	O Bruncvíkovi

Údaje o textu
Titulek:	Praporec sv. Václava
Autor:	Alois Jirásek
Zdroj:	JIRÁSEK, Alois. Staré pověsti české. 3. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1959. s. 91-101.
Licence:	PD old 70

I.

V létě zima byla.

To léta od narození syna božího po tisíci, po stu, po dvacet pátého, kdy června měsíce po slavnosti sv. Ducha napadlo sněhu v české zemi a líté mrazy uhodily, tak že na mnohých místech stromoví vyhynulo a v horách potoky přemrzly a ne tenko, ale tlustým ledem. A věc divnější: když pak nastala pravá zima, když všecko bylo sněhem zaváto, letní bouře děsily lidi. To téhož léta řečeného, již koncem jeho, kdy mnozí zaslechli hřímání a viděli znamení blesku před Narozením Páně, v čas adventní, a jiní o Štědrém večeru. Silně se pak blýskalo v noci dne sv. Štěpána prvomučedníka.

A jen se pak obloha opět zasmušila a visela nízko a těžko, sněhu plná, nad zimním krajem, a již zase ozářila se oslnivými blesky; to druhého dne po Novém roce, zrovna při rozednívání. Tu se nebe zas otvíralo a zsinalé, rudé blesky míhaly se ráz na ráz, až přecházel zrak.

Lidé se křižovali, o zlých znameních, o vojně mluvili, žeť jistě bude. Jak by nebyla, když se v knížecím rodě krutě zase přeli. Šly noviny zavátým krajem, šly na hrady a hrádky, do podhradí, dědinami, po klášteřích, že olomoucký kníže Otík, jemuž říkali Černý, ujel do Bavor, do Řezna, k německému císaři, nepřeje bratranci Soběslavovi knížecího stolce, na který byl Soběslav povýšen láskou národa.

Všude opakovali, všude vytýkali, že Ota, sám přirozený Čech, je hrubě nevěren svému jazyku, že dvoří císaři, že ho prosí o pomoc, jeho i německých knížat, že jim slibuje vše, čeho by jen žádali, jen aby ti cizozemci vytrhli na Soběslava a Čechy. A všude čekali, že se tak stane, neboť věděli, že se nedají Němci dlouho zváti, že se poženou do Čech za peníze a za poddanský Otíkův slib, a též aby se kořistí obohatili. Všem se pak pohnula žluč, když slyšeli, že císař Lotar zpupnou řečí pohnal knížete Soběslava na soud, aby se zodpověděl, jakým právem přijal knížecí důstojnost v Čechách, tu že jenom on, císař má právo udíleti; ať tedy přijde a zodpoví se před německým soudem, sice že ucítí moc a meč císaře svaté římské říše. —

Ale všem se v očích zajiskřilo a v radostném souhlase pokřikovali, když zaslechli, co jejich kníže, co Soběslav vzkázal do Němec: že doufá v milosrdí boží a v pomoc sv. Václava i Vojtěcha, že česká země nebude dána v moc cizinců.

„Nebude! Bohdá nebude!“ všude volali hlasem, rozhodně, a chystali se na vojnu. Pomýšleli, že vypukne až k jaru, až sejdou sněhy a povyschnou cesty.

Znamení blesků nesvítila nadarmo. Ale vtom za jasné, mrazivé noci ukázala se pojednou na nebi zlověstná hvězda vlasatice. Tiše, hrozivě svítila mezi drobnými hvězdami, v neklidném, třpytivém jejich svitu. Zraky všech se k ní obracely, všude se starostně tázali, co ta ještě přináší, co znamená. A nazejtří přiletěla zpráva od Krušných hor a udeřila jako hrom z čista jasna: že Němci již pole sbírají, že císař nebude do jara čekati, že teď už se chystá do Čech.

Od Krušných hor k Šumavě, po jihu země, dolů až k Vitorazi, na východ až k polským hranicím, jichž střežil hrad kladský, na půlnoc k lesnému valu hor Krkonoší a dál až do Žitavska, až po Kámen nad Labem^[1], po vší české zemi i po Moravě nastalo horečné pohnutí, válečný ruch, náhlé a kvapné přípravy. Nikdo nedbal mrazů i toho, že chumelenice zavívají cesty. Nepřítel se chystal na vpád do země, bylo třeba ji hájiti. A kníže volal do boje, milý kníže Soběslav! Již táhl z Moravy, kde se ujal Otíkova podílu, a všude volal do zbraně.

Slyšeli, jak u zemské brány v Litomyšli pod lesem, jak v Chrudimi, jak v Sadské a jinde, cestou i mimo cestu, v kostelích se modlil, jak s lidem se pomodliv, k němu mluvil, aby se nebáli, aby se chystali mužsky, že Bůh nedá potlačiti dobrého práva, že on, kníže, císaři povoliti nemohl a nemůže to pro čest země a svou, a všude nadšeně opakovali, co řekl županům a zemanům na pražském hradě: „Raději bych viděl zhoubu všeho svého rodu, nežli potupu a hanbu svého jazyka.“

A tak všude a rádi snímali se stěn zbraň a zbroj, meče, kopí, mlaty, luky a touly i štíty, bohatší přílbice s nánoskem, kroužkové brně i kožené sukně lesklými pláty pošité, a chvátah každý ke svému župnímu hradu pod korouhev župy. I přibyly houfy ze všech žup, z dalekých, blízkých, přibyly ku Praze, na koních, pěšky, v brni a v přílbách i v kožiších, krznech, v čepicích beránčích, vlčích, rysích a jiných, nestejní v odění, stejně však mužného srdce a bitvy žádostiví. Když se tak shromáždilo vojsko českého lidu, poručil kníže Soběslav kněžím, aby přichystali kopí sv. Václava, jež chováno bylo v kostele svatovítském, aby je nazejtří, jak vojsko vytrhne, vzali s sebou do pole jako záštitu a ochranu proti nepřátelům. Ale když ráno zasvitlo, když kněží a župané, zemané, lid hrnuli se do kostela na hradě, kde měla býti sloužena mše svatá, prve nežli by vojsko se dalo, na pochod, jediný kníže sám prodléval.

Meškal té chvíle v komnatě se svým kaplanem Vítem, jejž si dal náhle zavolati. Byl kněz Vít muž celý, muž pro svůj jazyk horlivý, zbožný a statečný, knížeti milý. Teď po ránu oznamoval mu kníže, vzrušen a pohnut, podivnou věc.

„Slyš,“ pravil, „jaký jsem měl této noci sen. Zdálo se mi, že přistoupil k mému loži sv. Vojtěch a poručil mně, abych vzal do války praporec jeho otce, ten praporec že je uschován ve vrbčanském kostele. Divné to bylo vidění, a chci ho poslušen býti. Ale již není prodlení, všichni na mne čekají, a je čas, abychom vytrhli. Vypravíme se hned po mši. Ale ty, kněže milý, učiň mi po vůli; vsedni na kůň a pospěš do Vrbčan přesvědčit se. Vezmi zbrojné s sebou, ať nejedeš sám. Najdeš-li ten Slavníkův praporec, vezmi jej ve jméno mé a rychle jeď za námi, abys nás stihl ještě včas.“

Statečný kaplan potěšen divným viděním, rozjařen nadějí v pomoc vyšší, ochotně, s radostí a bez meškání vyplnil vůli svého knížete.

Nežli bylo po mši, nežli kníže za zpěvu všeho vojska vytrhl do pole, byl již z pražského hradu. Dva dvorští zemané a několik zbrojných jelo s ním; na rychlých koních uháněli k Českému Brodu, odtud pak dále, mimo Chotouň, rodnou ves Prokopa svatého, jež zůstala vlevo, a jeli dále k Vrbčanům vsi. Ta kdysi patřila k velkému panství mocného Slavníka. Nežli pohasl zimní den, vjížděli do tiché, v sněhu zapadlé dědiny.

Nad ní, na mírném návrší pnul se k zardělým nebesům okrouhlý kostel, hrazený vysokým náspem i zdí. Věž v popředí čněla, hájíc jediné brány v ochranné zdi. Tam plebán uvedl knížecí posly hledat skrýše s korouhví sv. Vojtěcha a jeho rodu. Den zhasínal a šero se kladlo tichou svatyní veskou.

Kněz Vít, družina i plebán klečíce před oltářem, tiše se modlili, aby nadarmo nebyla cesta.

Pak rozžehli voskové svíce a hledali, až za oltářem ve zdi uhodili na skrytý výklenek a v tom výklenku na starou rouchu, na hedvábný pruh neširoký, od polovice rozdělený ve dva užší pruhy, s vyšitým znamením hvězdy.

I zaplesali všichni a poklekli za knězem Vítem, jenž padnuv před oltářem na kolena, hlasem velebil Boha, že jim popřál toho znamení a naděje vítězství do těžkého boje. —

Sotvaže sobě a koním popřáli oddechu, již opět vsedli do sedel a chvátali zpět. Nic nedbali noci. Chvátaliť s pokladem, aby včas dojeli vojska. Pádili tichou, mrazivou nocí bez hluku v sypkém sněhu jako vidění, pádili pod jasným nebem, z něhož dosud tiše a hrozivě svítilo zlověstné znamení v míhavém, třpytném sviti.~ nesčetných hvězd. —

II

Tak chvátali v noci i za dne, bez únavy, hnali se stopou českého vojska. A byla stopa patrná, zdaleka znatelná, široká to cesta ve sněhu, zdupaná, plná nesčetných šlépějí, znamení podkov i lesklých na slunci pruhů po těžkých saních.

Tou cestou ujížděli bez rozpaků stále na sever. Před nimi se vznášel mrak bělavé páry, jak ji vyráželi pádící koně Z rozšířených chřípí. Mráz byl, tváře se rděly, a stříbrným jíním skvěly se kníry a brady vyzbrojených jezdců, a jíním zbělely uvnitř uši vytrvalých klusáků i srst jejich i hříva.

Již se před jezdci obzorem zvedl pás Krušných hor v bělostném hávu, již minuli Teplice; za nimi dojeli svého vojska. Kaplan Vít s koně skočil a rovnou se bral do knížecího stanu. I zaradoval se kníže Soběslav, Bohu děkoval, když vše uslyšel, a hned dal hlásiti po všem vojsku, co jest se sběhlo.

Radostná novina se větrem rozlétla po ležení, a kde kdo byl a mohl, chvátal na prostor ke knížecímu stanu, aby tam spatřil ten div. Tam stál sám kníže, statečný pán, v šubě vzácnou kožešinou lemované, stál na hrubých saních, aby byl ode všech vidín, a s ním kněz Vít. Kníže bez přílby, bez čapky, prostovlasý jako jeho kaplan, vznášel do výše praporec, volaje nadšeně, hlasem dalekozvučným: „Toť znamení milosti boží! Tu kopí sv. Václava a na kopí, hle, ten praporec, kterýž nám sv. Vojtěch zjevil.“

A všichni, staří mladí, zemané i obecný lid, smekali, klekali, žehnali se křížem, a hlasy úžasu, radosti, nadšení i díků nebesům zvučely kol saní a knížecího stanu. —

Radostná novina spěla pak ležením dál, až k zásekám, kdež v sněhu číhali nad úvazy a úžinami vrchů, a dál až k předním strážím. Ty nazejtří daly již zprávu o Němcích.

U veliké síle se blížil různý německý lid, Sasíků nejvíce a Durynků, Flandřanů, Frisů a Brabantů veliký houf, též Rýňané i ze Švábska a z bavorské země. Nekonečná všech řada se černala cestou mezi zasněženými vrchy, vinula se jako obrovský had vzhůru, dolů a zase do vrchu. Namáhavě, těžko. Byloť neschůdno i koním, i lidem. Sněhem se brodili, do závějí zapadali, smekali se, upadali. Byl mráz, a potem se zalévali, z koní se kouřilo. Těžká zbroj byla dvojnásob těžká na horských stezkách.

Nejeden rytíř, složiv se sebe odění, kráčel pěšky vedle svého koně. A pěší umdlévali, zastavovali se. Ale rytíř, jenž jel v předních řadách v kroužkové brni, statečný markrabí Albrecht, řečený Medvěd, a vedle něho pán snědé líce a černých vlasů, v plné zbroji, sám Otík Černý, jen kupředu kynuli a pobízeli.

Tak dospělí výše a již dolů se spouštěli klikatou, neschůdhou cestou, až přední houfy i valný voj se dostaly na dol. Tam v chlumeckém oudolí stálo již české vojsko v úplném šiku. Nad houfy se třepetaly korouhve zářícím mrazivým vzduchem a nad ně nejvýše praporec sv. Václava, praporec všeho vojska. Kaplan Vít jej držel, maje na sobě brnění a přílbu; s ním kolem praporce stálo dobře sto českých pánů s tasenou zbraní, a probošti, kaplané, všichni bedlivá stráž posvátného znamení.

Zraky všech Čechů před se hleděly, kde proti nim stál nepřehledný šik nepřátel. Konce jeho nedozírali, všecko údolí se jím hemžilo, a nesčetné blesky od zbraně a zbroje míhaly se nad tím ohromným, černavým mračnem. Nastala chvíle rozhodná; všem zabušilo srdce před těžkým, nerovným bojem.

Vtom kdosi vykřikl, vzhůru ukázal, a hned všichni pohlédli k nebesům, kdež zářícím vzduchem plul veliký orel. Na mocných perutích, široko rozepjatých, nesl se nad českým vojskem a letěl vpřed, přímo k německým vojům. Jak z úžasu ztichl všeliký hlas a hluk, slyšeli všichni skřek velkého orla. Proti Němcům letěl, proti nim křičel, jako by cítil svou kořist.

Ještě nezaniklo dobré to znamení, a slyš, mohutný zvuk se ozval nad českým vojskem. Zazvučel zvonu hlas a za ním se rozhučel zvonů velebný hlahol a nesl se nad hlavami všech.

Vše žaslo. Tajemný zvuků proud dojímal vše a všechny povznášel. Kněz Vít u vytržení pobledl v tváři, a z očí mu vytryskly slzy. Unesen pohnutím hleděl k nebesům a vtom zvolal do ticha plného posvátné hrůzy:

„Ó bratři! Pán Bůh je s námi. Ó buďte stálí! Stálí! Vizte tam! Vidíte sv. Václava v nebeské záři, sedí na bílém koni, v bělostném rouše a drží kopí s tím praporcem a bojuje za nás. Hleďte, vznáší se nad námi, přejasný — — Svatý Václave, dědici české země!“

Všichni žasli, oči, ruce k nebi obraceli, mnozí radostí ronili slzy, všichni vtom jedním pomyšlením zapěli ze srdce, s pohnutou myslí: „Hospodine, pomiluj ny!“ Údolím daleko, do svahů zavátých strání zvučela velebná píseň, dědictví předků. A jak zahlaholila, kynul s koně kníže Soběslav mečem a všecko vojsko zpívajíc, nadšeno, dychtivo bitvy vyrazilo proti nepříteli.

Zpěv zanikl v bitevní bouři. Bouřila údolím, kde se vojska srazila. Němci se statečně bili, ale nevydrželi. Nemohli. Jako příval vrazili na ně Čechové, zpředu voj hlavní, pak do boků zálohy. Tepali, bili nepřítele, „červenou sukni“ mu stříhali, tiskli ho zpět do úvozu. Němci tam vraženi stáli jako zeď a nemohli ni vpřed ni vzad. Padali v zuřivém boji. Sníh kolem se barvil do ruda, prolitá krev však stydla hned mrazem, stydla na šatech, na sněhu, na zbrani i na samých ranách.

I začali Němci prchati a zahazovati štíty. Prchl, kdo mohl, nebo do sněhu meč zarážel, o milost, o život prosil a v zajetí se dával. Tak také meziborský biskup i halberštatský, tak hrabě z Lara, i sám markrabí Albrecht Medvěd. Ale ten, jenž byl původa té války, Ota černý, ležel mezi zabitými. Počet jich byl veliký. Čechové zbili na pět set jmenovaných,^[2] ostatní nepočítajíc.

S hrůzou hleděl z vrchu císař Lotar na děsnou porážku svých; a pomoci jim nemohl. Již i na něj se valilo nebezpečenství. Jíž i sám pomýšlel, dáti se na ústup s těmi, kteří mu zůstali. Ale bylo již pozdě. Čechové založili mu všecky cesty, a probíti se nemohl, nemaje sil. Bez vůle Čechů ani noha by neprošla. Císař byl obklíčen, zajat se všemi svými.

Nezbylo než žádati o mír. Jindřich Grojský musil k českému knížeti prosit, aby přišel k císaři. I šel tam Soběslav a jednal velkomyslně. Když císař jej uznal knížetem, když uznal i právo svobodné volby, směl volně odejíti. A tak smutně se vrátil do Němec s ostatkem vojska. S ním přikvačil smutek do Němec a nejvíc na saskou zemi. Ta ztratila na české půdě nejvíce mužů a z tolika vznešených rodů.

Ale vesele táhlo od Chlumce do Čech vítězné vojsko s přemnohou kořistí. Radostné zprávy letěly před ním; všude s úžasem naslouchali o divné pomoci boží, o znameních, o sv. Václavu a jeho praporci a mluvili, že ani otcové, ani dědové neměli jsou takové cti, jaké tou chlumeckou bitvou Čechové dobyli. Nevýslovná radost byla po vší zemi, a s velikou ctí a slávou vítali v Praze statečného knížete Soběslava a jeho vojsko.

Ta chlumecká bitva slavně jest vybojována osmnáctého dne měsíce února léta od narození Páně tisícího stého dvacátého šestého, kteréhož léta také nejjasnější kníže Soběslav znovu vystavěl na hoře Řípu kapli sv. Jiří. A tu kapli pak vysvětil Zdík, kostela olomouckého biskup, syn ctihodného letopisce našeho Kosmy.

III.

A ještě ať zvíte o jiném slavném vítězství našich předků, též o zázračné pomoci za toho boje a podivném vidění, jež přitom měl Jan, syn Svojslavův.

To bylo léta 1260, kdy český král Přemysl II. bojoval s Uhry, s jejich králi Belou a mladším Štěpánem. Dlouho proti sobě ležela obojí vojska na poli Moravském, dole v rakouské zemi na březích Moravy řeky. Na pravém Češi, na levém Uhři a jejich spolčenci, Poláci, Rusové, Charváti a Srbové a Srbové z bosenské země, Valaši, sekelští Madaři, i Tataři a divocí Kumáni, jimž také říkali Plavci, i Turci chovaresemští. A všech bylo sto a čtyřicet tisíc a ještě více, síla veliká, zvláště jízdného lidu.

Český král měl jenom sto tisíc mužů. Z těch sedm tisíc bylo českých jezdců od hlavy do paty v kroužkové a plátové brní na koních také železem krytých. A byli v Přemyslově vojsku Čechové, Moravané, Slezáci a něco pomocných Němců z Rakous a Branibor a Němci a Slovinci z korutanské země.Jiránkový he oáča ho znamenitých pánů českých a moravských, pan Vok z Rožmberka, nejvyšší maršálek českého království, Jaroš z Poděhus, pražský purkrabí, ten opatroval zemskou korouhev na kopí sv. Václava, a kounického rodu Heřman z Rychnova, podkomoří, a nejvyšší komorník Bavor ze Strakonic, též Vilém z Poděbrad a Zdislav ze Šternberka, pak pana Záviše z Falkenštejna otec, Budivoj z Krumlova, a jiní Vítkovici a páni českých a moravských rodů. S nimi pražský biskup a olomoucký a také někteří němečtí rytíři a knížata z říše.

Tak ležela obě vojska proti sobě a řeka proudila mezi nimi.

Žádnému se nechtělo brodit se na druhý břeh před tváří druhého, aby nevzal od něho škodu. I míjel den po dni, a když týden již minul, smluvili se králové vzájemnou smlouvou, již stvrdili přísahou, aby Čechové v určitý den, jenž byl jedenáctý měsíce července, ustoupili dál od řeky a nazejtří, dne 13., aby Uhři volně a bez překážky přebředli na jejich břeh, pozejtří pak, 13., v den sv. Markéty, aby svedena byla rozhodná bitva.

Tak sjednáno, tak svatou přísahou stvrdili uherští králové a jejich velmožové. Ale přísah svých nedbali a proti ujednání, když nalezli brody sobě příhodné, přeplavili se Uhři hned v noci na druhý břeh a tu pak s bezčíslným počtem dne dvanáctého a dne třináctého udeřili na Čechy.

Ti, spoléhajíce na smlouvu a přísahy, ničeho se nenadáli a na boj se ještě nechystali. Jich vojsko nebylo ani všecko pohromadě, neboť mnohé houfy se rozjely na pícování. A tak jakmile Uhři se na ně obořili, dostali se Čechové v nebezpečenství velmi veliké. Uher je půlkruhem obklopil, sám silnější.

Nejprve padl strach na Čechy, když sálavým vzduchem zahřměl zběsilý pokřik Kumánů, když na koních hrnuli se jako nesmírné mračno kobylek, až se třásla země. Ale jak Čechové zazpĺvali „Hospodine, pomiluj ny —“, jak nejvyšší purkrabí v železných mužích pozdvihl zemskou korouhev, strach rázem spadl ze všeho vojska a mužsky začali boj.

A kamkoliv se pak pan Jaroš z Poděhus s praporcem obrátil, všude nepřátelé ustupovali, couvali, obraceli se na útěk, a železní muži nedošli žádného ourazu, ani jejich koně.

Když se ta zuřivá bitva začala, bylo odpoledne a dusno, až mrtvo, viděli ti, již stáli za valným vojskem v záloze, úžasnou věc:

Nad zástupy českého vojska pěších i jízdních, nad spoustou helmic, nad praporci houfů, zjevil se pojednou veliký pták, nesa se na rozpjatých křídlech. Byl to orel, ale bělostný, barvy bělejší nežli sníh, a hlava mu zářila zlatem i hrdlo, a světlost byla kolem něho.

Vznášel se nad českým vojskem, a zrovna nad korouhví sv. Václava. Nad ní poletoval, kdekoliv v kolotání a víření vražedné bitvy se mihla a vlála nesená nejvyšším purkrabím.

A bělostný, zářivý pták, nastojte, počal růsti a rostl, peruti jeho se šířily šíř a šíř, až se rozpjaly nad veškerým železným šikem. Zpod ohromných perutí padl na něj stín jakoby z mraku a halil jezdce i koně. Jen praporec sv. Václava zůstal jasný a světlý, a zlatý jeho hrot zářil a svítil za šera stínu sám jediný a hořel tajemným světlem jako blesk paprsku nad spoustou vojska. —

Pak rázem pohasl, bělostný orel v povětří zmizel a žhavé slunce svítilo zase na všecko vojsko. To v hodinu nešporní, kdy Moravským polem hřměl jásavý pokřik českého vojska, kdy ve mračnech prachu hnali se Uhři divokým útěkem, ve zmatku nazpátek k řece, Kumáni-Plavci, Tataři, Maďaři a všechno jejich vojsko, kdy v šíleném strachu skákali všichni do Moravy, aby se dostali na druhý břeh. Ale hynuli ve vlnách, v proudu, koně i lidé a tak, že stavili tok řeky, že přes houfy jejich mrtvol mohli Čechové snáze na druhý břeh, zmocnit se bohatého ležení a hojné kořisti uherské. —

* * *

Do té uherské války, když na jaře nastávala, chystal se také Jan, Svojslavův syn, statečný zeman. Ale když si koně, zbraň a zbroj všechnu připravil, upadl do těžké nemoci.

Tak nemohl do sedla, a musil na lože. Tu přeletěl nejeden týden. Ale nejvíce ho trudilo, a proto teskný býval, že nemohl s králem svým na vojnu, a pak, že nešly z pole do jeho dvorce žádné noviny, jichž se nemohl dočekati.

Jednou, všechen dvůr odpočíval ještě v jitřním šeru, upadl v těžký záchvat, takže přátelé u jeho lože myslili, že nastala jeho hodina. Zsinaloť mu líce, přivřené oko jako by haslo a bolestnými vzdechy zvedala se prsa.

Pak utichl, ležel, až líce se počalo měniti; oživlo barvou, rty se usmály a vtom otevřel oči, zplna a jasně, čile se vztyčil, a sedě na loži, promluvil hlasem radosti plným:

„Děkujte Bohu! Velebte ho, jakož já ho velebím. Děkujte a slyšte, co jsem té chvíle viděl. Pryč jsem byl na poli v boji, viděl jsem náš český lid, ale nedobře šikovaný proti Uhrům. A ti znenadání na naše uhodili, a zle bylo… Až se mi srdce chvělo úzkostí. A vtom zhlédl jsem, ó slyšte, v jasné záři svaté dědice: nejprve sv. Václava v lesknoucí se brni a přílbě na hlavě. Po boku měl meč ve zlaté pochvě plné perel, a v pravici nesl svůj praporec. A za ním sv. Vojtěch v biskupském rouše, pak sv. Prokop opat, ten měl berlu v ruce, a naposled kráčelo pět bratří mučedníků^[3] v řeholním rouše.

Sv. Václav se ohlédl na sv. Vojtěcha a Prokopa a na všechny, i řekl, zřetelně jsem slyšel:

‚Naše vojsko mdlí, protož pojďme jemu na pomoc.‘ Jak to pověděl, obrátil praporec proti nepřátelům, kteříž všichni se pak obrátili a prchali, když naši do nich statečně bili zpívajíce tu sladkou písničku: ‚Hospodine —‘“

Jan Svojslavův sepjal ruce a všichni kolem jeho lože se divili a pravili:

„Jistě dal dnes Pánbůh vítězství našemu králi!“

Pak, když došly zprávy z pole, a vojsko se vrátilo z vojny, ukázalo se najisto, že Jan Svojslavův měl to vidění u vytržení mysli na úsvitě toho dne, kdy Čechové na Moravském poli dobyli slavného vítězství nad Maďary, a to dvanáctého dne měsíce července léta od narození Páně 1260, jak svrchu již psáno. —

IV.

Praporec sv. Václava zmizel za bouří, jež stíhaly naši vlast, a není paměti, jak za své vzal, za které doby. Jen pověst těší, že nebyl zničen rouhavou rukou, že se nestal kořistí cizích, nýbrž že je ve vlasti a zase tam, kde býval a odkud byl před věky vzat v čas hrozného nebezpečenství na záštitu a povzbuzení českého vojska: v hrazeném kostelíku vrbčanském.

Tam však již neodpočívá v bývalé schráně, nýbrž v bezpečnější, ale také nedostupnější: v chlumku pod kostelem, v pevném sklepení na mramorovém stole. Ticho tam; řinčení zbraně umlklo i hrdin hlas. Ale v šero té kobky, jímž svítí zlatý hrot svatého praporce jako naděje v temnotách protivenství, zaléhá shora ohlas bitevních zpěvů: „Hospodine, pomiluj“ a „Svatý Václave, vojvodo české země“ a svědčí, že potomci nezapomněli, že živa v nich odvaha a že neustanou zápasiti pro právo této země a pro jazyk otců. —

---

1. Tehdejší hranice Čech.
2. vznešených, šlechticů.
3. Benedikt, Matouš, Izák, Křišťan a Jan bratři řeholní, poustevníci v krajinách polských, r. 1004 umučení od loupežníků. Ostatky těchto mnichů přenesl kníže Břetislav I. z Hnězdna zároveň s ostatky sv. Vojtěcha a bratra jeho Radima (Gaudentia).