Veselý koník: Porovnání verzí

{{Textinfo

|TITULEK=Veselý koník

}}

 

Každý pochopí, že se tu nejedná o zvíře, nýbrž o člověka, který měl svrchu uvedenou přezdívku. Hlava malého koníka byla nadprůměrných rozměrů, a v té hlavě zela ústa, že se člověk divil, jak se tam vejdou. Když koník se smál, setkaly se jeho obě uši vzadu na hlavě.

Smál se stále – alespoň málokdy se přihodilo, abys byl jinak přistihl jeho rty než roztaženy úsměvem. Usmíval se stejně, ať vyzvídala na něm jeho matka, kde si roztrhal kalhoty, nebo když se ho tázal rozšafný pan učitel, v které botě nosí svoje sešity, šklebil se při pohlavku jako při pochvale. Jedni říkali o něm, že je hloupý, druhý, že je bez srdce.

 

Praktických následků úvahy tyto ovšem neměly. Někdy se zdálo, že veselý koník se probere ze svého jepičího křepčení. V rozhodné chvíli vytáhl však zrcátko z kapsy, podíval se do něho a řekl si: „A o tebe, darebo, se mám starat? Nikdy ne!“ A život opět šel svým pravidelným chodem. Jednoho krásného dne našli veselého koníka oběšeného na okenním rámu. Na stole ležel kus papíru a na něm bylo napsáno: „Oběsil jsem se a radím každému, kdo to čte, aby učinil totéž.“ Veselý koník žertoval ve vážných chvílích a v nevčas.

[[Kategorie:František Gellner]]

[[Kategorie:Povídky]]