Splav (1922)/Romance

Splav (1922)
Čilimník	Romance	Neopatrný

Údaje o textu
Titulek:	Romance
Autor:	Fráňa Šrámek
Zdroj:	ŠRÁMEK, Fráňa. Splav. Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	V Praze: Fr. Borový, 1922
Licence:	PD old 70

Nezvoňte u nás, náš zvonek má rýmu,
já jsem sic zdráv, nejsem však doma,
jednoho večera, není to dávno,
v hlubokém lese jsem na chatrč bušil,
na nebi bouře svítilá zuby,
z ohnivých nozder les dole frkal,
zevnitř se tázali, kdo že to buší
a zda jsem snad ztratil za bouře cestu,
a já jsem řekl, že jsem ji našel.

Smáli se uvnitř: to už jen tedy
bys po ní kráčel teď a za nosem rovně.
Smáli se uvnitř, dva smíchy se objaly,
slyšel jsem smáti se muže a ženu,
když bouře bubnuje, žena je na lůžku horká,
z ohnivých nozder les na mne frkal,
a tu jsem se srdcem na dvéře tiskl,
bylo to, jako bych na ně zabušil znovu
a bylo to, muž potom volal: Pozor, ty venku,
nestřílím špatně, optej se kolouchů v lese.
Nestřílí špatně, horce se zasmála žena,
nestřílí špatně, ohoho, a jsi-li ty venku
mlád ještě, mlíčňák, ožeň se s bouří,
ožeň se s bouří, i čert se dnes žení,
ohoho — —

Ráno, když žena z chatrče vyšla,
vykřikla. Neb já jsem na práhu seděl,
veliké oči jak střelený jelen.
Šla asi k prameni, okovy nesla,
les se k ní vrhl, velký pes, zrousaný,
by, větře, v sukni vrazil jí čenich.
Bral jsem jí okovy a že jí
pomohu. Rozliješ, řekla,
a hlas se jí spekl. Neřekla ale,
abych s ní nešel a že jsem cizí,
a že se to nehodí. Ba, snad i kulháš,
řekla pak a šla nejdřív za mnou,
ale já nekulhal i ramena nesl jsem statně,
věc pevnou, kde se to dobře otáčí v čepu,
ale já nekulhal a snad jsem se obrazil více
na jejích zubech než na jejích očích,
a pak už snad viděla všechno,
co chtěla vidět, šla přede mnou nyní
a tu já mohl jsem viděti opět,
co je to pěšinka lesní a na ní žena i
po noční bouři;

to mohlo též všechno být, co jsem chtěl dostat,
až přijdu k prameni, tam ji to řeknu,
děkuji, ženo, a půjdu;
ale pak se to stalo, prameni, prameni,
když jsem chtél mluvit, snad mne už neznala,
clonila oči a hleděla jinam,
schválně jsem rozléval, by něco řekla,
neřekla, hleděla jinam,
schválně jsem kulhal pak, by se snad smála,
nesmála, hleděla jinam,
k chatrči došla, okovy vzala,
nepoděkovala,
hleděla jinam,
v chatrči zašla —
s lesem jsme, druhu druh
v záhadné, zlověstné
zřeli si oči.

Tu
muž vyšel. Nesl brašnu a pušku.
Snad se též podivil, ale jen málo, jen
jak se na muže sluší.
Měl šedé oči, jak pára je nad jitřní řekou,
vím, co si myslím o šedých očích
a tu už říkám: Lovec buď ctěn,
lovci zdar a já ti, pane, ponesu pušku.
I tu se podivil, zase jen málo,
ženu máš krásnou a tu jsi pán,
les se ti po ránu pokloní, má úcta,
vše ti chce sloužit, pes i chlap,
nes tedy, řekl, a nemluvil mnoho,
jen pohledem očí líným a sytým
po stromech, po keřích rozvěšel lásku,
již propotil v noci,
neděkoval, nectil a nechválil,
jen na slunci vyhříval nadmutou pýchu —
pak v korunách těžce zatloukla křídla,
podávám pušku, zavrtěl hlavou,
podávám znovu, zavrtěl hlavou,
z kosmatých obočí les na mne hledí
a z očí zlověstných druh druhu žerem;

a je tam kdesi v hlubokém lese
takové místo,
stoupati můžeš buď veselým smrčím
neb klouzati dolů v jedlinu temnou,
na onom rozhraní světla a temna
já lovce zabil.

Propadl v kolena, pak svinul se na bok,
odpadl směšně, jak od láhve piják,
vous ještě zrousaný.
Myslím, že zahrály v lese
varhany.

Pak
bral jsem se nazpět a s keřů a stromů
jsem sbíral, co po nich rozvěsil lovec,
sbíral a pozorně zahrabal hlínou a mechem,
jak trus svůj kočka.
K poledni, silnému poledni,
rovný a na práhu neskloněn
vešel jsem v chatrč.

Pohledla na mne, na nic se neptala, |
na trám když věšel jsem pušku,
pohledla na mne, na nic se neptala,
když sedl jsem za stůl,
přede mne kladla mléko a chleba,
na nic se neptala
a jedla se mnou,
nebyla tou, již byla ráno,
pokojně, slavně proudil z ní život
jak z česna úlu,
pokojně na stole ležely osmahlé lokty
jak druhý chleba,
a zuby dobře svou konaly práci,
jako by v ústech tam měla
polední louku a sekáče na ní,
a potom řekla: Musíš pak dohlédnout,
bouře mi v noci shodila chlívek. Hleď,
ať se zalíbíš mým slečnám kozám. Té větší,
abys to věděl, šenkýřka říkám,
té menší, Jelenka, s tou musíš něžně.
A starý smrk před práhem tady
to mrzout je, bručál, říkám mu četník.
A prameni, kdes se mnou byl ráno,
štěbota říkám, však chceš-li, nazvu jej nyní
krásněji nějak. Ale já vstávaje,
děl jsem jen, pochválen budiž
chléb tvůj i četník, šenkýřka, Jelenka,
átěbotka také. Na mléko zapomněls, řekla
a smála se nyní, ach, byla moudrá
a byla poledni
a nyní ještě nebyla pro mne,
proto jsem vyšel, a ránu a ránu
mohl jsi potom slyšeti, lese,
to já jsem sbíjel na chlévci stříšku,
a mohl jsi, lese, slyšeti píseň,
to v chatrči zpívala žena,
 v městech jsou na věžích hodiny, zvony,
v lese však hlubší hlas hovoří s hůry,

— pak přišel večer,
na prahu žena clonila oči,
ne snad, by hleděla jinam,
hleděla na mne,
tak rovnou na mne
jak z rovného průseku srdce,
a nebyla tou, jíž byla ráno,
a nebyla tou, jíž v poledne byla,
byla teď večerní žena
a příslib noci,
temná a vonná, keř na kraji lesa,
z nějž světlušky vzletí — —

— Nezvoňte u nás a vizte jen, bloudi,
zda mohu být doma, Vinohradská č. 1,
když jsem kdes daleko v hlubokém lese,
ale tam jsem byl včera a dnes jsem již opět
bůh ví, kde jinde, neb sen můj se utrh,
hřebeček v cvalu, neb touha má smolná
mi za školu běhá v letošním jaru,
hledá svět osmahlých, dmoucích se tvai;ů,
hledá svět syrové, úderné krásy,
zem, která v plápolu puká a v lijáku kouří,
syrovou krásu, která tě přepadne, k bezdechu stiskne,
k nejstaršímu vyzdvihne bohu,
zda mohu být doma, zda mohu být doma
ve Vinohradské pod pivovarem,
na blízku Valdesky, Maršnerky, remis,
a nezvoňte u nás, náš zvonek má rýmu,
nezvoní,
přijdeš-li, poraď mu aspirin, lípový odvar,
ať se brach vypotí, a se schodů scházeje,
nadávej, chceš-li…