Stará vojna
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Stará vojna |
| Podtitulek: | Vesnický obrázek |
| Autor: | Jaroslav Hašek (jako Jan Hašek[red 1]) |
| Zdroj: | Národní listy roč. 42, č. 258. str. 1 Národní knihovna České republiky |
| Vydáno: | 28. 02. 1902 |
| Licence: |  PD old 70 |
Došlo také na Martina Kruliše. Odebral se i on k poslednímu a nevyhnutelnému „assentu“, jak v přirozeném svém humoru nazýval ukončení pouti vezdejším životem, aby rozmnožil stále vzrůstající armádu nebeskou. Byl Martin tak zvaná „stará vojna“, který prodělal celou periodu bojů pod zbožňovaným otcem Radeckým a jedním z těch, kteří uninkuvše štastně smrti, za povinnost si uložili, aby slávu stařičkého maršálka i udatné armády v ústním podání přenášeli s pokolení na pokolení. „Obšit“, sešlý vojenský „mundúr“ a „metál“ prsa jeho zdobící byly celým jeho jměním, s nímž se po mnoha letech vrátil do rodné obce své. A přišel jako na zavolanou. V tu právě dobu uprázdněno bylo místo obecního strážníka a spolu polního hlídače, a Martin uznán byv výborem obecního blaha jednohlasně za nejzpůsobilejšího kandidáta, dosazen byl na tento vynikající úřad. Po celé téměř čtvrtstoletí zastával úřad naň vznesený s uznáníhodnou horlivostí, nehledě na různé ty poklesky, při nichž ovšem sama patronka jeho úřadu, spravedlnost, ne jedno, ale obě oči často musila zamhouřiti. Jaký ale také div? Bylť Martin jenom obyčejným smrtelníkem, a jako takový nádoba křehká, slabostem podléhající. Jednou ze slabostí těch bylo, že si rád „zavdal“, slabost to nikoliv dědičná, ale z vojny přinesená. Tam zvykl si Martin vypíti každého dne na lačný žaludek „čtvrťák“ zamilovaného svého nápoje a zvyku toho přidržel se pak po celý život. Stávalo se ovšem někdy, že toho „zavdávání“ bylo trochu přes míru, zvláště když Martin oslavoval výroční dni prodělaných vítězných bitev, jichž skutečný počet z pochopitelné příčiny spíše ještě rozmnožoval. V takových chvílích oživla v něm opět stará vojenská krev a on, jsa jak náleží v ráži, rozpovídal se o bezpočtukráte již vypravované historii rozličných těch „feldcuků“ a „patálií“, při nichž ovšem vždy vynikající úlohu hrála „artillerie“, která to vždy „vytrhla“ a tak celou vojnu vyhrála. Býval Martin sám artilleristou a nestrpěl proto, aby snad i lecjakýs laik „artillerii“ nějak zlehčoval.
Jinou slabou stránkou Martinovou bylo také, že si, jak se říká, potrpěl na náležitý titul, k jeho osobě se vztahující. Z této také lidské slabosti jak náleží dovedl kořistiti Tonda Válkův, široko daleko známý poběhlík, který stále nějakou práci hledal, ale nikdy žádné nenašel. Znal přísnost Martinovu, zejména proti osobám žebrajícím a se potulujícím skoro neúprosnou. Zapadl-li však na svých potulkách do obce, v níž Martin pořádek a disciplinu udržoval, věděl ihned, jak si pomoci. Spatřiv Martina, s čepicí v ruce rychle k němu se přihnal a postaviv se před ním co nejuctivěji, spustil: „Poníženě prosím, pane „vachmajstr“, líběj být tak laskav a dovolej mi, abych si směl něco vyprosit. Již celé tři dni nic do mého žaludku nepřišlo. Hledám práci nějakou, ale marně. To zajisté asi sám vědí, že v nynější všeobecné „krízi“ těžko se jeden někde uchytí. Proto jich ještě jednou prosím, pane „vachmajstr“, nechaj mě několik čísel oběhnout, abych si mohl něco vyprosit.“ Martin změřil jej potom od hlavy k patě, načež se obrátil a v jinou stranu odcházel. Tonda měl vyhráno a mohl zcela bezpečně všecka čísla v obci bez jakéhokoli nepříjemného vyrušení „obrazit“. Stáří a ubývající autorita byly asi příčinou, že byl Martin po tak dlouhé službě dán na „odpočinek“. Aby však ho degradace tak nebolela, jakož i aby obecni chléb nadarmo nejedl, ustanoven byl správcem obecního „arsenálu“, chovajícího v sobě mimo několik kusů starého náčiní hasičského i šest moždířů, z nichž měl Martin, jako znalec v oboru tom na slovo vzatý, při různých slavnostech k slávě boží i rodné své obce rány vypalovat. Novou tu službu pokládal za jakés vyznamenání, byl hrdým na ni, a netřeba podotýkati, že zastával ji poctivě a s náležitou dovedností. A bylo také milo podívati se na něho, když o slavných dnech takových odvážel milon svou „batterii“ i s příslušnou „municí“ na obecním trakaři na vykázané ke střelbě místo a usadiv ji náležitě, v přesně odměřených chvilkách, jako po vojensku, ránu za ranou vypaloval. V okamžicích takových připadalo mu, že nachází se ve slavných dobách u Novary nebo Santa Lucie. Samo sebou se rozumí, že po odbyté kanonádě nezapomněl Martin na obvyklé „občerstvení“ a přihýbaje si jak náleží ze známého „čtvrťáku“, zářil radostí a pýchou, když všichni bez rozdílu obdivovali se střelecké jeho dovednosti. Pro pokročilé stáří nemohl konečně ani tuto, takřka k srdci mu přirostlou službu zastávati. Odcházeje na úplný odpočinek, vymohl si Martin na příslušném místě slib, aby mu při odchodu z tohoto světa vypáleno bylo na poslední cestu po ráně z každého kusu drahé jeho „batterie“ do hrobu. Přání tomu bylo také vyhověno a tak Tomeš Klimšův, vyučenec Martinův, při odchodu jeho na onen svět poslední přání jeho svědomitě vykonal. Tak rozloučil se „stará vojna“ s nade vše dražší mu „batterii“, již byl by snad s sebou i do hrobu vzal, kdyby to jen bylo možné bývalo.
Redakční poznámky
Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.
- ↑ Povídka je, zřejmě omylem, podepsána „Jan Hašek“; je však považována za dílo Jaroslava Haška a byla zařazena např. do svazku 10 jeho sebraných spisů z r. 1957. Viz Haškovu bibliografii.