Stříbro na hladině/XVIII
| Stříbro na hladině | ||
| XVII | XVIII | XIX |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Kapitola XVIII |
| Autor: | Marie Nováková |
| Zdroj: | NOVÁKOVÁ, Marie. Stříbro na hladině. Národní knihovna České republiky |
| Vydáno: | České Budějovice: Růže, 1970 |
| Licence: |  PD old 70 |
Každý den přichází k Olsenovům usměvavý starý pán v brýlích a učí Mayu všemu, čemu se učí bílé děti ve škole. Maye se otvírají nové obzory. Slunce na nebi už není pro ni božskou bytostí, nýbrž hvězdou, která svým teplem dává život lidem i rostlinám. Přestože již to ví, neztrácí pro ni Olsen – Muž, který má slunce na hlavě – nic ze své důstojnosti kouzelníka. Ten sedá často vedle Mayi a se zájmem poslouchá její bystré odpovědi a zvědavé otázky.
Hraje si trochu na otce. Stará se o Mayu a má radost z každého jejího pokroku. Často myslí na Northa, který mu prorokoval, že jeho snaha vychovat z malé divošky vzdělaného člověka hanebně ztroskotá. Nyní už si Olsen nezapírá, že je to skutečně pokus. Přesadil květinu do jiné země a hle, ujímá se.
„Co bys chtěla, Mayo?“ ptá se, protože vidí na její tváří nějaké přání.
Dívka ho vezme za ruku a vede ho k pianu. Pokaždé, když hraje paní Olsenová, napjatě poslouchá a několikrát se již odvážila sama sáhnout na klávesy. Když zazněl tón, snažila se nalézt místo, odkud přichází.
„Co bys chtěla slyšet?“ ptá se lékař a usedá na otáčivou židli.
Maya se zamyslí.
„Může Syn Větru hrát všechno, co chce?“
„Zajisté, mohu hrát všechny písně, které znám.“
„Může Syn Větru hrát o tom, co mluví lesy a voda?“
Olsen se nerozhodně dotkne klávesnice a pátravě se na ni zadívá. Stýská se jí, nebo se jen tak vyptává?
Maya se usadí vedle něho. Složí ruce do klína a zdá se, že chce naslouchat i očima, tak se jí rozzářily.
Lékař chvíli vzpomíná a pak se pokusí zahrát jednotvárné melodie, které zpívají domorodci v táboře u Severní řeky. Pomalu nalézá správný rytmus a Maya se na židli začíná pohybovat, jako když tančívala své pomalé tance kolem ohně, když ji někdy dívky přibraly ke svým hrám.
Olsen vidí její vytržení a nápěv opakuje. Maya si tichounce šeptá slova. Pak se uklidní a čeká, až lékař dohraje.
„To byla píseň večerního ohně,“ říká mu.
„Stýská se ti, Mayo?“ ptá se lékař jemně.
Maya zavrtí hlavou
„Chtěla bych slyšet píseň lesů a vody,“ opakuje své původní přání. Olsen už nezná žádnou jinou píseň Medvědích Indiánů.
„Nevím, jak zpívají lesy a voda,“ říká a Maya se na chvíli zarazí, že Syn Větru také něco neumí Ale ne, to není vůbec možné.
„Syn Větru zapomněl,“ ozve se nesměle. „Les zpívá hlasem ptáků, šelestem prchající zvěře a bouřlivými větry. A voda má takový hlas, jako když se udeří kovem do ledu.“
„Kovem do ledu?“ diví se Olsen, „a jak zní led?“
„Jako když zpívá dítě,“ vysvětluje Maya, „slabým, vysokým hlasem.“
„Ale tak přece zpívá les, ptáci v něm,“ Olsen se diví Mayiným myšlenkám
„Ano,“ odpovídá Maya hlubokým hlasem, „vždyť řeka protéká lesem a na jejích březích hnízdí mnoho ptáků.“
„Chtěla by se Stříbrná Květina vrátit do stanů svého kmene?“
Olsen často promluví Mayinou rodnou řečí. Snaží se v ní zachovávat nejkrásnější vzpomínku na starý domov. Maya chvíli přemýšlí. Pak zavrtí hlavou.
„Kouzelník by mě zabil.“
„Je to blázen,“ myslí si Olsen a nahlas říká. „Zpívající Luk by tě bránil.“
Zkoumá, jestli Maya ještě vzpomíná na svého přítele.
„Zpívající Luk je statečný muž, ale kouzelník je jeho otec.“
„Myslíš, že by tě nechal zabít?“
Maya pokrčí rameny. Pak náhle vyhrkne.
„Což nechtěl zabít tebe, a byl jsi jeho přítelem!“
„Ty o tom víš?“
Olsen byl až dosud přesvědčen, že o té příhodě nikdo neví. Maya přikývne.
„Pověděl ti o tom Zpívající Luk?“
„Ne, sama jsem viděla.“
„A co jsi viděla?“
Olsen neví nic o Mayině účasti na té příhodě.
„Tebe a syna kouzelníkova. Ty jsi spal a on ti přinášel nápoj smrti.“
„A co dál…“
Maya vyhýbavě sklopí zrak.
„Vím vše, co ví Syn Větru sám.“
Olsen se na ni zadívá. Ale Maya předejde Jeho novou otázku.
„Ctila jsem to v ohni a ve vodě,“ říká jako tenkrát, když se vypravila se Zpívajícím Lukem do boje. Přistoupí k oknu a otevře je. Hluk ulice vpadne do pokoje, zaplaví Jej a chvěje se mezi jeho stěnami. Je to hlas jiného života, který nedovoluje dlouho vzpomínat.
„Děkuji za píseň,“ řekne Maya už anglicky.
Kouzlo se rozplynulo.
„Prosím,“ usměje se Olsen a dodá: „Myslím, že si máš dělat nějaké úlohy.“ Je to napůl otázka, napůl rozkaz.
„Ano,“ přisvědčí Maya a dveře za ní tiše zapadnou.