Wikizdroje

Naši mužové/František Ladislav Čelakovský: Porovnání verzí

Interaktivně procházet historii
← Porovnání se starší verzíPorovnání s novější verzí →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
pokračování po str. 273 včetně, opravena pravopisná hrubka (Kollárovy v lokálu) na str. 272; chybí letopočet na rozhraní str. 272–3, aniž by bylo zmíněno v erratech
pokračování po str. 288, nečitelný levý dolní roh strany 275
Řádek 133:
 
Ačkoli, jak z toho co jsme pověděli dosti patrno, že Čelakovský v oboru vědeckém síly své nad míru byl napínal, hleděl mimo to k všestrannému vzdělání svému knihy právnické, týkající se zvláště státovědy, studovati, aniž by pro to byl zavrhl péro básnické.
 
Petrarka, Walter Skott, Bürger a Göthe byliť toho času jeho nejmilejší básníci.
 
Již r.&nbsp;1824 počal překládati z Göthe-ho malé dráma: „<span lang="de">Die Geschwister</span>“, kteréž však teprv roku 1827 pod názvem „Márinka“ na světlo tiskem vydáno.
 
Z Waltera Skotta vybral sobě báseň „<span lang="en">The lady of the Lake</span>“, kterouž pod titulem „Panna jezerní“ r.&nbsp;1827 na český jazyk vyložil a na začátku r.&nbsp;1828 také byl vydal. I zaslal dva exempláry do Anglicka, jeden Johnu Bowringovi, druhý Walteru Skottovi, jenž se mu za to vlastnoručním dopisem z Londýna od 19.&nbsp;dubna&nbsp;1828 velmi přívětivě byl poděkoval.
 
Téhož roku 1827 vydal Čelakovský i „Litevské národní písně“ z původního jazyka dle sebrání dra. L.&nbsp;J.&nbsp;Rhesy přeložené. Mimo to nalezají se básně Čelakovským složené, dílem v časopisu „Kroku“, dílem „Poutníku“ v rozličných ročnících.
 
Jistý současník líčí nám podobiznu as tři a třicetiletého Čelakovského, v níž se zračí povaha jeho. Do roku 1833 scházívali se vlastenci čeští na večer v kavárně u Ritzenthálu v celetné ulici č.&nbsp;564, načež se přestěhovali do kavárny u Komárků, kteráž byla v starém Ungeltě hned v pravo při vchodu se strany Svatojakubské. I píše týž současník: „Ještě se dobře pamatuji na okamžik a jeho dojem, když jsem tam ponejprv vešel a opodál u stolu se usadiv, slyšel od přítele, jenžto mi šeptal: „Tamto u toho stolu vzádu jsou: ten s tou bílou malou dýmkou je Čelakovský, ten co tak živě mluví, Chmelenský; tam ten, co se právě tak hlasitě zasmál, je Franta…“ Já tam hleděl ostýchavě a s jakousi uctivostí. Chmelenský byl jako rtuť.
 
Čelakovský vypadal s tou dlouhou sádrovou dýmkou jako vtělené flegma: mluvil málo, když ale promluvil, bylo pozorovat, že to bylo něco rázného aneb dle lehkého úsměchu, jakýž kolem úst se mu zachvěl, něco štiplavého, ostře pronikavého, bylo pozorovati, že zřetel celé té malé společnosti k němu se obrací a že jej takořka za svou hlavu považují.“ Týž byl překladatel epigrammů Martialových, neuprosný, nemilosrdný soudce nadutých básníků českých, spisovatel literatury Krkonošské (Čechoslav 1824 str. 51—109).
 
„Má snaha tam čelí, abych živ byl s národem a národ se mnou. Kdo za tímto heslem nebojuje, nenesa takovýto plamen ve svých prsou, nedojde do zaslíbené země, aniž hoden tam dojíti; spisovatel ten není synem své vlasti.“ Tak mluví Čelakovský. {{Nečitelný text|strana=275}} vysoké povinnosti spisovatele českého povědom {{Nečitelný text|strana=275}} duševní převahy své, avšak právě proto vznáší se {{Nečitelný text|strana=275}} nad veškerou miserií polovičaté jsoucnosti {{Nečitelný text|strana=275}} a satyrou, jimiž šípy potměšilého osudu {{Nečitelný text|strana=275}} odráží. Logika historie soudí vždy toliko {{Nečitelný text|strana=275}} činů, nikoli však podle citů vznešených aneb srdcí rozplývajících se; než kde bylo činů jakýchsi? — Logika ta jest immanentním zákonem rozumného běhu světa, jemuž sentimentální idealista vždy za obět musí padnouti. Básník nemá smutkem sentimentálním po čas života svého rozvažovati osudy pozemské krásy, tím méně však jeviti jakousi utuhlou lhostejnost abstraktního myslitele; on má tu zvláštní přednost, spravedlivým býti k jednotlivci, aniž by celek obětoval, on má to výhradní právo, nejvřelejší účastenství projeviti trpícímu a poznáním a uskutečněním zákonů skutečného života docíliti smíření. — Avšak praví se, žeť snadněji velké i dobré skutky opěvati a líčiti, nežli dodělati se jich. Stává u nás duchů, jichž idey jsou právě tak fragmentární jako jich vědomosti. Jak spanilé třeba písně takových básníků, jak pikantní třeba ty nepatrné plody takých spisovatelů, to vše nesvědčí přece o velké duševní síle spisovatele! Jsouť to pouhé jiskřičky sršící, jež snadno zahasnou. Avšak ty duchy teprv, již jiskřičky takové u velký mohútný plápol byli rozdmýchali, máme za velké autory. Kolik jich bylo za doby Čelakovského? — Podobalo se tomu, jakoby naši básníkové toliko jistý počet melodií byli nastudovali; když ty melodie se přehrály, počalo se zase od repetice aneb s rozličnými variacemi. Jest to zvláštní přednost nadaných duchů, lišících se povahou a intelligencí svou od velké hromady, žeť bolest a bída hroty nejostřejšími na ně doráží. Tací duchové pociťují bídu a bolesti netoliko déle a hlouběji, anobrž v žalu svém, bičováni nouzí a chudobou, poznávají veškeru křivdu osudu, kterýž je ponižuje a jimi v bláto metá, kterýž jim odkázal práci robotnou a chudobu, aniť prostřední duchové po pansku se rozkládají, anyť plody zralé jim padají do klína, anižby ruky své byli přičinili.
 
Co vyplývá z toho? — Má duch takový bídu a bolesti své na odiv okazovati světu? — Nikoli; to nudí společnost a věru, vše je duchům takovým dovoleno, toliko nudnými nesmí býti. Tak pociťoval a soudil i Čelakovský. Což divu, když svět muže takového docela opačně posuzuje? — I ozbrojil se Čelakovský satyrou a jal se kárati veškeru ta českou společnost, ten česko-slovanský život náš, kterýž se nikterak srovnávati nechtěl s jeho ideálem; jal se metati střely své po všech stranách, kde ničemnost a prostřednost se zahaluje v plášt klassičnosti a veřejného uznání. Což divu, žeť Čelakovský, neměl-li dříve přátel, nyní hejno potutelných nenávistníků a osobních nepřátel, šípy jeho raněných, se vyřítilo.
 
R.&nbsp;1824 sepsal a uveřejnil svou literaturu Krkonošskou v Čechoslavu pod jmenem Marcián Hromotluk Konárovic. V literatuře Krkonošské počal Čelakovský v rouše smyšlených a schválně podle obdoby utvořených plodů českých tehdejší literaturu českou co do formy a obsahu vtipem satyrickým ponejprv nabírati. „Jakýs spisovatel český stěžoval sobě,“ píše Čelakovský, „a při této příležitosti jaksi taksi spolu se honosil, jak to literatura naše sama sebou, to jest vlastni vnitřním pudem a nezištným přičiňováním, působením a stvořováním svých hajitelů a bojovníků pod práporcem Uměny se pučí, zelená a kvete, vůni libou vydává — dejž Bůh, aby i zrála a ovoce nesla! — a to vše sama sebou, nijakým římským mecenášem, nijakými Medicejskými a Výmarskými dvory hejčkána a pěstována, aniž nalezši kdy jakých Ludvíků francouzských. Měl sice onen nejmenovaný pan spisovatel nejnovější literatury české dobře, avšak jen tak dalece dobře, au úsudek jeho rokem dva a dvacátým pronešen byl. Ale kdožby se toho nadál, jaké hrozné, přehrozné změny v přetoku dvou let státi se mohou. Kdyby za našich dnů takového cos péro psáti se opovážilo, aj, tuť bych třeba já sám povstal pouče a přesvědče jej, že nejsme více osaměli v doubravě hříbkové, že nejsme opuštěná žežhulčí vajíčka, nýbrž, že jsme i my nalezli svého Mecenata — hádejte koho? — {{Prostrkaně|Rybrcóla}}.“
 
I vykládá nyní Čelakovský titanské práce milostivého p.&nbsp;Řepočeta. Chtěje nejpevnější základy k vystavení budoucího chrámu Uměn českých položiti, předevzal vystaviti nádherný hospitál pro 40&nbsp;českých spisovatelů. Hospitál bude po čtyry poschodí. Ve čtvrtém bude připraveno obydlí prostorné pro 10&nbsp;básníků a řečníků; v třetím pro 10&nbsp;dějepisců, v druhém pro 10&nbsp;lexikografů a grammatiků a v prvním pro znatele ostatních daleko široko sáhlých větví vědomostí lidských. Marciána Hromotluka úřad nyní jest každou z toho hospitálu vyšlou knihu nikoliv censorovati, ani kritisovati, anobrž zastávati úřad pochvalopisce Krkonošské literatury. Každý spis má dvě strany, dobrou a zlou; povolání Hromotluka buď první vynajíti a světu ukázati; nechť se s druhou zaměstnává, komu prsty a záda svrbí. Že každá kniha se chváliti může, o tom má Hromotluk to nejlepší přesvědčení. „Každá čepička najde svou hlavičku,“ píše „a já směle tvrditi mohu, že ještě, co se knihy tlačí, nevyšla kniha, která by se aspoň {{Prostrkaně|někomu}} byla nezalíbila — a tomu někomu budu každou knihu schvalovati. Mohlo by se státi, že by mně někdo vytýkati mohl, jakým právem tolik sběhlosti, schopnosti a umělosti sobě osobovati se osměluji, an práce celé učené společnosti Krkonošské posuzovati se osměluji. Avšak neposuzuji, pochvaluji a to smím, to mohu i při své sebe skrovnější učenosti. Kniha na světlo vyšlá se může pochváliti, třeba čtena nebyla — ze samého titulu.“ Takžto posud u nás panuje, buď se pochvaluje aneb zlomyslně trhá — vše podle protekcí některého kafirníka. Avšak známo, žeť spisovatelství české za doby Čelakovskébo tak jak až podnes nenáleželo k řemeslům, která mají {{Prostrkaně|zlaté dno}}. Spisovatel pracoval, sbíral kůrky a mořil se, an nakladatel z literatury stavil sobě domy. Učená společnost Krkonošská vydala z toho ohledu knihu pod názvem: „Nejjistější prostředek, pomocí kterého jedenkaždý člověk buď stavu kteréhokoli za krátký čas zbohatnouti může a musí.“ Na knize takové trpěla nejenom naše vlast a literatura, ale celý svět dlouhý čas patrný nedostatek, a za tou příčinou vřele pochvaluje Hromotluk snahy učené společnosti Krkonošské. — Avšak nastojte! — nyní se vine řada spisů satyrických!! — „Satyry! satyry!“ — zvolá Hromotluk. Neprorokoval bych zajisté pana spisovateli nic dobrého v Čechách žijícímu a v Čechách satyry (!) píšícímu, kdyby vyšší ochranná ruka nad ním se nevznášela, ostříhajíc jej před žlučí rozkvašenou — před žehadlem rozlícených sršnů — ano i před ukrytým záštím rozhněvaných komárů. Nejhorší zlé by mu z toho mohlo pojíti, an větší částka satyr kabáty českých spisovatelů poklepává. Bůh uchovej jednoho každého před takovým úmyslem! Těmto nesmí ani satyrický větříček do vousů vanouti — zlé jest! zlé jest!“ — I láme si nyní Hromotluk mozek nad satyrou „Věník“. Věník? Komu? Našim spisovatelům? Ubožátka! Jeden by se rozkrájel, jeden by pracoval, nemůže — mře; druhý může, nechce. „„Škoda toho muže, že nepsal více; tenť nám mohl pomoci, kdyby byl chtěl!““ — „O, by raději potomkové prokleli i jej i jeho zúmyslnou vzdornost. Pryč odtuď, Věník ten ukazuje na dům, v němž se ředina a patoky prodávají.“
 
Jiná jest satyra „hlíněný slavíček“ a nabírá zvláště básníky. „Těžko rozuměti, dí Hromotluk, satyrám Persiusovým. Domýšlím se, že spisovatele ty satyrik zde míní, jenž rádi v šlépějích cizích neohrabaně kráčejí, to jest — kteří hlíněným slavíčkem zpěvy slavíkovy vytvořovati usilují. Takových prý hezká hrstka v Čechách žije.“ — Žeť se Čelakovskému se satyrami v té choulostivé, slaboučké společnosti české dobře nedařilo, může každý snadno posouditi. Každá doba rodí muže své, jichž jí třeba. Může se však také státi, že se zrodí někdy duch, který se do své doby ani nehodí, a tak soudil i náš Čelakovský sám, že u nás na satyru o století brzo! „Zůstaňme tedy jen při selankách —“ píše 7.&nbsp;máje&nbsp;1824 Kamarytovi, „ale proto však Hromotluk se ještě nevyhromotlučil!“ „Všady na světě, kde literatury jakési stává, stává také literárních stran, literárních odpůrců a literárních bojů,“ píše Bulgarin v memoirech svých. Kde lidská samolibost vystupuje a se vznáší, může-li tam sjednocení a přátelství obstáti? Náruživosti jsou prachárny, samolibost a marnost jsou jiskry. Ten a onen, nabyv přesvědčení, že druhý, kterýž duchem a rázem ho převyšuje aneb aspoň se mu rovná, už i nepřítelem se mu stává maje za to, že mu v cestě stojí a překáží. Takž bylo i za doby Čelakovského. Mezi básníky českými jevila se z počátku žehravost, konečně nenávist; jedni vynášeli Čelakovského na stupeň vysoký, druzi jako na př. Macháček, J.&nbsp;M.&nbsp;Král a Fr.&nbsp;Štěpnička vřadili jsou Čelakovského mezi básníky prostřední. Žeť taková klassifikace Čelakovskému nebyla lhostejná, dosvědčuje vlastními slovy ku Kamarytovi ode dne 27.&nbsp;června&nbsp;1828, řka: „Cítíme sice dobře svou cenu, že nám u porovnání Kollára, Šafaříka, Poláka a ještě třech nebo čtyrech jiných tato třída dobře vymezena, ale proti Macháčkovi a jeho konsortům ještě trocha hlavou pohoditi můžeme.“ Trpkými kritikami strany nepříznivé rozhněvaný Čelakovský umírněn jest sice Šafaříkem a Jungmannem, jenž chvalitebně se byli zmínili o básnictví jeho a jichž „úsudek desatero pochval od podobenců Štěpničkových převyšoval“, než polemika vyplňuje nyní valnou část jeho života. —
 
I pochopiti lze, že taký bojechtivý rek ten malý tichý, samolibý hlouček literátů českých nemálo musel pobouřiti. Větší část literátů českých zalekla ta literární jeho smělost; volaje se zbraní v rukou „všem hlavu dolů“ máchal kolem sebe. Před zbraní jeho chvěli se všichni, žádná hlava nebyla jistá. Ano, mnohou lebku skolil z bůjnosti pouhé a skolenou zdvihnul ukazuje ji obecenstvu, by se přesvědčilo, že je prázdná: tak byl nemilosrdný. Kde nemohl máchati mečem, koho mečem nemohl zničiti, na toho metal kalenými střely, vtipy a satyry. Polemika byla nyní rozkoší jeho až do oné osudné katastrofy ruské, kteráž ho pokořila v prach před očima četných, pomstylačných nepřátel. Avšak doufáte, žeť muž, jaký byl Čelakovský, se kdy cítil šťastným? Nikoli. Kdyby i vůbec nebyl pravdu hájil proti lži, duševní pokrok proti naduté prostřednosti a kdyby tím spůsobem nebyl na sebe poštval nepřátele, on by přece nebyl se býval cítil šťastným: — neboť byl {{Prostrkaně|geniem}}. Nepřátelé byli by mu byli snad vše odpustili, snad by se sami byli k tomu přiznávali, že má Čelakovský jakýchsi schopností a ducha kritického, snad by mu ani nebyli záviděli skvělého postavení, kteréž zaujímal co professor a redaktor, avšak co jim nelze bylo snášeti, bylať převaha ducha jeho, bylť slovem jeho genius. Ostatně kdyby i zlomyslní nepřátelé jej nebyli pronásledovali, jest genius svým vlastním nepřítelem, jenž dni smutné, těžkomyslné připravuje, jak to vidíme v životě Čelakovského, jenž často v duševní sklíčenosti své vykřikne „já začínám nad celým světem zoufati! — Rád bych ještě psal, nemohu! — Musím se trochu jít vyrážet: ‚nevím co mi dnes!‘“ Avšak bohužel, že čím více a více strastí a nemilostí osudem nemilosrdným byly naň doléhaly, těžkomyslnost duše na smrt smutné život netoliko vlastní Čelakovského, anobrž i život spřízněných s ním osob, jemu na světě nejmilejších, byla otravovala a podrývala. Vyznati musíme, žeť nemile nás dotklo, když i nejbližší Čelakovskému osoby povaha jeho křivě byli posuzovaly, než těšme se z toho, že chceme-li pojmouti autora, pojmouti musíme dříve člověka; avšak pojmouti člověka, to jest povahu jeho čistě a zúplna, lze toliko zvláštní všemohoucností genia, který netoliko přeludy barev pozoruje, anobrž vniká v světlo samé v rozličných barvách se skvějící. Zřídka pojímáme karaktéry a proto zřídka se nám podaří jich líčení. Rozuměti člověku úplně, museli bychom býti jeho doublétem, museli bychom žíti vlastni život jeho.
 
Tohož času, bylo to 3.&nbsp;listopadu&nbsp;1824l zemřel po krátké nemoci milovaný otec jeho. I měltě Čelakovský péči netoliko nyní o sebe, anobrž i o matku svou, kterouž vděčný syn, uznávaje, že „na tvrdých mozolích lepší částka bytnosti jeho vznik a vzrůst“ vzala, r.&nbsp;1831 i k sobě do Prahy vzal.
 
Čím více prosa života naň doléhala, tím více byl nespokojeným s sebou a se světem; musa ho opouštěla. Básnictví se nedařilo člověku těmi nejvšednějšími okolnostmi spoutanému, který vidí patrně ducha i srdce klesati, aniž by měl čáky ke dnům lepším. Básník, pohřížející se u věčné kráse národních písní, nucena se viděl nyní chléb svůj vydělávati si překládáním ohromného díla „o městě Božím“, „zákonu trestního v přestupcích úpadkových 1894“, „Řádu celního a státního monopolu 1835“ a korrekturami článků časopisních! Avšak kdož by se nedivil síle ducha, jejžto s výšin obraznosti ani vtíravé upomínky starostí pozemských přec zapudit nemohly? ducha, jenž i u prostřed skličujících okolností muse se podával, ano aspoň chvilkami, jak praví oddechu nalezal při básnictví! Konsistoř pražská znajíc sběhlost Čelakovského a důkladnost ve slohu českém, vyvolila jej r.&nbsp;1827 za korrektora a subredaktora nového svého od r.&nbsp;1828 vycházejícího „časopisu pro katolické duchovenstvo“ a svěřila mu dekretem překlad sv.&nbsp;Augustina spisu „<span lang="la">De civitate Dei</span>“. Honorár nebyl sice skvělý, avšak přece takový, že se Čelakovský v máji 1829 poděkovati mohl ze svého úřadu vychovatelského. R.&nbsp;1827 prvního února podrobil se poprvé konkursu o jakousi profesuru a zdalo se, jakoby myšlenky o Rusku docela byla zanikly. Najednou kolovala po vlasti české pověst, vzniklá psaním ruského dvorního rady Köppena, že Hanka, Šafařík a Čelakovský povoláni jsou do Ruska, aby tam všeslovanskou bibliotéku v Petrohradě zakládali, co bibliotekáři ji uspořádali a mimo to co slavní filologové o všeslovanském slovníku pracovali. Pověst stala se pravdivou, an ku konci dubnu 1830 úřadně přišly dopisy od akademie ruské v St.&nbsp;Petrohradu s udáním platů ročních: Hanka měl míti 4000&nbsp;rublů (1700&nbsp;zl. stř.), Šafařík a Čelakovský 3000&nbsp;rublů každý ročně a po pět a dvacetileté službě měl ten celý plat jim býti ponechán co pensí, jež mohli požívati, kdekoli by chtěli. Podle ústrojnosti ruské říše měli spolu povýšeni býti v šlechtictví, Hanka pod titulem dvorního rady s důstojností „Oberstlieutenanta“, Šafařík a Čelakovský pod titulem kolegiálních assesorů s důstojností „majorův“ ruských. Čelakovskému bylo zvláště ještě uloženo, cestovati na útraty vlády ruské po krajinách Rusínův v Uhersku a Polsku, aby kořistil z tohož národu, co do řeči a obyčejův pro mluvozpyt a starožitnosti slovanské
důležitého.
 
Čelakovský viděl, že mu nezbývá, než ujíti do Ruska, nechce-li zápasiti s trpkou budoucností a největšími potřebami; omluviv se tím, že kdyby byl na místě Hankově a takých měl příjmů jako on, toho by neučinil, připravoval se na cestu do Rus.
 
Než Šafařík, jsa tehdáž profesorem v Novém Sadě, poděkoval se z rodinných ohledů za povolání do Rus, a Hanka, namnoze jsa zrazován od přátel svých, přesvědčen jsa, žeby sláva jeho v Rusích vybledla, taktéž ustoupil.
 
Roku 1830 4.&nbsp;března píše však Čelakovský příteli svému: „Práce moje všecky jsou zastaveny a k jinému třeba zřetel obraceti totiž po bibliotékách slíditi, a kde co důležitějšího pro ruskou budoucnost zaznamenati, vytahovati atd., což by vše potom tíže bylo k nabytí, tak že se věru již jako cestující skrze Prahu považuji.“ Zastavené práce byly práce básnické, od nichž nerad se byl loučil, maje to přesvědčení, žeť nyní z básnického oboru navždy mu bude ustoupiti, ačkoli sobě byl povědom, že by byl býval s to, něco dovésti a vzniknouti nad veršující český svět. Právě nyní byla sláva jeho v rozkvětu a šířila se po vlastech českoslovanských, právě nyní měltě vlast svou opustiti. R.&nbsp;třicátého vydal v musejníku „Dolnolužické prostonárodní písně“ a satyrický román „Patrní dopisové nepatrných osob“, an rok před tím jeho „ohlas písní ruských“ tiskem byl vyšel, hodlaje sbírku rozmnožiti „ohlasem písní českých“, s čehož však nyní sešlo povoláním do Ruska.
 
„Ohlas písní ruských“ uvítala kritika česká netoliko vřele v Musejníku, Vlastimilu atd. anobrž prohlásila Čelakovského za nejvýtečnějšího básníka českého stavivši jej po bok slovútného pěvce „Slávy dcery“. „Jest to již zastaralá vina učeného vychování našeho, dí Palacký, že jsme se příliš navykli, cenu poetickou básní a zpěvů právě v tom sobě zakládati, v němž ona nikoli nezáleží, a že tady často i jemnost chuti pro vyšší a spanilejší půvaby poesie tratíme. Vzorové námi vládnou a formy mrtvé; domníváme se, že básniti nám nelze, nehodí-li se verše naše pod rubriku ódy neb zpěvu, balady, elegie, idyly a co v těch jmen více.
 
Ale živý obor poetických forem jest tak nesmírně rozmanitý, jaková jest rozmanitost květin v přírodě; a duch poetický podobá se tvorné síle organické, která všecky sady a květnice samovolně v nedostihlé rozmanitosti ušlechtileji zdobí, nežli jakékoli naše umění a namáhání učiniti může. Tato tvorná božská síla, založena na citu čistolidském a na spojené s ním jemnosti moci obrazotvorné, jevívá se v písních obecného lidu často tím spanileji a živěji, čím méně se umění do výtvorů jejich vtírá, protože lidu obecnému ani jemnost citů ani živost fantasie neschází. Mnohé písně národní jsou krásnější, nežli všecky ódy a hymny nebo elegie, co jich která literatura dohromady počítá.
 
Jevíť se v nich spanilost lidské mysli a nekonečné živosti a rozmanitosti a to tím mileji, čím méně hledána jest, čím méně z úmyslu pochází.“
{{Konec formy}}
Citováno z „https://cs.wikisource.org/wiki/Naši_mužové/František_Ladislav_Čelakovský“