Stříbro na hladině/XXIV

Stříbro na hladině
XXIII	XXIV	XXV

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola XXIV
Autor:	Marie Nováková
Zdroj:	NOVÁKOVÁ, Marie. Stříbro na hladině. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	České Budějovice: Růže, 1970
Licence:	PD old 70

Maya si přeje, aby slunce vůbec nezapadalo. Aby se čas zastavil. Dny jejího pobytu u Olsenů však přímo letí a Maya se tajně vkrade do lékařova pokoje, aby se podívala, jestli na stole neleží obálka, která má přinést rozhodnutí o jejím příštím osudu. Ještě není, ale bude tam jistě.

Maya jde k Hoodovům, aby ještě užila Maryina přátelství.

„Pojedu do pensionátu,“ svěřuje se jednou, když její srdce je příliš těžké.

„Jsi ráda?“, zeptá se Mary.

Maya zavrtí hlavou.

„To věřím,“ přisvědčuje Mary, „já bych tam také nešla.“ Mladá divoška se jen otřásá při myšlence na bydlení v internátě a na přísné učitelky.

Maya se usměje tomu, jak si Mary vysvětluje její nechuť k odjezdu.

„Ale pojedu. Pan doktor si to přeje.“

„Tak to jo,“ kývá s porozuměním Mary, „to musíš.“

„Pan doktor je hodný člověk a myslí to s vámi dobře,“ přidá paní Hoodová.

„Já vím,“ šeptne Maya, „a jsem mu vděčna.“

Odchází ještě více rozbolestněna. Vždyť Mary ani její matka nechápou, že ztrácí podruhé domov.

Jenny si Mayi vůbec nevšímá. Maya to přijímá s ulehčením a Olsen hledí, aby nebyly nikdy dlouho spolu pohromadě. Zásobil Mayu knihami, ta je však odkládá jednu po druhé. V její mysli straší jen dopis, který musí přijít.

A přišel. Jednoho rána říká lékař: „Zítra pojedeme, dovezu tě tam autem,“ dodává na vysvětlenou.

Nebude aspoň cesty vlakem plné cizích tváří. Skládá všechny své věci a chodí jako bez ducha.

„Nebuď smutná, neodjíždíš navždycky,“ těší ji stará paní, ale je jí do pláče. Tak si Mayu zamilovala.

Maya už všechno přijímá trpně, v noci však spí neklidně. Zdá se jí o táboře u Severní řeky, o tom, že kouzelník zabil jejího otce Šedého Orla. Probouzí se s tlukoucím srdcem a unavena.

Přemýšlí o svém snu. Zastydí se. Často teď vzpomínala na svůj rodný kraj na severu a náhle se jí zdá, že to byl pokyn mocného ducha jeho lesů, který jí připomněl, že přes všechny změny tkví kořeny její bytosti v té zemi, kde se narodila. Snad by se měla vrátit k Severní řece. Víra v božstva Indiánů a v duše jejich předků nezmizela. Pod nánosem vzdělání je uspán celý ten dřívější primitivní život, jehož přítomnost si Maya v poslední době začíná uvědomovat.

„Jsi připravena?“ ozve se za ní lékařův hlas.

„Ano,“ hlesne Maya.

„Měj se hezky, děvenko,“ říká paní Olsenová a líbá ji na čelo.

Maya nemá daleko do pláče.

„Rychle,“ naléhá Olsen, aby měl už loučení za sebou. Jenny se na Mayu jen zvysoka podívá a vítězně se usměje. Snad se bláhově domnívá, že znova získá lásku svého muže.

Konečně vyjedou.

Začíná pršet. Těžké kapky hnané větrem narážejí do oken a vydávají křaplavý zvuk. Rozstřikují se na skle a tvoří obrazce potrhaných pavučin a stírač mezi nimi kreslí malý vějíř obroubený lesklými perličkami.

Silnice ubíhá liduprázdnými vesnicemi.

Z cizího města Maya nic nevnímá. Projedou mnoha ulicemi plnými lidí a vozidel, až zastaví před vysokým domem.

„Jsme zde, Mayo.“

Proběhnou deštěm do dveří. Vyjedou zdviží do prvého poschodí. Maya se nechává trpně vést.

Slyší, že Olsen mluví s několika lidmi, kteří si ji prohlížejí a za nějakou chvíli sedí proti vysoké staré dámě a odpovídá na její otázky.

Zdá se, že je překvapena způsobem její mluvy.

„Učila jste se hodně, že ano?“

„Ano, mnoho,“ Maya slyší svůj hlas jako z dálky.

Stará dáma přísně kývne.

„Zkusíme to s vámi. Snad to půjde.“

„Jistě to půjde,“ vloží se do rozmluvy lékař. „Maya je neobyčejně nadaná.“

Ředitelka se zatváří odměřeně.

„To se uvidí,“ řekne suše, „klademe dosti velké požadavky na inteligenci našich žaček a ještě větší na jejich chování.“

Lékař se ukloní.

„Pak jste nemohla najít lepší chovanku.“

Ředitelka vstane.

„A ještě něco,“ Olsen se jí podívá pevně do očí. „Byl bych nerad, kdyby zde má chovanka nějak trpěla pro svou rasovou příslušnost.“

Olsen mluví tvrdě a ředitelka z toho cítí, jak mu na Maye záleží.

„Snad to nebude zprvu bez obtíží,“ přiznává, „ale jistě se dá v tom směru mnoho udělat.“

„Snažně o to prosím,“ říká Olsen nesmlouvavým přízvukem a vyjde ze dveří.

Maya ho jde ještě vyprovodit dolů. Jdou po schodech, aby cesta trvala déle. Ale i schody jednou končí. Venku bez ustání prší.

„Sbohem,“ Maya mu podává studenou ruku. Olsen ji podrží ve své.

„Na shledanou, Mayo.“

Maya stojí na dešti tak dlouho, dokud jeho auto nezmizí za rohem ulice. Pak ji pohltí chladná chodba vysokého domu.

První noc stráví Maya na loži s otevřenýma očima. Leží v místnosti, kde je asi deset lůžek a na každém hluboce oddechuje jedna dívka. Jsou všechny mladší než ona, veselé a plné zvědavosti.

Její příchod přijaly s údivem a nerozhodností.

Maya složila své věci na vykázané místo a pak zůstala stát uprostřed děvčat, která se znova dala do řeči.

Neříká nic. Má ještě plné oči Olsenova domu a zahrady, ještě snad vidí mávající šátek Mary Hoodové a smutné tváře jejích bratrů. Znova prožívá deštivou cestu sem.

„Jé, ona je němá!“ ozve se z hloučku a děvčata se rozchechtají.

Maya na nich spočine černýma zneklidněnýma očima.

Některé ztichnou a zvážní. Ze skupiny vystoupí vysoká dívka s nehezkým obličejem a řekne měkkým melodickým hlasem:

„Ani se nám nepředstavíš? Vždyť nevíme, jak ti máme říkat. Já se jmenuji Edith.“

„Já jsem Maya Olsenová,“ promluví tiše Maya.

„Ona je Dánka,“ ozve se zas ten posměšný hlas, který ji prohlašoval za němou. „Holky, jestlipak víte, že jsou v Dánsku taky Indiáni!“

Několik dívek se rozesměje. Edith se na ně zamračí.

„Přestaňte!“

Neušlo jí sevření Mayiných rtů. Vezme ji za ruku.

„Nevšímej si jich, Mayo, však přijdou k rozumu.“

Edith si nevšímá šuškání svých spolužaček a vede Mayu k svému stolu. Ukazuje jí knihy, z kterých se bude učit, a obrázek své starší sestry, která prý je známou zpěvačkou a je nyní na turné v Evropě. Je na tom obrázku krásná a Maya se diví, jak mohou být sestry tak odlišné. Edith má hřmotnou postavu s neobratnými pohyby, hnědé vlasy a pihy v obličeji. Má však pozoruhodný hlas a prozrazuje Maye, že také zpívá.

„Ale neříkej to děvčatům,“ šeptá, „ony si myslí, že zpěvačka musí být vždycky hezká.“

„Já myslím, že napřed musí umět zpívat,“ usměje se Maya.

Edithina tvář se rozzáří a skoro zkrásní. Maya si získala její náklonnost.

Dny ubíhají, padá sníh a slunce už se pomalu vrací.

Maya dostává krátké lístky od doktora Olsena. Je na nich vždy pár vlídných slov a pozdravení. Také paní Olsenová někdy napíše. Maya odpovídá dlouhými dopisy.

Nikdy se však nezmíní o tom, jak se jí všechny dívky straní, jak odmítají přibrat ji ke svým zábavám. Snad Edith by se nestyděla být její přítelkyní, Maya ji však sama vlídně, ale vytrvale odmítá, aby se jí ostatní nesmály, že kamarádí s Indiánkou.

Přes ujištění, která dala ředitelka doktoru Olsenovi, cítí Maya stále víc a víc, že společnost dospělých ji bude přijímat jako vnucenou vetřelkyni. To už nejsou děti, kterým je jedno, s kým si na trávníku hrají.

Indiánská princezna jí tu říkají a Maya chodí mezi nimi obklopena hradbou samoty. Je to den ze dne horší.

Častěji a častěji se v její mysli objevují obrazy z tábora od Severní řeky, myslí na své dětství pod stanem, na Zpívajícího Luka a na dlouhou pouť k bílému misionáři. A pak už letí obrazy jako film. Letadlo, Syn Větru a jeho přítel a dál a dál, až skončí stiskem ruky a tichým na shledanou.

Vrátit se! Buď k Olsenům, nebo na sever. Zde není její domov.

Na vánoce přišla knížka a pozdrav. Za pobytu u Olsenů se Maya naučila vnímat kouzlo křesťanských svátků. Cítí v nich lásku, i když stále věří v bohy svého kmene. Zalije ji horká vlna radosti.

Čte se zatajeným dechem a její prsty se tisknou ke knize jako k podávané dlani. Tráví nad ní všechny své večery, čte znovu a znovu a umí ji skoro zpaměti.

Pak stojí u okna a dlouho hledí do osvětlené ulice.