Stříbro na hladině/II
| Stříbro na hladině | ||
| I | II | III |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Kapitola II |
| Autor: | Marie Nováková |
| Zdroj: | NOVÁKOVÁ, Marie. Stříbro na hladině. Národní knihovna České republiky |
| Vydáno: | České Budějovice: Růže, 1970 |
| Licence: |  PD old 70 |
Život v táboře pozbyl své jednotvárnosti. Skupina lovců odešla do lesů, aby opatřila zásoby, a ostatní muži chystají zbraně.
Zpívající Luk stojí na pokraji lesa a cvičí se ve střelbě. Svalnatými pažemi ohýbá silné dřevo luku a každý jeho šíp provázený jemným bzunknutím tětivy se zabodne do přesně určeného cíle.
Chlapec se raduje ze své dovednosti. Ani nejstarší bojovník kmene neumí tak přesně zasahovat cíl.
Maya stojí za stromem a upřeně pozoruje svištící střely. Chlapcovy bronzové paže se napínají. Usmívá se.
Dívka úporně přemýšlí.
„Škoda, že nejsem mužem, nebo aspoň chlapcem jako Zpívající Luk…“
Jeho včerejší slova jí nejdou do hlavy.
„Bláhová, dívky nebojují,“ štěbetá jí do ucha nějaký pták.
„Ať!“ Maya pohodí hlavou, do níž se jí neodbytně dere myšlenka. Chvíli ještě přemítá, potom však vykročí směrem k střílejícímu chlapci.
„Co tu chceš?“ utrhne se na ni Zpívající Luk, jako by se styděl za včerejší soucit. Dnes však Maya neustupuje jeho hněvu.
„Půjč mi to!“ říká místo odpovědi a bere mu z ruky luk a šípy Hoch zvedne ruku, aby Mayu uhodil, její široce otevřené oči ho však varují.
„Nezapomeň, že jsem náčelníkova dcera,“ říkají oči, v nichž svítí hrdost i hněv. Zpívající Luk sklopí hlavu a ustoupí.
Maya uchopí luk, napne tětivu a její útlé tělo se celé prohne námahou. Tvář jí ztemní a zuby se zatnou do rtů. S jemným šelestem vyletí šíp z oblouku a zabodne se v tak těsné blízkostí cíle, že se Zpívající Luk, nejlepší střelec kmene, podiví. Přistoupí k Maye, ta však o něj nedbá. Se zarputilou umíněností vypouští šíp za šípem a Zpívající Luk marně pátrá po příčině jejího počínání.
Konečně prudce oddychujíc odloží luk. Obrátí se k chlapci a poručí krátce. „Oštěp!“
Zpívající Luk poslušně vkládá do její ruky svou lehkou zbraň a ani ho nenapadne, aby se zeptal, proč to všechno Stříbrná Květina dělá. Pak ho zachvátí nadšení. Rozběhne se a ukáže na daleký strom „Sem!“ zavelí a v okamžiku přiletí lehký oštěp a zabodne se do rozpraskané kůry kmene. Pak sundá s hlavy svou pernatou ozdobu, pověsí ji na větev a prudce ji rozhoupá. „Sem!“ vykřikne a vzápětí je barevná korunka protržena letící zbraní.
Zpívající Luk se nezdrží a zajásá. Přikročí k Maye.
„Kdo tě tomu naučil?“
„Já sama, v lese,“ říká Maya a hochova pochvala její rozhodnutí jen utvrzuje.
„A co chceš dělat“ otáže se Zpívající Luk.
„Bojovat proti lidem od Černých skal.“
Zpívající Luk se zachvěje úžasem a zároveň strachem.
„Ty? Vždyť říkáš, že se nemá bojovat!“
„To je pravda, ale já musím. Chci dokázat, že Veliký Duch nechce můj život a že nepřináším zlo našemu kmeni“
„Dívky nebojují.“
„Přestrojím se za chlapce. Nikdo mě nepozná.“
„To není možné,“ vyhrkne hoch.
„Bojíš se Ducha Velkých vod?“ Maya to říkala docela prostě, Zpívající Luk v tom však cítí posměch. Hrozivě se vztyčí, „Ne!“ řekne prudce a mírněji dodá: „Ale můj otec.“
Maya mu nedá domluvit. „Já vím,“ říká a přistupuje k němu „Přijď večer, až se setmí, na toto místo. Já budu prosit Velkého Ducha o znamení, že svoluje, abych šla bojovat se svým kmenem Objeví-li se znamení, budeš pak mlčet?“
Maya mluví s takovou jistotou, jako by věděla, že znamení určitě přijde.
Zpívající Luk jen mlčky pokývne hlavou.
Maya zmizí v lese. Ani větvička pod ní nezapraská. Zpívající Luk se odlepí od stromu a prodírá se houštinou za ní Maya už stojí na malé vyvýšenině. Hledí upřeně vzhůru. Slyší chlapce přicházet, neohlédne se však. Zpívající Luk se postaví vedle ní. Večer je kouzelný. Hlasy ptáků v neproniknutelné klenbě stromů zaznívají tišeji a tišeji. Ztrouchnivělé dřevo světélkuje právě tak kmitavě a chladně jako hvězdy, které se vysypaly na sametové roucho noci. Zpívající Luk se bezděky dívá směrem, kterým se upírají Mayiny oči.
Náhle prolétne nebem oslnivý blesk. Letí v podobě zahnuté dýky, hoří žlutě a rudě a zanechává za sebou světelnou dráhu jako vodopád zlatých jisker. Pak se přelud zlomí v půli, rozhoří se zeleným plamenem a uhasne.
Zpívající Luk se chvěje posvátnou hrůzou. Mayiny útlé prsty se mu bolestně zaťaly do ruky „Viděls?“ šeptá dívka bez dechu, „hvězda, kterou „Veliký Duch“ shodil z oblohy.“
„Viděl,“ sykne hoch se sevřeným hrdlem. Znamení se tedy objevilo
„Budeš mlčet?“
„Budu,“ slibuje Zpívající Luk a klade slavnostně Mayinu ruku na své srdce. „Půjčím ti bratrův oblek,“ dodává tiše. Maya se zaraduje.
„Rychle,“ pobízí, „čas letí…“
Hoch okamžitě zmizí a za chvíli se objeví s plnou náručí.
Dlouhé kalhoty z vybělené jelení kůže, ozdobené třásněmi, lehkou, pestře malovanou kazajku a opasek z chřestýší kůže. Pak ještě odbíhá pro zbraně. Než se vrátí, stojí před ním chlapec, menší a štíhlejší, než on sám, ale přece jen tak nepodobný dívce, kterou před chvílí opustil. Maya je změněna k nepoznání. Jen dlouhé, rozpuštěné vlasy prozrazují, že je dívka. Zpívající Luk vysloví tu myšlenku. Maya ani chvilku nezaváhala. Vytáhne z opasku nůž a uchopí své krásné černé vlasy v týle. Chce si je uříznout! Kouzelníkův syn se ulekne a rychle ji uchopí v zápěstí.
„Pusť mě!“ poručí Maya, hoch však nedbá. Vezme jí nůž z ruky a uchopí její vlasy.
„Počkej,“ řekne a již je splétá a tvoří Maye na hlavě podivný vysoký účes. Pak sejme se své hlavy ozdobu z dikobrazích ostnů a vetkne ji Maye do vlasů. Teď už je dívka skutečně proměněna. Dlouhé vlasy zmizely a něžný výraz v obličeji zakryla tma.
Rozčilení nedá oběma spát. Ještě za tmy vyrazí z tábora průvod jezdců. Jedou neslyšně, beze slova. Mezi nimi Zpívající Luk s Mayou po boku. V čele průvodu jede náčelník. Rozhlíží se. Očekává návrat zvědů. Nikdo z mužů nemá tušení, že jeho dcera jede s nimi do boje. Dívka spoléhá na tmu. Jede poslední, poloskryta za Zpívajícím Lukem.
Muži od Severní řeky bojují mlčky a zuřivě. Vidí proti sobě přesilu, ale neumdlévají. Zpívající Luk se dostal do víru boje. Dlouhými skoky se míhá sem a tam, upadá do rukou nepřátel a znovu jim uniká. Maya vysílá jeden opeřený šíp za druhým, z rozkousaných rtů jí stéká temný pramének krve. Umný účes jí povolil a vlasy poletují kolem ní jako plášť.
Vtom proti ní vyvstane postava. Maya založí šíp a namíří. Kdo je to, ptá se sama sebe a náhle jí v hlavě zahučí, jako by to odpověděl sám les. Člověk.
Skutečně, je to člověk jako ona sama. Maya se zachvěje a ruce jí klesnou podle těla
„Střel, rychle.“ Zpívající Luk na ni volá, jeho hlas k ní letí jako z veliké dálky.
„Nebudu,“ říká Maya, ale než domluví, strhnou ji nějaké ruce k zemi a něčí prsty ji stisknou hrdlo. Pokouší se vydechnout, pak jí však vyskočí před očima vířící kotouč barevných světel a hlava jí klesne bezvládně do trávy.
Je po boji.
Lidé od Černých skal jsou odraženi, nevracejí se však s prázdnou. Na koních mezi sebou mají dva spoutané zajatce. Je to Zpívající Luk a Maya. Má svázané ruce a divoce rozcuchané vlasy. Pouta se jí zařezávají do zápěstí, dívka však má pevně semknuté rty a přivřenýma očima sleduje cestu, kterou se její věznitelé ubírají. Zpívající Luk ji zachmuřeně pozoruje. Také on je bolestně spoután a snaží se, aby své pocity nedal najevo. V srdci ho však blaží myšlenka, že lidé jeho kmene zvítězili. Oni dva jedou na smrt. Ví to Maya? Jistěže ví. Zpívající Luk se obdivuje její statečnosti. I nepřátelé si ji stále prohlížejí. Vezou si skutečně vzácnou kořist. Dívku – bojovníka.
Cesta ubíhá pod stejnoměrným krokem koní a odnáší Mayu i kouzelníkova syna daleko, do tábora u Černé skály, kde je očekává utrpení a smrt.
Nepřátelé nemají soucit se zajatci.
Šeří se. Obloha je jako ohromný světélkující zvon. Od severu vane studený větřík a přináší sebou syrovou vůni volných prostorů a širokých plání ohraničených jen mlčenlivými skalami a mořem plným ledové tříště. Tam prý slunce krouží stále na obloze anebo vůbec nevychází.
Tak vyprávěli staří bojovníci u Severní řeky a Maya byla šťastná, že mohla zpovzdáli naslouchat. Nyní je zvědavá, kam ji až lidé od Černých skal povezou. Jedou snad do těch krajin, o nichž slýchávala?
Vzhlédne k obloze. Jedou k severu. Polární hvězda září přímo před nimi jako krůpěj vzácné pryskyřice.
Konečně se průvod zastaví. Hrubé ruce strhnou Mayu s koně a jako kus dřeva ji hodí na zvlhlou zemi, spoutanou a k smrti unavenou.
Nepřátelé upoutají koně a rozestavují hlídky. Pak rozdělají oheň a uléhají na své přikrývky.
Opodál zajatých se usadil hlídač s oštěpem v ruce.