Srdce a vřava světa/Tvé ruce a tvé srdce
Srdce a vřava světa Josef Hora | ||
Domov | Tvé ruce a tvé srdce | Rozhovor |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Tvé ruce a tvé srdce |
Autor: | Josef Hora |
Zdroj: | HORA, Josef. Srdce a vřava světa. Praha: Fr. Borový, 1922. Online na Internet Archive |
Licence: | PD old 70 |
Index stran |
Tvé ruce a tvé srdce.
editovatTvých rukou, bratře, příliš potřebovali.
Byls kovář, rozsévač a uhlokop,
tvé hbité prsty nitě snovaly,
živil jsi živé, mrtvým kopal hrob,
a nikdo, volaje kdy na pomoc tvé ruce,
nikdy a nikde se neptal na tvé srdce.
Zře na svou tvrdou, vzdornou kovadlinu,
měl jsi kdy, bratře, myslet na rodinu?
Sils pro sedláka proso na souvrati,
kdo ti tvá mladá leta, bratře, vrátí?
Tvé ruce, uhlokope, jsou černé a jak zdrány!
Pokud je máš, Most, Kladno, Oslavany
ti nepřestanou nikdy zvonit hrany.
Popelko, hrdina, jejž film ti ve zrak vetká,
je asi jediný, s nímž život tvůj se setká.
Tvých rukou, dělníče, jen jich si žádá svět,
a kdybys miloval a myslil, snil a kvet’
a kdybys tu stál těžký krásy tušeními
a dobra úrodou, jak sněhem strom uprostřed zimy
a chtěl je dát, svět řekl by: Co počneme si s nimi?
Vždyť rovnováha světa si to žádá,
by jeden stál, protože druhý padá,
a kdyby nebylo tvých rukou a tvé nevzdělanosti,
snad neměly by princezny svých jemných radostí
a kdybys nebyl hrubý, vkusu neznalý,
prázdnotu mocných bychom poznali.
Schodiště nad prah jsi mi položil
a rámy se sklem v okna zasadil
a odešels, bych se svou rodinou,
s nemocí hrůzou, s děcka úsměvy tu žil…
A od té doby z mosazi a cihel, z dříví, plechu,
já slyším stálou ozvěnu tvých hovorů a vzdechů,
jež utrousil jsi pod schody a podlahy a střechu.
„Mé ruce pracují, kam ale srdce své dám?“
Já slyšel výkřik tvůj a z ticha věci zvedám
do výhně zástupů a v duchů zápolení
tvé srdce, samotu, nad kterou těžší není,
zda někdo najde se, by strhl zeď, jež dvojí
tvé srdce upřímné a dělnou ruku tvoji,
zda někdo najde se, jenž práci by ti dal,
ale i o srdce tě tiše požádal.