Povídá se, že prý…

Údaje o textu
Titulek:	Povídá se, že prý…
Autor:	Karel Hašler
Zdroj:	Národní listy, roč. 78, č. 112. s. 3 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	24. 04. 1938
Licence:	PD old 70

Benito Mussolini měl letos radostné velikonoce. Dali jsme mu pomlázkou uznání anexe Habeše a uznali jsme italského krále habešským císařem. Udělali jsme to bez dlouhých řečí a debat, uznali jsme — a je to!

Konečně čin! A jeho následky jsou už zjevné. Hned po svátcích jsem četl kdesi, že našeho příkladu bude co nevidět následovat Francie. Je vidět, že dobré příklady kazí špatné mravy. Ne Paříž, jak měl nedávno ve svém divadle E. F. Burian, ale Praha hraje prim.

Kujeme železo, dokud je žhavé. Nejen Evropa, celý svět o nás ví. Všude o nás psali, někde dobře, jinde zle, ale psali, a to je důležité. Jsme rádi, že se o nás píše aspoň ve světě, když prý nemůžeme o sobě psát doma.

Za světové války se u nás nesmělo psát. Ale mluvilo se. Povídaly se povídačky. Šeptalo se, že padl Přemyšl, i když nepadl a lidé se chechtali potají v kavárnách, když Rakousko „utrpělo“ vítězství. Armáda dobyla stařičkému mocnáři k Ježíšku Bělehrad, ale když jej po vánocích musela zase vyklidit, zlomyslní Pražáci hned si šuškali a potají se smáli, že prý si generál Potiorek jen na svátky od Srbů Bělehrad vypůjčil, aby mělo Jeho Veličenstvo radost. Jindy se zase mluvilo, že prž italská letadla útočila na Vídeň a že prý je tam sto tisíc mrtvých. O císaři Františku Josefovi se hned na začátku války špitalo, že prý umřel, ale že prý se to tají. A v Olomouci? Tam prý už pečou Rusům koláče a čekají je na posvícení.

Takové a podobné řeči se vedly. Nikdo nic nevěděl, mnohý chtěl, aby se zdálo, že ví, vymýšlel si a jen vroucí přání bylo pravidelně otcem všech zpráv. Namítnete, že tehdy byla válka a dnes je mír. Mír? Ale kdež! Vždyť prý válka nebyla vůbec skončena. Po každé skončené válce diktuje vítěz podmínky míru. Diktoval je někdo po světové válce?

Že není mír, aspoň ne takový, jaký byl před světovou válkou, tomu nasvědčuje okolnost, že nikde v hospodách, restauracích ani v kavárnách nejsou na stolech zápalky. Před světovou válkou nebylo nejzapadlejší hospůdky, aby v ní stály na stolech prázdné sirníky. To byla doba míru, na kterou si vždycky vzpomenu, chci-li si zapáliti cigaretu a sháním po celé kavárně zápalky. Takový mír snad už vůbec nikdy nebude, aby se vrátil tento blahobyt.

Je však válka? Také ne. — Jsou války. Ale to nejsou řádné války. Co dnes lidé mají za válku, není válka, jaká má být, a diplomaty taková válka není také vůbec uznávána. Válka, která má být uznána „jako taková“, musí se vypovědět. Četli jste, že by byl od tak zvaného konce světové války některý stát jinému válku vypověděl? K pořádné válce ostatně nemůže dnes vůbec dojíti, protože bylo podepsáno několik paktů o neútočení a konečně je tu i Společnost národů, která by vypovězení války vůbec nepřipustila. — Tak je to! Jenom bláhový, věci neznalý a neinformovaný člověk se může domnívat, že by zas mohla vzejít pořádná válka. A když už, tedy bez nás, protože my pro domácí bitvy a pranice nikdy na ni nebudeme míti čas.

Nedávno se v naší blízkosti, ba takřka kolem nás sběhly historické události a celý svět obdivoval klid, s kterým jsme je sledovali. Takoví jsme my, tomu se říká disciplina. Celá Evropa byla vyděšena, ale my nic. Jen lidé v kavárnách dávali hlavy dohromady a tiše, aby to nikdo nepovolaný neslyšel, si šeptali, že prý…! U vedlejšího stolu už to patrně také věděli a na všech bylo znáti, že se děje něco strašného…!

Kdosi prý vyprávěl, že prý mu jeden známý, který přijel z Vídně, povídal, že prý tam slyšel od jiného známého, ale docela důvěrně, že prý němečtí vojáci nahlas říkají, že půjdou z Vídně do Berlína přes Prahu. U jiného stolu už vynechali to „prý“, kdosi běžel ke známým na druhém konci kavárny s důvěrnou zprávou, že už jdou… Za chvíli se kavárna skoro vyprázdnila, protože ti největší poděšenci běželi domů baliti. A kdosi nahlas prohodil: „Vidíte, a o tom se v novinách nepíše!“