Spisy Bohdana Jelínka veršem i prosou/Vyhnanci

Spisy Bohdana Jelínka veršem i prosou Bohdan Jelínek
Před bojem	Vyhnanci	Při konvici

Údaje o textu
Titulek:	Vyhnanci
Autor:	Bohdan Jelínek
Zdroj:	Spisy Bohdana Jelínka Online na Internet Archive
Vydáno:	Praha: Jan Otto 1880. s. 57- 66.
Licence:	PD old 70

I.

Ves malá, chudá. Z chatrčí
pes sotva na tě zavrčí.
Stín stromů — plot — to hodiny.
Žebrák tu hlavou rodiny.

Teď večer. — Západ krvácí,
a v kole sedí žebráci.

A jeden dí: „Zář zachází,
svět nový budí k nesnázi,
tam v novém svítí domově
a u nás noc teď, — na nově.

Však zejtra již; — zem, — obruba;
a naší chatkou — paluba !“

Ves malá, chudá. Z chatrčí
mech, chrastí stříškou ven trčí,
a v oknech, — v děrách zbaleny
jsou proti větru haleny.

Teď večer. — Západ krvácí
a v kole sedí žebráci.

A jiný dí: „Noc jedinou;
pak rozloučím se s dědinou.

Noc jedna starce ukojiž,
noc jedinou, — tak brzo již!
Tam chatka má, — kol zahrádka;
ach! celý čas,—jak pohádka!

Byl mladý jsem a s ramena
visela dobrá halena;
dlaň mozolná mou jedině
a pak ta chatrč v dědině.
Přibyla brzy žena mi,
s ní bída mezi stěnami.

Pán přitížil. — Co potřeba?!
Nám nezbylo ni na chleba!
Pak bylo zle! —
          
          Však již to tam
a zejtra — k novým klopotám,
a zejtra—na loď, k plachtoví,
jak bude jinde, — bůh to ví!“

Ves malá, chudá, z chatrčí
pes sotva na tě zavrčí,
záhrobeň, sloupy k podstřeší,
i práh tu člověk pohřeší
a po stropě, kde skuliny,
vecpány divé maliny.

Teď večer. Západ krvácí
a v kole sedí žebráci.

Jen ještě dnes; dnes v hromadě
tu k poslední jsou poradě.
Dnes — pohled rodné na kraje
a v boku půlnoc zejtra je.

Než jednou svět se otočí,
pak nehledí si do očí,
dnes sledně; noc se nachýlí
a ráno, to je rozptýlí.

Tak sedí tu, svých u ranců,
kruh dobrovolných vyhnanců,
kruh, bída jak jej porodí —
kruh bratří; — zejtra na lodi. —

Má otčino! Jen kamínek
již na sta budí vzpomínek,
tu místo každé ze mládí
zpět všechny sny nám přivádí!
Má otčino! —

               Již zejtra, den,
Tvůj pohled mořem ukraden,
náš život svěřen hladinám,
ó bído! — Vlasť teď najdi nám!

Jak bude jinde? — —Určí Pán.
Tu parov náš již nasypán!
My na loď zejtra, k plachtoví,
jak bude jinde, bůh to ví! —

Ves malá, chudá, v chatrči
hladová děcka se krčí!
Lid — severní co pomořan,
plot bez vrat a vše dokořan.

Je večer; západ krvácí,
k chatkám se vlekou žebráci.

Již odešli, až na jednu.
Já do tváře jí pohlédnu.
To hezké dítě! Škoda ji!
Jednou ji z hladu prodají.

 * * * 

Noc skorem; — měsíc v obzoru
vylézá z mračen netvorů ;
žal stopený v snů v sílu je,
nebe se k zemi schyluje;
a za vsí do vsi chudičký
vypouští hřbitov bludičky. —
Tam nesen mnohý. Dobře jim!
Duch věčným svěřen peřejím.
Setleli času rozkazem,
ze země tělo — z těla zem.

Pěšina úzká — ku brance
cos žene dívku vyhnance,
tak ticho, smutno, obojí;
to dítě, že se nebojí?!

Co malý, svěží ostrůvek,
porostlý kvítím parůvek,
porostlý kvítím jediný,
naň kleklo děvče z dědiny,
sklonilo čílko do trávy;
to dítě s mrtvým rozpráví:

„Spíš, milý můj? — Vstaň na chvilku –
již rosa padá k jetýlku,
až raníčko ji rozsvítí,
kde se tvá milá ocítí?!
Země se zardí, uo studem,
tam někde, někde pobudem!

Můj milý, drahý, jediný!
Kdo nasází tu květiny,
kdo u hlav hrob pak ověnčí?!
Snad jednou — hnízdo mravenčí.

Ó rozkoš má! Tvé po smrti,
že srdce se mi rozdrtí,
že shoří kost ta pod vlasem,
já za to tehdy měla jsem! —
Tu vzklenul rov se nizoučký,
já chodila sem na broučky,
je domů brala z lakoty,
že v loži témž spí, jako ty!

A půlnoc bije v hodiny
a budí mrtvých rodiny
a vede známou pěšinou,
až v naše sny se vešinou.
Mé srdečko! mne nebude,
kde potom stín tvůj pobude,
mne spolu na loď odvlekou,
v tu novou vlasť, tak dalekou,
tak dalekou, můj jediný,
já zejtra musím z dědiny!“
Co malý, svěží ostrůvek,
porostlý kvítím parůvek
a na něm pomník bez ceny,
Spasitel časem znectěný,
dlaň z pravice jen, rameno,
tyč, nestojí ni za jmeno.

Noc. Měsíc s výše stupuje;
žebrákův vidět tlupu je,
jak na návsi se shlukují.
A dívka? Sen tisk ruku jí.
Sklonila čílko do trávy
a ve snu s mrtvým rozpráví.

II.

Vzchod krásou obzor rumění,
že nestihne jí umění.
Les, v daleko hor skupiny,
obláčkův zlaté slupiny,
květ, v kterém červ si hovívá,
vše nádech ránu ovívá
a ve vzduchu, co znamení,
v růžový mramor kamení.

Jde dlouhý průvod, žebráci.
Slední se ze vsi vytrácí,
jde zvolna po tom chodníku
jak bratra nes by k hrobníku.

Zeď spadlá, hřbitov; na písek
stín nízkých padá křovisek,
tak málo známek soucitu,
jen tvrdé hroudy, brouci tu,
a pod haluzkou jalovce
je soška Panny z pískovce;
uvadlý věnec podle ní,
tu klekl průvod k modlení:

Chór vystěhovalců:
My opouštíme otčinu!
Nás provoď přímluva tvá čistá,
by nepřičetli andělé tam Krista
nám k hříchům toho přečinu
My opouštíme otčinu,
     Maria!

Chór žen:
A polituj plod nyní v životě,
když klnout bude matce, až se zrodí,
že rodnou půdu vyměnila s lodí! —
Ó polituj ho, polituj,
     Maria!

Chór starců:
Náš sešel věk tu, vlasy zbělely,
kam vrhali smrt v smrtnou neděli,
vymlela voda tůni ve brodu.

Béřeme vnouče zdravou za ruku,
hýčkáme děcka našich pravnuků,
co po sté zem se chystá k porodu. —

Otcové naši v rodné zemi sní,
náš parov cizí slunce potřísní;
až slzy krve vnuci popláčí,
květ nad ním uschne, vzroste bodláčí.

Nám jenom věk se staví na rovno,
hrob uchystej nám, Panno, Královno!

Chór mužův:
A zapuď z myslí našich upomínky,
jen na pouta — tu nechť si zachová.
My syny otroky jsme brali z plínky,
co králův vrah dral roucha nachová.

Matka (sepne děcku ruce):
Pomodli se, moje dítě. —
          (Stírá mu slzičku.)
Smývá pláč nám růže s líček,
neplač! jinde provodí tě
také strážný andělíček.

Děcko (modlí se):
Andělíčku boží, strážce můj,
rač vždycky být ochrance můj,
mne — vždycky řiď — a —
          (Vypukne v pláč.)

Matka (temně):
     Opatruj!

Kmet (přistoupil k dívce dřímající na hrobě):
Vstaň, dítě, — stín se dlouží po pažitě,
bůh posilní nás, vstaň, ubohé dítě!

Dívka (procitne):
Tak pěkný svět! Kdo z něho zpět mne volá?
Učňové žalu a ta čela holá? —

Ó, znám je dávno, dávno znám je všecka,
bylať jsem Vílou, živé bídy báje,
hejčkala v ňadrech myšlenek jich děcka,
mé srdce, drahnou dobu zná je!
A přece noc jim, co mně ránem svítí!

Můj milý vplétal do vlasů mi kvítí
a ranní, čerstvou, vonnou rosou
mně umyl moji nožku bosou. —

Byl jenom sen to?! Věčně zdá se.
Duch ku věčné uletne kráse
a tělo najdou v hrobě brouci.
               (Kloní hlavu k ňadrům.)
Mé srdéčko počíná tlouci,
to jeho drahá, dobrá ruka,
mně na srdéčko milý ťuká!

Chór starců:
Tok žalu lámou času skály.

Dítko (k matce):
Jak’s bledá, mámo, co ti schází?

Matka:
Chraň, Panno, dítě před nesnází!
Můj synáčku, můj drahý synku,
hleď veseleji na maminku! —

Dívka:
Mne mrazí tělo, — srdce pálí.

Chór vystěhovalců:
Veď, Panno, nás tou šerou dálí!

Starci:
A vyhledej nám klidnou hrudu!

Dítko:
Já s maminkou tam spáti budu.

Žena (k dívce):
Pojď! Plachtou v mrazu ovinu tě.

Dívka:
Nech, ženo! Nech jen! Dětské jsou to chutě.
Však srdce dosti zahřeje mi tělo!
Vždyť v žití, co kdy usilovně chtělo,
teď mojím zve se.

Vidíš, jak větřík jeho květem třese,
tam dříme tiše, dřime pod pažitem,
pak pozdraví ho jenom slunce svitem,
pak místo slzy rosa skane v půdu,
daleko někde, někde v dálce budu.

Chór starců:
Již nastal čas; ať zvedneme se jednou,
nech odpočívat jeho schránu lednou!

Dívka:
Ba schrána ledná, ale srdce vřelé,
já cítila je bíti ještě v těle;
polibek chladný, ale oko svítí,
on vpletl ve vlas z hrobu dnes mi kvítí
a sbranou, čerstvou s kalíškův mi rosou
tu umyl bílou, umyl nožku bosou.
O, věčně, věčně živé lásky síla!
Jen chvilku, bratři, bych se pomodlila:
               (Klekne.)
Myšlenky mé víří temně; —
dávno usnul ku pokoji;
v boji
ujmi se mě,
Matko milosti! —
Na výsosti prosbu zvedej!
Hlava hoří, srdce v zimě.
Nedej
padnouti mně,
Matko milosti! —
          (Vstane, hrabe prsť na hrobě.)
V snu z tebe milý vzdechne ke mně!

Chór vystěhovalců:
Odpusť nám drahá, svatá země!
Sklonili hlavy. Vlhký hled.
Rov žehná ruka naposled.
„Klid věčným!“ znělo nad spáči,
a průvod bídy dál kráčí.