Staré pověsti české (1959)/O Přemyslovi

Staré pověsti české Alois Jirásek
O Libuši	O Přemyslovi	Libušina proroctví

Údaje o textu
Titulek:	O Přemyslovi
Autor:	Alois Jirásek
Zdroj:	JIRÁSEK, Alois. Staré pověsti české. 10. vyd. Praha : Jos. R. Vilímek, 1930. s. 38-42.
Licence:	PD old 70
Související:	Poslání o Přemysla a nalezení jeho, Proroctví Přemyslovo a Sňatek Libuše a Přemysla, založení Prahy v Dalimilově kronice
Související články ve Wikipedii: Přemysl Oráč

Bylo za první jeseně, v sluneční, tichý den. Libušin kůň šel bystře, určitým krokem; nikdo z mužů ho nevedl, ni slovem neřídil. Šel jistě tak jako by kráčel ke svému chlévu, až mužové žasli, až víry došlo domnění, tou cestou kůň že poprvé nejde, že kněžna jízdou příšernou často tu jezdila za večerníhi soumraku a zase zapěly kury, že se vrcela do svého dvora.

Ani na krok nevybočil bělouš z cesty. Nic ho nesvedlo s jeho dráhy. Nejednou minuly stádo koní se pasoucích; jich veselý řehot ho vítal a vábil. Než bělouš kráčel dál, ni v pravo ni v levo zraků neobracuje. Když pak v širém poli zasedli pod planou hruškou nebo ve slabém stínu rudokmenné sosny, aby si odpočinuli, kůň kněžnin tiše postáv, sám první zase vykročil na další cestu.

Tak přejeli hory a pláně, až třetího dne se blížili k dědině mezi stráněmi, kraj úzkého dolu, jímž řeka tekla. Když už dojížděli, vběhl jim jakýs chlapec v oustrety. Toho se zeptali pravíce:

„Ej, dobrý chlapečku, to-li jsou Stadici? A je-li v nich muž jménem Přemysl?“

„Jsou, to jsou Stadici,“ řeklo jim pachole. „A tam hle Přemysl v poli voly pohání.“

Spatřili opodál muže vysoké postavy, an v lýčených střevících za pluhem statně kráčel a pobízel ostnem spřežení strakatých volů. Jeden z nich měl hlavu bílou, druhý byl od čela po hřbetě bílý a měl zadní nohy též jako sníh. I jeli k oráči širokou mezí a když se mu přiblížili, zastavil se kněžnin kůň, pak se v ráz vzbočil, vzepjal, radostí řehtaje. A pak se zas na přední spustil, sehnul hlavu před malým oráčem, jenž zarazil pluh a zastavil voly.

Vladykové vzali s bělouše knížecí roucho: sukni dlouhou, vzácnou kožešinou lemovanou, drahý a krásný plášť i převlaky, přistoupili k Přemyslovi a nízko se mu klaníce, pozdravili ho.

„Muži blažený, kníže nám bohy souzený, buď zdráv a vítej! Pusť voly, rouchy změň, na kůň se rač posadit a s námi jeti. Kněžna, Libuše a všechen národ Čechův ti vzkazují, abys s námi přijel a přijal vládu tobě a tvým potomkům souzenou. Zvoliliť jsme tebe za svého soudce, ochránce a knížete.“

Přemysl mlčky poslouchal, mlčky pak zabodl do země otku, kterou měl v ruce, a pustil voly. Jho jim snímaje, pravil: „Jděte, odkud jste přišli.“

Jen to vyřkl, a již se vznesli a zmizeli oba mžikem. Pod dědinou zanikli ve velké skále, jež se jim otevřela a hned zase zavřela, že nebylo po nich ani stopy.

K poslům pak Přemysl takto promluvil:

„Žel, že jste tak ráno přišli. Kdybych byl mohl tuto roli doorati, byla by po všecky časy hojnost chleba. Ale že jste si pospíšili a mně mé dílo přerušili, vězte, že bude v zemi často bývati hlad.“

Zatím jakoby země dala suchému ostnu v ráz mízu a život. Počalť lískový prut pučeti jako na jaře v keři, a hned také tři odnože vyhnal, tři ratolesti, na nichž se zelenalo svěží listí i mladé ořechy.

Poslové žasli, vidouce ten div divoucí. Než Přemysl jich prosil, aby podle něho ke stolu usedli, a zval je na snídani. Obrátilť pluh a vzav z meze lýčenou kabeli, vyložil z ní pecen a sýr na jasnou radlici na slunci se svítící.

„Toť ten železný stůl, o kterém Libuše mluvila!“ Tak si každý z vladyků v duchu připomněl a žasl. Jak s Přemyslem kol pluhu snídali a z jeho džbánu pili, uschly dvě ratolesti na lísce a hned opadaly; třetí však rostla kvapem a bujně do výše i na šíř. Z toho až bázeň hosti pojala. Ukazovali si ten div a ptali se Přemysla, čeho to znamená, že dvě z těch haluzí zhynuli a jenom jediná zůstala.

„Toť vám povím,“ Přemysl vece. „Vězte, že z mého pokolení začnou mnozí panovati, ale toliko jediný pán a vladař ostane.“

Pak se ho poslové ptali, proč ne na mezi, ale na železe jí.

„Proto jím na železném stole,“ odvětil zvolený kníže, „abyste věděli, že rod můj bude železný u vládě. Železo však u vážnosti mějte! Jím v čas pokoje role orejte, v čas zlý se jím proti nepříteli chraňte! Dokud Čechové budou míti takový stůl, nepřátelé své přemohou. Když pak cizozemci ten stůl jim odejmou, Čechové pozbudou své svobody!“

Tak pověděv, vstal a šel s posly do dědiny rozžehnat se se svým rodem nyní tak poctěným a povzneseným^[1]. Oděn pak v knížecí roucho s blýsknavým pasem, obut obuví knížecí vsedl na bělouše, jenž pod ním opět vesele zařehtal. Když pak cestou se vladykové Přemysla ptali, proč vzal s sebou kabelu a střevíce z lipového lýčí, odpověděl:

„Na to jsem je dal vám a dám na věky uschovat^[2], aby moji potomci věděli, odkud pošli, aby živi byli v bázni a lidi sobě svěřených netiskli z hrdosti, poněvadž jsme si všichni rovni.“

Když pak cestu dokonali a již již přicházeli k Vyšehradu, vyšla jim Libuše vstříc v stříbrolesklé čelence, se vzácnými korály jantaru a chalcedonu na bílém hrdle. Šla v bělostné říze, krásná a vznešená, a radostné pohnutí zářilo jí z očí, které již z daleka vyhlížely Přemysla na bělouši v čele poselstva. S kněžnou šly její dívky, šli dvořané a nejpřednější ze všech rodů, kteří tu jako všechen valný sněm čekali na poselstvo a nového knížete.

I zaradovali se všichni, jak ho shlédli, sličného, statného muže. Nejvíce mladá kněžna, jež vídala ženicha na Budči. Nyní si podali pravice a blaženi vešli do hradu; s nimi všechen národ u velikém veselí, a za jásotu všech posazen Přemysl na kamenný stolec knížecí. I slavili nového knížete i sňatek jeho s Libuší. Slavili jej v podhradí i na hoře na hradě. Tam dvořané a hosté zasedli ke stolům na veliké síni na prostorném dvoře a hodovali.

Jedli hojná jídla a pili hojně medoviny, pili a pěli nebo naslouchali pěvcům, jak hráli na struny a zpívali staré zpěvy o hrdinách a bojích zašlých dob. Slavili volbu, slavili sňatek za dne, slavili jej dlouho do noci za svitu ohňů a smolnic.

A když ohně pohasly, a nad lesy se již zardívalo ranní zoře, ještě zvučel Vyšehrad, ještě zvučelo podhradí hlučným veselím, a ranní vítr nesl jeho ohlas za řeku ke tmavým lesům stopeným v bělavé mlze.

↑ Potomci rodu Stadiců žili v Stadicích až do času krále Václava I., jenž prý stydě se za svůj selský původ, tak Dalimil vypravuje, dal „rod svůj ze Stadic vyhnati a ves Němcům dáti“. Ještě po dnešní den zachovala se ve vsi zplna již (tj. r. 1894, pozn. vydav.) německé, česká jména: role nad polem Přemyslovým slula „popluží“ a vodě vesnicí tekoucí „potok“ říkali. V Stadicích byl od nepaměti svobodný dvůr, majetek královský. Jan Lucemburský jej zastavil, Karel IV. pak zachoval z něho sobě a budoucím králům českým tak zvané Přemyslovo pole a nařídil, aby majetníci Stadic odváděli každého roku i o korunovaci ke dvoru královskému do Prahy ořechy z ořeší Přemyslova. Pole Přemyslovo neboli „Královské“ prostírá se na jihozápad od Stadic při cestě trmicko-hliňanské. Ještě počátkem osmnáctého století leželo ladem. Domnívalť se lid, že osení na něm by nebylo požehnáno. Nyní tu stojí pomník r. 1841 hrabětem Ervínem Nosticem zbudovaný. Na pomníku čte se nápis: ZDE OD PLUHU PŘEMYSL K WÉWODSTWJ POWOLÁN WZDĚLANÝ MDCCCXLI. Pomník ten se vypíná na místě, kde někdy se zelenalo Přemyslovo ořeší. Bývalo dřevěným plotem ohrazeno. Na tom ořeší rostly velké ořechy, z nichž prý žádný nebyl ani prázdný, ani červivý. Asi před padesáti roky keř uschl, ale odnože z něho dařily se na zahrádce jednoho mlýna při řece Bílině. Povodeň však strhla r. 1845 tu zahrádku a zničila také lískový keř. Východně od Stadic ukazuje se skála, v níž prý Přemyslovi voli zmizeli. Za řekou pak asi tři sta kroků severně ode vsi jen pod vysokými lípami tak zvaná Přemyslova neboli „Královská“ studánka.
↑ Kosmas kronikář svědčí, že lýčené střevíce Přemyslovy „chovají se na Vyšehradě v komoře knížecí až podnes a na věčné časy“. Když bývala knížata na Vyšehradě nastolována, ukazovány jim a lidu Přemyslovy střevíce z lýčí. Tak se také dálo i pak o korunovacích králů, až o korunovaci Václava I. opominut ten obyčej z jeho vůle. Střevíce samy zachovaly se na Vyšehradě až do 15. století, až do husitských válek.

[1] Potomci rodu Stadiců žili v Stadicích až do času krále Václava I., jenž prý stydě se za svůj selský původ, tak Dalimil vypravuje, dal „rod svůj ze Stadic vyhnati a ves Němcům dáti“. Ještě po dnešní den zachovala se ve vsi zplna již (tj. r. 1894, pozn. vydav.) německé, česká jména: role nad polem Přemyslovým slula „popluží“ a vodě vesnicí tekoucí „potok“ říkali. V Stadicích byl od nepaměti svobodný dvůr, majetek královský. Jan Lucemburský jej zastavil, Karel IV. pak zachoval z něho sobě a budoucím králům českým tak zvané Přemyslovo pole a nařídil, aby majetníci Stadic odváděli každého roku i o korunovaci ke dvoru královskému do Prahy ořechy z ořeší Přemyslova. Pole Přemyslovo neboli „Královské“ prostírá se na jihozápad od Stadic při cestě trmicko-hliňanské. Ještě počátkem osmnáctého století leželo ladem. Domnívalť se lid, že osení na něm by nebylo požehnáno. Nyní tu stojí pomník r. 1841 hrabětem Ervínem Nosticem zbudovaný. Na pomníku čte se nápis: ZDE OD PLUHU PŘEMYSL K WÉWODSTWJ POWOLÁN WZDĚLANÝ MDCCCXLI. Pomník ten se vypíná na místě, kde někdy se zelenalo Přemyslovo ořeší. Bývalo dřevěným plotem ohrazeno. Na tom ořeší rostly velké ořechy, z nichž prý žádný nebyl ani prázdný, ani červivý. Asi před padesáti roky keř uschl, ale odnože z něho dařily se na zahrádce jednoho mlýna při řece Bílině. Povodeň však strhla r. 1845 tu zahrádku a zničila také lískový keř. Východně od Stadic ukazuje se skála, v níž prý Přemyslovi voli zmizeli. Za řekou pak asi tři sta kroků severně ode vsi jen pod vysokými lípami tak zvaná Přemyslova neboli „Královská“ studánka.

[2] Kosmas kronikář svědčí, že lýčené střevíce Přemyslovy „chovají se na Vyšehradě v komoře knížecí až podnes a na věčné časy“. Když bývala knížata na Vyšehradě nastolována, ukazovány jim a lidu Přemyslovy střevíce z lýčí. Tak se také dálo i pak o korunovacích králů, až o korunovaci Václava I. opominut ten obyčej z jeho vůle. Střevíce samy zachovaly se na Vyšehradě až do 15. století, až do husitských válek.

[1]

[2]