Staré pověsti české (1959)/Kutnohorští havíři

Staré pověsti české Alois Jirásek
O Žižkovi	Kutnohorští havíři	Bílá paní

Údaje o textu
Titulek:	Kutnohorští havíři
Autor:	Alois Jirásek
Zdroj:	JIRÁSEK, Alois. Staré pověsti české. 3. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1959. s. 199-210.
Licence:	PD old 70

I.

Za Žižky se dostala Kutná Hora do české správy. Tenkráte prý tam ve Vlašském dvoře razili groše s českým lvem a nápisem na, jedné straně:

Groš Českého lidu

A na druhé straně s obrazem archy, kalicha a s nápisem:

Pro slávu boží bojujícího.

Tehda se nanovo naplňovalo Libušino proroctví o Horách: sešlyť podruhé a podruhé se opět povznesly. To zvláště za Jiříka blahé paměti, pak za krále Vladislava Jagellonce.

Nejeden nový couk^[1] objeven, nejeden nový důl založen, mnohé šachty prohloubeny a mnohé štoly ve skále vysekány. Tovaryšstvo^[2] se množilo, doly se havíři jen hemžily a zbožný jejich zpěv rozléhal se z četných kaven^[3]. Požehnání kovu a díla bylo znát i na městě. Hory se vzmáhaly, zvelebovaly. Stavěly se domy a v tu dobu budoval na Horách Matěj Rejsek slavné své dílo, chrám sv. Barbory^[4]. V městě zemané se usazovali, cizinci, kupci sem hojně dojížděli; živo a hlučno bylo po všech ulicích a placích a nejšumněji ve Vlašském dvoře, kde úřadovali nejvyšší mincmistr Českého království, hofmistr horní, perkmistři, důlní písaři a jiní jeho úředníci, kde také měl svou kancelář královský urburéř^[5]‚ a kdež občas i sám král sídlel. —

Pod jejich kancelářemi a pod královými skvostnými pokoji byly sklepy plné drahého kovu i dílny mincířů a pregéřů, kde ze stříbra v hutích vytaveného a v pruty ulitého razili lesklé české groše.

Hory Kutné kvetly a byly prvním městem po Praze. Tenkráte, za Vladislava II., vzpomněli si Horníci^[6] na věrné Čechy, kteří proto, že přijímali pod obojí způsobou, byli před lety^[7] od Němců městem tehda vládnoucích do dolů nemilosrdně a většinou za živa vmetáni. I dobývali v starých dolích kosti těch Čechů, nejvíce v šachtě za Kouřimskou branou, aby je poctivě pochovali. Tu také, div divoucí, nalezeno tělo, ač necelé, a to tělo mělo prý tak čistou a líbeznou vůni jako výborná myrha.

Z toho byl shon a pohnutí po všem městě a jedním hlasem o tom mluvili, že to tělo spočívající již léta letoucí v hluboké šachtě má tu vůni na znamení boží milosti a že jistě je Chodkovo, Jana Chodka, někdy kouřimského faráře, který zmučen se svými kněžími byl sem jako sta jiných Čechů uvržen.

Ten podivný nález stal se r. 1492; po tomto zbožném pohnutí nastalo záhy jinačí vzrušení. Bouřky na Hory uhodily, a to z hlubin země, kde vřela nespokojenost, kde chudý člověk dobýval těžkou prací bohatství a blahobyt bohatým a mocným. Lůno země vydávalo tolik rudy, že královská komora mohla míti hojnost stříbra a lid dosti výdělku. Lakota však několika lidí hřešila i na králi i na dělnících. Neposílaliť horní úředníci všechno stříbro do Prahy a havířům ještě na mzdě utrhovali.

Hluboko v zemi, v pusté tmavé štole, kterou mrkalo zarudlé světlo čadícího kahanu, pracoval havíř v perkytli pilně a neúnavně, lámaje šliglemi^[8] a fimolem^[9] vzácnou rudu. Jindy konal klidně a stále těžkou tu práci. Nemělť hrubě starostí, ledaže někdy v té samotě, v šeru a v mrkavé záři maně ustal, ucho přiklonil, když znenadání se tím mrtvým tichem ozval cizí hlas, volající ho jménem, táhle a smutně třikrát za sebou, nebo že se ohlédl, nevychází-li z hlubin tmavé štoly „kováříček“^[10] v havířském oděvu, s kahancem u pasu, se šliglemi v rukou, mužíček jiskrných oček, jenž tuze rád kovkopy škádlil, ale také na dobrou rudu vodil. —

Teď měli havíři jiné starosti. Tvrdá panská křivda je hnětla, že jim úředníci za těžkou, klopotnou práci stále na mzdě utrhují. Již sotva polovici bývalé mzdy dostávali, ač na práci jim nijak nepoleveno. Za tu skrovnou mzdu nemohli horníci již náležitě o své rodiny pečovati; leckdes už měli nouzi.

I vřelo v srdcích všech. Stěžovali si navzájem a žádný se netajil tím, nač při jídle myslí, na čem se rozhodoval, tak že nemůže dále zůstati, že nemůže a nesmí býti, aby oni chudli a páni úředníci a nákladníci^[11] hor bohatli. Také o krále se starali. Viděliť a rozuměliť, co se rudy a ryzího kovu v dolech vytěží, co se čistého stříbra vytaví, a jak o mnoho méně úředníci posílají do Prahy!

Nejprve žádali o nápravu. Ale ani horní úředníci, ani šepmistři a starší obce jich nevyslyšeli. Ano ještě přísně proti nim nastupovali. Když se horníci scházeli, aby porokovali o svých stížnostech, rozháněl je městský rychtář se svými biřici nebo žoldnéři z Vlašského dvora. Proto se havíři tajně smluvili a dohodli se, že pošlou posly ku králi, jenž tenkráte meškal v Uhrách na budínském hradě.

Dychtivě v rozčilení čekali, s jakou se tito jejich důvěrníci vrátí. Doufaliť, těšiliť se, že král, až o jejich strastech uslyší, dá alespoň všecko vyšetřit, aby se přesvědčil, aby právo mělo průchod.

Poslové, jak tajně vyšli z Hor, rovněž tak tajně se vrátili. Bylo večer, července měsíce, léta 1496.

Kdekdo chvátal k Vlašskému dvoru, na prostranství před ním. Sběhli se tam všichni mužové, kteří nebyli v dolech, i mnoho žen. Mnozí se již těšili, že páni ve dvoře uslyší divné noviny, po těch že zkrotnou.

Páni však nezkrotli, ale havíři také ne, ač noviny z Uher byly proti nim. Král pro ně nic neudělal, nic se jich neujal, vždyť havířských poslů ani neslyšel. Nepustili jich k němu. To byla ta zpráva z Uher, které se nenadáli; a poslové doložili, jak jsou všichni u Jeho Milosti očerněni, že jsou u krále v nelásce, že jim tam dvořané řekli, aby raději domů spěchali, aby neuvázli ještě u vězení.

Poslové ani nedomluvili. Kolem jako když z čista jasna zabouří. Divoký křik zklamání a hněvu vyrazil ze všech hrdel. Sta, tisíce pěstí se zvedlo a hrozilo proti Vlašskému dvoru, na tisíce hrdel ho klelo a spílalo, tam že jsou buřiči a lháři a zloději, že jen utiskovat a očerňovat dovedou. —

Když se na cimbuří hradní zdi ukázal důlní písař a chtěl k zástupům promluviti, zahlučela bouře nanovo a tak, že se písař narychlo vytratil. Ani sám mincmistr nepořídil. Když je ‘vyzýval, aby se rozešli, křičeli na něj, ať jim zjedná slyšení u krále, aby se jim stalo po právu, jinak že nechají hor, ať si páni v nich sami dolují. —

Všude po městě zavírali dveře a okenice, všude se lekali a trnuli a celou noc sotva kdo oka zamhouřil.

Bouřiliť havíři po celou noc, rojili se, chystali se na cestu, vyváděli ženy i děti z příbytků, sháněli, svolávali ty z tovaryšstva, kteří byli ještě v štolách a při horní práci.

Ani královští úředníci, ani šepmistři nemohli jim zabrániti, nemohli jich rozehnati. Nestačiliť jejich zbrojní pacholci na tolik tisíc rozvášněných, pobouřených mužů. Ba starší města i páni ve Vlašském dvoře i měšťané byli rádi, že se tovaryšstvo klidí; báliť se, že nastane krveprolévání a že město vyhoří. —

Jako by temné proudy se valily, tak hrnuli se havíři za ranního šera kutnohorskými ulicemi pod praporcem, se svým náčiním, mnozí se zbraní, ven k bráně, a všichni zpívali hlasem, až se okna třásla, píseň: „Věrní křesťané, silně doufejte o Kristově večeři.“ Zpívali ji, ač dle nařízení králova nebylo dovoleno ji zpívati pod ztrátou hrdla.

Havíři táhli z města, na šest tisíc jich bylo, táhli, až se zastavili na vrchu Špicberku mezi Malínem a Kaňkem. Tu se utábořili a tu hned jak jim starší nařídili, kopali příkop kolem svého ležení a vyhazovali násep. —

Na Horách Kutných se ztišilo, ale neuspokojili se tam. Strach z horníků zůstal a strach, že velká pohroma stihne doly, že zůstanou bez dělníků. A páni ve Vlašském dvoře i šepmistři byli popuzeni tou hornickou opovážlivostí. Chtěli je k práci donutit, chtěli je také ztrestat a pokořit. I psali, rychle psali a listy pečetili, královští úředníci i šepmistři, a listy jízdním poslům dali, kteří na bystrých koních je roznášeli v různé strany.

II.

Minul den, druhý, třetí a potom opět den, a horníci pořád tábořili ve svém okopu na chlumu. Pořád čekali, že páni z Hor za nimi sem pošlou jednat, aby se vrátili, aby se zas ujali díla, že za to nabídnou nápravu. Nikdo však nepřišel, nikdo se na cestě neukazoval. Již nastal večer pátého dne. Na náspu kolem ležení stály stráže, mladí havíři ozbrojení; bděli a hlídali.

A v táboře bratří z tovaryšstva, zvláště starší, usínali v starostech. Tušili, že Horníci něco strojí, a počítali, že se již dlouho na chlumu neudrží; docházely zásoby. Pozdě usnuli, noci však nepřespali.

Strhlť se k ránu pokřik. Stráže z valu „vzhůru“ volaly, že se blíží nějaký veliký houf. Jak starší vyběhli na valy, zhlédli v ranním šeru temný zástup pěších i jízdních. Přicházeli od půlnoci, od Kolína.

Vtom z jiné strany valu voláno, že je vidět jiný houf, že jde jim do boku, od Čáslavi. Jen dořekli, a již se vyvalil z města, z Hor, početný zástup, havířům směrem zrovna do zad, a z tohoto zástupu zaléhalo bubnování a polnice hlas, a praporec se nad ním vnášel, tak jako nad oněmi, kteří přicházeli ze sousedních měst.

Již bylo zřejmo, že všichni táhnou na tovaryšstvo, že je zatahují a skličují ze všech stran. Dostaliť čáslavští a kolínští měšťané z Hor hrozné zprávy o havířích, jak se chystají na mordy, že chtějí zničiti šachty a všechny doly. —

Ještě se pomocné houfy na úpatí rovnaly a řadily, vtom nové silné oddělení zbrojenců přitáhlo; ti z Poděbrad přibyli a mnoho jízdných bylo mezi nimi. Když na úpatí zarazili, to se již rozednilo, poznali havíři na hoře, že nový ten houf vede hejtman poděbradského královského hradu, Oněk Kamenický z Topic. —

Vysoké ležení havířů bylo obklíčeno, úpatí jako zatopeno; hemžiloť se vojskem protivníků. Na čtyři tisíce se jich tu shluklo a spojilo. Havíři na hoře za náspy stáli v houfech, jak je starší rozdělili, se zbraní a kladivy v ruce, čekajíce na útok nepřátel. Usnesliť se, že sami boje nezačnou. Prositi však nebo se vzdáti nechtěli.

Než některým připadlo, že by měli jednati, ne s Horníky, ale s poděbradským hejtmanem, to že je králův úředník a že s Milostí královskou jednává. Oněk Kamenický že jistě neví, co se stalo na Horách, proč sem vytrhli. Kdyby mu vše vysvětlili, snad by se jich ujal a vymohl jim, že by mohli ke králi, nebo že by snad on sám jejich stížnosti králi oznámil.

A hle, poděbradský hejtman v plné zbroji vyjel ze svého houfu a zamířil sám přímo k jejich zákopům! I vyšli mu starší vstříc před násep a tu jeden z nich, šedobradý Opat, jenž pokaždé za tovaryšstvo mluvil, vyložil hejtmanovi, že nechtějí krveprolití, toliko jen svého práva a jmenovitě, aby je slyšel Jeho Milost král.

„Je-li tomu tak,“ pravil hejtman, „pojďte se mnou na Poděbrady a já vám u Jeho Milosti opatřím, čeho si přejete.“

„Šli bychom rádi,“ vece Opat, „ale bojíme se o hrdlo.“

„Nic se vám nestane, věřte mi na slovo a pojďte.“

Tu starší, spoléhajíce na jeho šlechtické slovo, dohodli se, že půjdou. I oznámili tovaryšstvu vše, co ujednáno, rozloučili se se svými rodinami a šli: Opat a bratr jeho Viktorin, Šimon a Pruša, také bratří, Duchek, Černý, Kůžel, Holý Želvův, Ondřej Němcův, Vít Krchňavý, Lana z Hloušky, Mládek a Klad. Ostatní pak tovaryšstvo se svými rodinami nastupovalo cestu zpátky do Hor, aby tam vyčkali, až bude jejich pře u krále vyjednána, jak jim slíbeno.

Starší tovaryšstva brali se s Oňkem Kamenickým a jeho lidem k Poděbradům. Nejednou se ohlédli v tu stranu k Horám; před se hleděli nevesele. Nešliť s plnou důvěrou, neměli žádné jistoty a byli v panské moci.

Ale věřili, že bude rytíř ve svém slově státi.

Když přibyli na Poděbrady, vykázal jim hejtman zámeckou ratejnu za obydlí a dal je vším potřebným slušně opatřiti. Zámeckým nádvořím se mohli volně procházeti. Ze zámku však, do města, nesměli a nemohli. Svoditý most byl celý den vytažen.

Třetího dne vzal je na krátký výslech a slíbil jim, že ihned vyšle dva jízdné posly ke králi s písemnou zprávou, zatím aby měli strpení; jakmile přijde zpráva od krále, a bohdá že dobrá, že jim ihned oznámí. —

Zprávu zatím už poslal; ale jsa od Kutnohorských uplacen, poslal takovou, jakou již předtím královští úředníci z Vlašského dvora králi poslali. Oněk Kamenický psal o havířích jako o nebezpečných buřičích, a že by třeba Hory Kutné, ten klenot Jeho Milosti a celého českého království, zmařili a zhubili. Nežli se poslové vrátili, zajel si na Hory a tu pánům v povděk oznámil, co učinil, co se stane, že král na tuto jeho zprávu havíře jistě hrdla odsoudí, ať jen páni těm svým havířům rubáše chystají.

I chystali, ale nejprve dosti stříbra poděbradskému hejtmanu, a pak tajně třinácte popravních rubášů, bílých, plátěných, starším havířského tovaryšstva. Když se vrátil z Poděbrad, přiharcovali poslové z Uher. Přijeli samý večer, a havíři o nich nezvěděli. Nazejtří povolal si hejtman Holého, Ondřeje Němce a Víta Krchňavého. Žádal jich, aby se vypravili na Křivoklát, že tam uhodili na rudu a rádi by zvěděli, co na ní je, tak aby ji prozkoumali, jsouce rud a kamení dobře znalí.

Havíři tak oklamáni, uvěřili, a rozžehnavše se s druhy na brzkou a bohdá již lepší shledanou, vydali se na cestu. Netušili, že se s ostatními již neshledají, že jejich průvodce veze o nich purkrabí křivoklátskému Uriášův list, že mají na Hrádku^[12] býti popraveni, a že proto vzal s sebou do vozu tři popravní rubáše.

Když ti tři odjeli, dal si hejtman ostatních deset, nevědoucích do té doby, co poslové z Uher přivezli, třetího dne zavolati. Bylo záhy zrána, v pátek, jenž byl den po sv. Vavřinci^[13]. Starší tovaryšstva se divili, proč tak časně je pán volá; snad že právě poslové přijeli. Tak se těšili.

Než neuvedli jich do kanceláře, ale na dvůr před pavlač nesoucí se na třech obloucích zrovna u hejtmanovy kanceláře. A kolem nádvoří, na němž ještě spočíval ranní stín, ale nad nímž se vypínaly věže a střechy zalité již zlatou září srpnového jitra, stáli kolem dokola pacholci, všichni v plné zbroji, s oštěpy v rukou. Bylo jich mnoho.

Starší se zarazili, zvláště když jim nařízeno, aby zůstali tu na dvoře před pavlačí. Dlouho však nečekali. Z kanceláře vystoupil sem Oněk Kamenický z Topic v černém sametovém klobouku s černým pérem a zlatou šňůrou, v černém kabátci i v černých nohavicích; za ním Žďárský, rychtář města Poděbrad, a zámečtí úředníci.

Hejtman, drže list v rukou, oznámil přísná havířům, že Jeho Milost král ráčil již svou vůli oznámiti a poručiti, aby všichni, jak tu stojí, i ti, kteří na Křivoklát byli posláni, byli, jelikož buřiči, na hrdle trestáni.

Horníkům, starým i mladým, ztuhla krev, oněměli; ne leknutím, ale nad tou nepravostí do nebe volající, jak ten hejtman ohavně, lstně s nimi jednal. Pak vykřikl jeden, všichni a křičeli všichni pobouřeni, jaký je hanebný proradce, tak že stojí na svém slově, je-li dobrý^[14].

Oněk, chmurný jako mrak, mlčky pokynul; žoldnéři se chopili havířů a odvedli je zpět do ratejny, kde již stáli kati, dva, Sochor, zámecký a Kolouch, městský, oba se svými holomky. Tam se musili odsouzení obléci v bílé, popravní rubáše, tam k nim přišlí také dva kněží, aby je připravili na poslední cestu.

Nedlouho poté, bylo devět hodin ráno, spoutali je, dva a dva, a vedli ze zámku. Kamenický hejtman jel na koni v čele početného zbrojného houfu; s ním kráčel rychtář Ždárský se svými biřici.

Zatím se rozneslo městem, co se v zámku děje, a již veliký shluk lidí sešel se a kráčel za smutným průvodem.

Všichni reptali na rozsudek, ještě více však na hejtmana, a všichni také srdečně litovali ubohých odsouzených, kteří v bílých rubáších, bosi, kráčeli žalostnou cestou. V očích se jim zatmívalo a umíráček zněl jim jako z mlh.

Šli před se jako u hrozném vidění. Strašný ten konec přikvačil tak náhle, tak znenadání. Nikdo z nich na něj ani nepomyslil, neboť je hejtman skoro až do té chvíle utěšoval, že bude dobře.

Za to všecko bezpráví ještě smrt! A děti, ubohé děti doma a manželky! Toť by byla ukrutnost! Není možná! Tak se jim v pobouřeném nitru ozývalo. Ale ta potupa, rubáš bílý, ten zvonu hlas. — Ale to vše jistě jen na postrach. Páni je chtějí ztrestati hrůzou smrti. Na místě však, až dojdou, oznámí hejtman milost. Tak pomýšleli, tou poslední jiskřičkou naděje se utěšovali. —

Minuli poděbradský pevný zámek v rovině při Labi, přešli most, minuli Kluk vísku a došli na smutné místo v lukách, mezi obcí polabeckou a klukovskou. Stará hruška rozkládala nad stínadlem veliký svůj koš; šíře ještě rozložitý dub, jenž se nad ní vysoko vypínal. Mocné jeho haluze při spodku nízko se skláněly, skoro až k trávníku.

U toho dubu zarazil průvod, u toho dubu vzkřikl s koně poděbradský hejtman na kata Koloucha:

„Spravuj!“

Jediné to slovo mařilo poslední naději. Již viděli havíři, že nepůjdou nazpátek. Vše kolem, všecko je hrozná pravda, nic není na postrašení. Sem byla poslední cesta, tu je poslední zastavení, a pak — věčnost. —

Hněv potuchl; žal a lítost zkormoutily srdce havířů, a jejich mysl, nechavše prachu pozemského, povznesla se k nebesům. Tam jediné byla spravedlnost. Jako by si řekli, poklekli najednou a jali se z té duše se modliti:

„Bože Otče, kterýž víš a znáš jednoho každého křivdu, rač rosu nebeskou seslati, ať obmyje tuto naši nevinnou krev!‘

Pohnutý hlas jejich zněl hlubokým, smutným tichem. Všichni v zástupu byli jati lítostí. I kat Kolouch. Maje v rukou meč už obnažený, mrštil jím pod hrušku a v pohnutí, pobouřen vzkřikl:

„Nebudu spravovati!“

A tak kat Sochor, nemoha hejtmanu, svému pánu, odpírat, vystoupil a konal, co nemilosrdný velitel poroučel.

První poklekl Šimon, starší, pod jednou z mocných větví rozložitého dubu. Vznášela se nad ním jako baldachýn. Jeho zelenavým přísvitem a stínem bleskl se katův meč. Proud krve vysoko vystříkl a zkropil, zalil dubovou větev tak, že s ní jakoby po lijavém dešti rudé krůpěje hojně krápaly. —

Po Šimonovi klekl Průša, mladší jeho bratr, pak Černý, pak Opat a bratr jeho, všech deset jeden po druhém. Když poslední klesl bezduch do trávy zalité krví, ukázal se náhle na jasném nebi mráček. A ten se úžasně šířil a rostl, až vyrostl v ohromnou černavu, jež zaklopila všecko nebe. Z temna mraků zahřímalo jako božího hněvu hlas, vichřice vjela rázem do starého dubu, do hruše, zalomcovala jejich korunami, že se jejich haluze zmítaly a prudko se rozšuměly.

Lid na stínadle vzpomněl na modlitbu nebohých havířů, Jež sotva dozněla; křižoval se, strachy domů utíkal a všichni vyděšeně opakovali:

„Boží soud! Toť boží soud!“

„Bůh je vyslyšel! Těch nevinných hlasy vyslyšel!“

Sotvaže mrtvé havíře do vykopané jámy zahrabali, strhl se déšť, hrozný, lijavý déšť. Hejtman sám, jak na zámek ujížděl, sklouzl se ve bráně s koněm a povalil. —

Lijavec šuměl celý den, celou noc, a zase den a noc a tak bez ustání devět dní a devět nocí, v jednom neustále, až přeschlí potokové se rozvodnili v řeky, až proudy vod strhaly pole a vymlely rokle kolem Poděbrad a Hor Kutných. —

Tou dobou byla již poprava na Křivoklátě také vykonána. Všichni tři však tam nezahynuli. Vít Krchňavý, když jeho dva druhové byli již sťati, roztrhl sobě vazbu a omráčil kata hrubým kamenem. Pak utekl do lesů a byl zachráněn.^[15]

III.

Ale ti, kteří tak nespravedlivě a krutě s horníky naložili, nezůstali bez trestu.

Král Vladislav, jenž byl také králem uherským, vrátil se z Uher zase do Čech, doslechl se od spravedlivých lidí čiré pravdy o tom poděbradském soudě. Jakmile přijel na Hory Kutné, kdež se ve Vlašském dvoře zdržoval, obeslal si poděbradského hejtmana, Oňka Kamenického, vyslechl jej přísně i báňské úředníky. Také Vít Krchňavý, jenž jediný ze svých druhů se zachránil, byl před soud povolán, aby vydal svědectví, jak páni s ubohými horníky nakládali. Oněk Kamenický z Topic a také jiní úředníci byli na skřipec nataženi, neboť tvrdě zapírali, a tu královský hejtman trápení nevydržel. Zemřel na mučení. Také všechny ostatní, kteří měli účastenství v jeho zločinu, stihl spravedlivý trest.

Hory však od té ukrutné popravy nevinných havířů nešly za mnoho let a téměř na mizinu scházely. Na stínadle pak, kde havíři skonali^[16], stala se podivuhodná věc. Na dubě, pod kterým se poprava stala, rostly od té doby žaludy divného, neobyčejného tvaru: mělyť podobu havířské kápě. Rostly však jenom na jedné haluzi toho dubu, na té, kterou krev popravených postříkala a která od té doby měla zardělé listí.

Stávalo se, že v čas neúrody nebylo na celém mohutném koši starého dubu ani žaludu, dotčená však větev měla je vždy. Žaludy v podobě havířské kápě staly se vzácnými. Zblízka i zdaleka si pro ně chodili, na památku si je odnášeli, ano, do stříbra, do zlata je zasazovali a nosili je jako amulety na hrdlech, domnívajíce se, že jich budou chránit před kouzly a čáry nebo že jim štěstí přinesou.

Podobné žaludy nerostly nikde, na žádnem dubě vyjma dub u vsi Kluku, kolem něhož kutnohorské havíře vedli na popravu. Starý pak dub na stínadlech stál při kostelíku až do druhé polovice osmnáctého století^[17], kdy jej hrozná vichřice vyvrátila a porazila. Mladší jeho druh, u klucké obce, vykopán roku 1842.

---

1. Pramen nebo žíla rudy.
2. Havíři celkem.
3. Kolny, v nichž se kovkopové scházeli a modlíce se nebo zpívajíce, čekali, až dojde na jejich šichtu, což jim klepáním oznamováno.
4. Chrám sv. Barbory založen asi v pol. 14. stol. dle plánu neznámého stavitele. Války husitské stavbu přerušily a pokračovalo se v ní teprve až za Vladislava II. Mistr Hanuš vedl stavbu od r. 1483. Od r. 1489 slovutný Matěj Rejsek z Prostějova až do své smrti r. 1506. Po něm od r. 1512—1523 Beneš z Loun. Po Benešovi vedlo několik mistrů stavbu chrámovou, až mistr Mikuláš ukončil stavbu, ač dle prvotního plánu nebyla celá, r. 1553. Došlyť peníze a důchody.
5. Správce urbury neboli důchodu královského z hor.
6. měšťané horští.
7. R. 1419 a 1420.
8. Větší a menší kladívko (želízko a pemrlice).
9. Fimol, ostrý železný klín.
10. Pídimužík zvící lokte.
11. Nákladníci sluli ti z měšťanů, kteří vlastním nákladem pavovali, tj. z hor těžili. Dobyté střfbro, později rudu, musili prodávati minci a hutím královským.
12. Křivoklátě
13. 11. srpna.
14. šlechtic.
15. Kdo se tenkrát obránil katu, nesměl býti zadržán aniž stíhán a ušel smrti.
16. Pražský měšťan Ondřej Prachovec vystavěl tu r. 1515 dřevěnou kapličku. Když pak sešla, zbudovali tu Poděbradští s Kutnohorskými kostelík Panny Marie r. 1662. V kostele tom uložili kosti popravených havířů. Od času Leopolda I. býval tu poustevník. Za císaře Josefa II. kostelík zrušen a prodán. Poděbradští však, kteří ho koupili, zachovali jej a obnovili. Na popravu havířů připomínají v něm dvě sošky havířů a dva obrazy popravy s nápisem. Nade dveřmi kostelíka je nápis podávající zprávu také o dotčené popravě. Nápis ten udává, že se ta poprava udála u přítomnosti také „vévody Münsterberského“. Ale v tom je omyl. Jindřich kníže münsterberský, syn Jiříka krále, neměl v uvedených událostech žádného účastenství.
17. Do r. 1777.