Stříbro na hladině/XIII

Stříbro na hladině
XII	XIII	XIV

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola XIII
Autor:	Marie Nováková
Zdroj:	NOVÁKOVÁ, Marie. Stříbro na hladině. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	České Budějovice: Růže, 1970
Licence:	PD old 70

Dny ubíhají.

North a Olsen se pomalu připravují k odletu.

„To nám to uteklo, člověk by si tu skoro zvykl.“

„Já už jsem si skutečně zvykl,“ říká Olsen, „ale dlouho bych tu stejně nevydržel.“

„Co budeš dělat, až se vrátíme?“

Doktor pokrčí rameny.

„Ještě nevím, podle toho, jestli s sebou povezu Mayu.“

„Ještě jsi nepustil z hlavy tu bláznivou myšlenku?“

Olsen se přimračí.

„Ty myslíš, že je to skutečně bláznivý nápad?“

North přikývne.

„Určitě. Maya je inteligentní, mnoha věcem se naučí, její duši však nepředěláš, ta zůstane stejná, jako je dnes.“

Olsen se umíněně zakousl do svého nápadu.

„Nechci jí předělávat duši. Chci jí ukázat jiný život, než má tady.“

„Šťastnější?“ ušklíbne se North.

Olsen přikývne.

„Myslíš?“

„Myslím,“ usekne Olsen a dodá mírněji: „Podívej se, ty škarohlíde, vždyť se nepouštím do ničeho nerozvážného? Což je málo barevných lidí ve městech?“

„Ale jak na ně běloši pohlížejí?“

Doktor si prohrábne rukou vlasy.

„Jsou to hlupáci, když si myslí, že jsou něco víc, protože mají bílou kůži. Každý člověk je jen člověk, ať je černý nebo bílý!“

„Tak jím to řekni, ty idealisto!“

V letcových slovech se ozývá trochu posměchu, potom však dodává vážně. „Lidé jsou už takoví, sám to nepředěláš.“

Zná svého přítele a ví, že by Olsen chtěl reformovat celý svět, protože cítí dosti síly, aby o to mohl zápasit.

„Bohužel,“ řekne Olsen a zamyslí se. Snad má North v něčem pravdu.. snad ne. Nu, však se uvidí.

Vracejí se ke svým stanům. Cestou potkají Zpívajícího Luka. Jde s hlavou nachýlenou, zřejmě o něčem uvažuje. Dva bílé muže ani nevidí. Jejich kroky ho vyruší z přemýšlení. Zastaví se s pohledem upřeným na Olsenovu tvář.

„Chce mi něco říci mladý bojovník Medvědů?“

Zpívající Luk chvíli mlčí, potom se však ozve skoro velitelsky.

„Ať mi řekne Syn Větru, proč si přeje, aby Stříbrná Květina šla s ním do obydlí bílých lidí?“

Olsen se podiví té otázce.

„Stříbrná Květina se ještě nerozhodla. Zpívající Luk ať se jí zeptá sám.“

„Zpívající Luk se ptal,“ chlapec sklopí hlavu.

„A co řekla?“ zajímá se North.

„Že odejde s mužem, který má slunce na hlavě.“ Odpověď zní suše a klidně, na dně srdce Zpívajícího Luka však bouří bolest a vztek.

„Vidíš,“ obrátí se letec k Olsenovi, „vždyť jsem říkal, že s tebou půjde, kam budeš chtít. Darovala ti svůj život.“

Olsen se směje, North se však tváří vážně.

„Nesměj se, Jensi. Myslila to vážně. Indiáni jsou divní lidé, věř mi. Sloužím mezi nimi už dost dlouho. Mají svou zvláštní filosofii. Nepřátele na smrt nenávidí a přátele stejně milují.“

Zpívající Luk naslouchá jejich rozhovoru, a nerozumí. Jejich řeč je mu cizí, to jen Maya začíná rozumět.

Maya!

Chlapec se znovu otočí k bílému muži.

„To už se Stříbrná Květina nikdy nevrátí?“

„Nevím,“ říká Olsen, „to záleží na její vůli. Jak ona sama bude chtít.“ A dodá: „Ale nezapomene.“

Zpívající Luk pokrčí rameny a beze slova odchází. Olsen zavrtí hlavou.

„Co jen ho to napadlo!“

Olsen se diví, jak se jindy tak zdrženlivý hoch rozpovídal, jak se dokonce i tázal, a porušil tak přísné mravy svého kmene.

North pokrčí rameny a dívá se za Zpívajícím Lukem, který pokračuje ve své bezúčelné procházce táborem. Přemýšlí.

Ale ne o tom, co si o něm myslí oba bílí muži, kteří se za ním dívají. Přemýšlí o tom, jak má Mayu zadržet v táboře u Severní řeky. Promluvit s ní? Zamíří k jejímu stanu. Ani se neohlíží. Je mu teď lhostejné, jestli ho někdo vidí. Maya sedí uvnitř a na kus papíru kreslí neobratně slova, kterým ji dnes Syn Větru naučil Je tak zabrána do své práce, že ani nepozoruje příchod Zpívajícího Luka.

Teprve za chvíli ho spatří.

„Co zvláštního se přihodilo, že bojovník vstupuje do stanu ženy?“

Zpívající Luk již podruhé porušil zvyky svého lidu, nedbá však na to.

„Chci s tebou promluvit, Stříbrná Květino.“

Maya vstane se svých kožišin

„Zpívající Luk ať mluví, já budu poslouchat.“

„Proč chce Maya odejít do obydlí bílých lidí?“

Hlas Zpívajícího Luka naléhá, ba vynucuje odpověď.

Maya odstoupí.

„Od kdy má Zpívající Luk právo klást mi takové otázky?“

„Odpověz,“ říká kouzelníkův syn skoro hrozivě. „Chci, abys mi odpověděla!“

Do Mayi vjede vzdorná pýcha.

„Ty chceš?“ zkřiví posměšně rty „Slyš tedy. Odcházím, protože chci odejít.“ Položí důraz na slovo chci. Zpívající Luk ji uchopí za rameno.

„Nesmíš odejít!“

Jeho prsty se jí zarývají do masa. Maya se vyprostí ze sevření a bojovně se napřímí.

„Dcera náčelníka Medvědů nepřijímá rozkazů.“

Zpívající Luk přistoupí k ní a oči mu hoří,

„Neodejdeš! Zakazuji ti to!“

Odpovědí mu je chladný pohled Stříbrné Květiny. Dívka se odvrátí.

„Směji se tvým rozkazům.“

Její hlas zní lhostejně, bez vzrušení a tiše.

A přece je to nejhrdější odmítnutí a nejpalčivější výsměch do tváře bojovníka, který se již tak prohřešil proti mravům rudých mužů, že vstoupil do stanu ženy, přemlouval, ba prosil.

Teď by měl Zpívající Luk tasit nůž, probodnout srdce Stříbrné Květiny a pomstít tak svou urážku.

Ale nesahá po zbrani, ba ani neodchází.

„Ať pomyslí Stříbrná Květina na to, že se tu narodila, na to, co její srdce miluje, ať si vzpomene na otce, Šedého Orla, proč chce Maya všechno opustit?“

Kouzelníkův syn mluví měkce, již bez své prudké pánovitosti, která Mayu tolik popuzovala. Otočí se k němu usmířena.

„Chci poznat jiný, krásný svět. Jiný život a mnoho věcí, které znají bílí lidé.“

„Krásný svět?“ zapochybuje Zpívající Luk. „Ví Maya tak jistě, že je krásný?“

„Vím to,“ říká její hlas. „Syn Větru to říkal a ten nikdy nelže.“

„Může se však mýlit,“ Zpívající Luk se snaží ještě něco namítnout, ač dobře ví, že je to marné.

Maya se usměje a zavrtí hlavou s nezranitelnou jistotou.

„Syn Větru se nikdy nemýlí!“

Zpívající Luk již neodpoví. Mayu nic nezadrží, jen nějaké kouzlo, nějaká tajná moc, která by zviklala její víru v bílého muže. Kouzelná moc! Ta slova se mu zakousla do myšlenek jako dravčí spár.

Jde chvatně k otcovu stanu, před vchodem se však zastaví a ještě se rozmýšlí. Co řekne jeho žádosti otec, nepřítel náčelníka? Rozhněvá se, že syn nedbá jeho zákazu?

Netrpělivost ho nenechá dlouho přemýšlet. Vstoupí. Kouzelník zhotovuje novou nádobu z hlíny a větévkou na ni kreslí prosté ornamenty. Zdánlivě si svého syna nevšímá. Neptá se na nic, ale přece všechno ví. Mnoho dní už chodí za ním jako stín a Zpívající Luk je tak utopen v přemýšlení, že to ani nepozoruje. Kouzelník ví o každém jeho pohybu, zná každé jeho slovo a již před několika dny věděl, že k němu přijde o radu. S chladnou úvahou zařadil syna do svého plánu, do svého velikého snu o vládě nad severem.

Zpívající Luk netuší, že se stal nástrojem otcovy vypočítavosti a nenávisti. Stojí před ním a ještě rychle uvažuje, zda má vůbec promluvit; zná otcovo nepřátelství k náčelníkovi a jeho dceři.

Otevře ústa, než však může promluvit, ozve se kouzelník.

„Vím, proč jsi přišel.“

Upře na hocha svůj bodavý pohled, Zpívající Luk však neuhne očima.

„Pomohu ti,“ říká a jeho tváří přelétne zlověstný úšklebek. Zpívající Luk jej však nevidí. Je ohromen úžasem nad tím, jak rychle zapomněl kouzelník na své nepřátelství.

Zpívající Luk je ještě mladý a nezná lidská srdce. Netuší, jaké myšlenky se skrývají za zdánlivě klidnou tváří jeho otce.

„Pomohu ti,“ opakuje kouzelník a vezme nádobu s bezbarvou tekutinou. Podá ji chlapci.

„Hleď, toto je kouzelný nápoj. Jdi do stanu bílého muže a nalij ho do nádoby s vodou, která stojí u jeho lůžka. Až se napije, zapomene na všechno, i na to, že chce dceru náčelníka odvést z našeho tábora. Odejde sám a nikdy se už nevrátí.“

Zpívající Luk se zarazí, ale i s tím je ochoten souhlasit. Avšak jiná myšlenka mu krouží hlavou. Chce mu otec skutečně pomoci? Že by se tak náhle změnil?

Ne. Kouzelník ví, proč to dělá. Zbaví se bílého muže, velké překážky na své cestě za mocí. Nebýt jeho, byl by náčelník už dávno vypuzen z kmene a kouzelník na jeho místě. Syn Větru zkřížil jeho plány, zviklal víru Indiánů v jeho čáry. Dnes ho odstraní z cesty a bláhový a nic netušící Zpívající Luk bude jeho nástrojem.

Ale Zpívající Luk váhá.

Kouzelník zvedne netrpělivě hlavu.

„Na co ještě čeká Zpívající Luk?“

Hoch vidí, že je to pokyn, aby šel. Vyjde ze stanu a za ním hledí kouzelníkova temná tvář, jejíž oči planou vzrušením.

…a přece nad tebou zvítězím, bílý kouzelníku, tvůj hlas už nenalezne sluchu mezi bojovníky Medvědů. Budeš poražen, bílý muži, a já se stanu velikým náčelníkem severu!